Jacobson, Howard: Finklerovská otázka

Jacobson, Howard
Finklerovská otázka

recenze beletrie zahraniční

Když v roce 2010 získal britskou Man Booker Prize Howard Jacobson, agentury psaly o tom, že cenu po dlouhých letech získal humorista za humoristický román. Při bližším seznámení se však ukazuje, že je to vlastně román docela smutný, byť plný komických momentů.

Jsem/(ne)chci být Žid a co z toho plyne
Howard Jacobson: Finklerovská otázka. Přel. Magdaléna Potočňáková, Euromedia Group-Odeon, Praha, 2012, 352 s.

Když v roce 2010 získal britskou Man Booker Prize Howard Jacobson, agentury psaly o tom, že cenu po dlouhých letech získal humorista za humoristický román. Kdo se ale do Jacobsonovy knihy začte, zjistí, že to není nic, u čeho by se za břicho popadal. Že to je vlastně román docela smutný, byť plný komických momentů. Nejsou tu gagy, jimž bychom se při čtení zasmáli, je to humor velmi vynalézavý, vyžadující od čtenáře pozornost i znalost kulturního, společenského a politického kontextu.

Do češtiny bylo dílo Howarda Jacobsona přeloženo poprvé (pochopitelně díky zisku Man Booker Prize) a doufejme, že ne naposledy: na výběr je z dalších deseti próz a pěti esejistických knih. Velký komerční efekt si od nich potenciální nakladatel ale slibovat asi nemůže, tedy rozhodně ne takový, jaký obvykle slibují překlady britského humoru, u Čechů poměrně oblíbeného. Háček je v tom, že Češi jej vnímají převážně přes podařené televizní seriály a už méně si uvědomují, že humor může mít subtilnější, preciznější, méně nápadnou formu. Takovou, jakou předvedl Jacobsonův slavnější krajan Ian McEwan v novele Amsterdam (mimochodem další humoristické próze, která kdy získala Booker Prize) nebo v nejnovějším románu Solar, který má s Finklerovskou otázkou leccos společného.

V prvé řadě to, že se zabývá ožehavým globálním politickým tématem a že je nahlíží očima lidí pomýlených či přímo účelově zaujatých. Jestliže u McEwana je to kvantový fyzik Michael Beard, který si na deklarovaném boji proti globálnímu oteplování založí kariéru, Jacobson na scénu uvádí postavu sice o dost sympatičtější, přesto však hnanou ambicemi a sebevzhlíživostí. Filozof Samuel Finkler je hvězdou debatních pořadů v BBC, sám je spoluautorem a moderátorem seriálu popularizujícího filozofii. Kromě toho dává okázale najevo, že ačkoliv je Žid, umí ve shodě s mnoha západoevropskými aktivisty pochopit nároky Palestinců včetně metod, jakými je chtějí dosáhnout v boji se „sionistickou armádní mašinerií“. Finkler trvá na tom, že Židé by se neměli tvářit jako národ nějak výjimečný (čímž má na mysli, že nejsou ani národem výjimečně trápeným), což dotáhne do absurdity založením Asociace zahanbených Židů, která se různými komickými akty snaží zpochybnit legitimitu Izraele a politiky osídlování a ve shodě se svým názvem dává najevo, že se cítí zahanbena a pohoršena jednáním většiny Židů. Jacobson – sám obhájce Izraele a jeho politiky vůči arabskému světu – tu sžíravě kritizuje mnohé současné židovské intelektuály a umělce podobného ražení; někteří britští kritici v karikaturách britských židovských umělců a myslitelů nacházejí jasné podobnosti s žijícími osobnostmi.

Sam Finkler však není hlavním hrdinou knihy. Tím je jeho vrstevník (oběma je něco málo přes padesát) a bývalý spolužák Julian Treslove, gój, který se Židům natolik obdivuje, závidí jim a zároveň sdílí jejich trápení, že se postupně cítí být také jedním z nich. Postava Treslova přibarvuje do extrémní karikaturní polohy postoje zase jiných evropských a amerických intelektuálů. Přesto je autorova ironie vůči Treslovovým sebeidentifikačním zmatkům docela laskavá a chápavá, rozhodně přívětivější než k Samu Finklerovi. Což ale neznamená, že se tomu nevysmívá. O neuroticky sebezpytné a bolestínské Treslovově povaze má čtenář jasno hned od úvodní klíčové scény, kdy jej na ulici kdosi přepadne a okrade o telefon a peněženku. Treslove z toho má dvojí trauma: za prvé se jednalo o ženu-lupičku a za druhé přitom cosi zamumlala, co si Treslove (spíše jen ve vlastní fantazii, nicméně autor nám pravdu nikdy neodhalí) později interpretuje jako slova „Seš Žid!“, a tudíž má další záminku k identifikování se vším židovským.

