Nummi, Markus

Nummi, Markus

rozhovor beletrie zahraniční

„Historický román je mazaný žánr: využívá kouzelnou sílu reality, ale snadno unikne před možnými výtkami. Navzdory téhle charakterové pokřivenosti, nebo možná díky ní může historický román obohatit kromě literatury i historické úvahy,“ říká v rozhovoru finský prozaik Markus Nummi, který letos navštívil veletrh Svět knihy.

Vášni pro psaní jsem podlehl

Finský prozaik Markus Nummi (* 1959) vystudoval historii a filozofii. Poté působil jako filmový scenárista, režisér a producent. Na literární scénu vstoupil až v pětatřiceti letech románem Zmizelá Paříž, po deseti letech následoval historický román Čínská zahrada a předloni třetí román ze současnosti nazvaný Pytlík bonbonů, který byl nominován na cenu Finlandia. Do češtiny zatím nebylo žádné jeho dílo přeloženo. V květnu v Praze vystoupil jako host veletrhu Svět knihy.

iLiteratura: Vaše románová prvotina vyšla až v roce 1994, svou literární kariéru jste tedy začal poměrně pozdě, proč?
Markus Nummi: Po absolvování střední školy a vojenské služby jsem šel studovat filozofii, matematiku a historii. Postupně zvítězila historie a snil jsem chvilku o vědecké kariéře. Uvědomil jsem si však, že mi víc vyhovuje vymýšlet si než bádat. Na poli umění jsem se věnoval nejprve filmu. Jistým důvodem pro pomalý rozjezd a váhání bylo, že můj otec, Lassi Nummi, byl spisovatel. Znal jsem literární svět od dětství až příliš dobře. Ale nakonec jsem vášni pro psaní podlehl.

iLiteratura: Román Zmizelá Paříž (Kadonnut Pariisi, 1994) získal cenu J. H. Erkka pro nejlepší debut roku, to byl jistě vítaný počátek spisovatelské dráhy. Ale další román – Čínská zahrada (Kiinalainen puutarha, 2004) – následoval až o deset let později. Proč taková odmlka?
Markus Nummi: Moje prvotina skutečně zaznamenala velmi kladný ohlas. Částečně to ovšem zvedlo laťku pro následující knihu. A ta pauza? Nejdřív se to pokusím trochu vysvětlit, a pak se k něčemu přiznám. Ta pauza se týkala jen románů, v mezidobí mi vyšla jiná literární díla, i v knižní podobě. Ale kromě literatury jsem se věnoval také jiným věcem. V té době jsem napsal scénář k celovečernímu filmu, který jsem i režíroval, a podílel jsem se na několika divadelních projektech