Třetím do party dlouholetých kamarádů, jejichž všednodenní peripetie sledujeme, je o generaci starší bývalý bulvární novinář Libor Ševčík, emigrant z Československa. Proslavil se nicméně v padesátých a šedesátých letech, kdy bulvár zdaleka neměl tak agresivní podobu jako dnes, šlo spíše o rozhovory, reportáže a referování ze života celebrit, s nimiž se Ševčík dokázal spřátelit, a získat si tím jistý věhlas. A také ideální (tj. inteligentní, krásnou a oddanou) manželku, která je na začátku románu právě po smrti a Ševčík se s tím neumí vyrovnat. Jestliže Julian a Sam jsou postavy převážně zesměšňované, zde Jacobson vytvořil trochu černobíle sympatického bonvivána (celoživotně věrného své ženě na rozdíl od ustavičně selhávajícího svobodného mládence Treslova a nevěrného manžela Finklera), kterého nicméně stesk po milované bytosti paralyzuje nezdravým a ve finále tragickým způsobem.

Také komickými skutky Juliana i Sama často problesknou temné okamžiky: tu se v novinách objeví zpráva, že frustrovaný židovský osadník postřílel palestinskou rodinu v autobuse, tu za Ševčíkem přijde jeho dávná přítelkyně, jejíhož vnuka jakýsi britský Arab postříkal žíravinou jen proto, že spatřil na jeho hlavě jarmulku. Jacobson skvěle vystihuje to zmatení pojmů a vypjaté emoce, které se ke všemu židovskému vážou. Důležité je, že tak činí se sympatickým nadhledem. Z debat o Izraeli a Palestincích záhy přeskočí k obřízce a k otázce, zda a jaký má vliv na sexuální výkon, „zahanbení Židé“ v rámci bojkotu Izraele kradou v obchodech izraelské potraviny, které pak vyhazují, a gestem, které má odstrašit od otevření muzea židovské kultury, je obalení kliky domovních dveří slaninou. Finklerovská otázka výmluvně dokazuje bonmot o tom, že nejlepší vtipy o Židech vymýšlejí sami Židi. Byť ty vtipy bývají hořké až k nesnesení.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 177 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 06.04.2014 12:08
Jacobson, Howard: Finklerovská otázka
Román Howarda Jacobsona Finklerovská otázka je cenný z několika důvodů. Jeden z nich je řekněme poněkud mimoliterární, spíše tematický. Upozornit na zaujatost intelektuálních elit proti Izraeli, na dvojí metr, s nímž je počínání armády židovského státu posuzováno, na vzrůstající a stále nebezpečněji... se projevující antisemitismus v Evropě, je velmi důležité. Nemusíme být nekritičtí zastánci politiky izraelských vlád – a zejména pak rozšiřování osad na západním břehu Jordánu –, avšak není spravedlivé vydávat za genocidu (např. americká spisovatelka Alice Walkerová) částečnou blokádu Gazy – při níž jde o omezení pašování zbraní a při níž nikdo neumírá hlady –, či jakkoli problematické, ale vyprovokované a cílené útoky na předáky Hamasu, oficiálně schvalující zabíjení civilistů. (Když Izrael roku 2004 zabil Ahmada Jasína západní demonstranti se hned “vyrojili” do ulic, když však měsíc předtím provedlo Rusko přesně totéž v případě čečenského politika v katarském exilu Zelimchana Jandarbijeva nikoho to nezvedlo ani ze židle...) Různí vědci (včetně Stephena Hawkinga), novináři i politici, kteří vyzývají k sankcím na izraelské zboží a bojkotu izraelských institucí - často kritických vůči politice vlastní vlády - a umělců (včetně filharmonických orchestrů) nejsou bohužel tolik slyšet v jiných, často otřesnějších případech násilí. Není to Izrael, který plošně bombarduje civilní čtvrti měst (nýbrž Asad v Sýrii a Putinovo Rusko v případě druhé čečenské války). Howard Jacobson upozorňuje na fakt, že této protiizraelské náladě (občas přecházející až do kolektivní psychózy) a rétorice podléhají také mnozí “zahanbení” západoevropští Židé, stydící se za “svůj” stát a podbízející se většinovým postojům. V nelichotivém zrcadle, které spisovatel britské společnosti nastavil (včetně “národních” institucí jako je BBC), se asi mnozí poznali: ocenění knihy nejvýznamější literární cenou Man Booker Prize svědčí však o tradiční "ostrovní" demokratičnosti a velkorysosti... Aktuální, politickou rovinou se naštěstí význam románu Finklerovská otázka nevyčerpává. Spisovatel poukazuje na pozici Židů v dnešní majoritní liberální společnosti i z hlediska náboženství – respektive ztrácející se víry – a sexuálního života. Sarkasmus, s jakým Jacobson odhaluje různé mýty, k “židovskému sexu” se připínajícímu, si nijak nezadá s přístupem Philipa Rotha (a to nejen v Portnoyově komplexu). Scéna, v níž Žid Alvin Poliakov bojuje proti “zločinu” obřízky na vlastním těle (snaží se “vytáhnout” ztracenou předkožku a své úsili zvěčňuje na webu), přičemž to spojuje s Gazou a zločiny na Palestincích (aniž by mu vadilo, že muslimové provozují stejný “zločin” obřízky), je vrcholem Jacobsonova umění karikatury a demaskování židovského masochismu – a současně mesianismu. Sympatické na spisovatelově přístupu přitom je, že není černobílý, ideologicky podbarvený. Zdůrazňuje typicky židovskou relativizaci, vyjádřenou slovy “z jedné strany sice, ale z druhé strany naopak”. Relativizace je ve Finklerovské otázce vyjádřena už volbou tří hlavních hrdinů. Na jedné straně je názorově konzervativní, umírněně proizraelský a monogamně založený český emigrant Libor Ševčík, na straně druhé Samuel Finkler, Izrael vehementně kritizující (byť nakonec svůj postoj částečně přehodnocující), s promiskuitními sklony. Jejich přítelem je Julian Treslove, který není Žid, ale chtěl by jím být (proto také vyhledává židovské partnerky). Jeho až hysterická zakomplexovanost, neurastenie, nachází odraz ve všech vztazích, které navazuje. Treslovova a Finklerova “hassliebe” vůči Židům je vzpourou vůči “vnucenému” údělu, marnou snahou překročit svůj stín. Snad nejpozitivnější postavou Jacobsonova románu (kromě Ševčíka, jenž však – po smrti manželky Malkie – se už oddává melancholii a nostalgii opuštěnosti a přicházejícího konce života) je Hephzibah, která se pokusí žít s Julianem. Jde o prakticky založenou ženu, byť nikoli bezchybnou (mj. nepořádek po jejím vaření), jež místo rozervaného bolestínství, exhibicionismu a žvanění - vyhrazeného v románu příznačně mužům – něco účelného dělá (zakládá židovské muzeum). Je nábožensky vlažná, ale nedemonstruje to okázalými gesty, do synagogy občas chodí. Touží po rovnocenném vztahu s mužem, v němž se společný život ani sex masochisticky nepitvá (Julianova obava, že jí překáží jeho “neobřezanost”), nýbrž samozřejmě, a současně vděčně užívá. Závěr Jacobsonova románu je příznačně neuzavřený a neutěšený: Ševčík páchá sebevraždu, ale jeho přátelé se rozcházejí do různých stran. “Finklerův (čti: židovský – pozn. OH) zármutek je bezmezný.” Triumf románu Finklerovská otázka spočívá v tom, že je tak komplexní, ambivalentní a sofistikovaný. V nasvícení problému z mnoha stran. V postavě filosemity Juliana, jehož “moderní”, nejistá identita, vykořeněnost, je ztvárněna bravurními tahy spisovatelova “štětce”. Škoda jen, že spisovatel neodhalil klišé o “automatické” židovské úspěšnosti. Všichni hlavní hrdinové románu jsou úspěšní – signifikantně převážně v oblasti bulváru – a tudíž se kýžený kontrast mezi nimi nekoná. (Ale třeba se dočkáme v jiném spisovatelově románu...) Jedna přednost je zde však navíc: Jacobson vše zpracovává s humorem, tu drsnějším, tu tlumenějším (a občas ovšem i poněkud násilným). Pokud v tomto směru srovnáme Finklerovskou otázku s (i u nás) populárními romány Davida Lodge, s jejich – ne vždy účelnou – syžetovou a formální konstruovaností, s jejich – občas prvoplánovými, příliš avizovanými a podbízivými – gagy, vychází z toho Howard Jacobson znatelně lépe. On pouze vypráví staré, složité a smutné příběhy. A proto je zpracovává nově, jednoduše a s humorem. Jde o správný recept.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 3134x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce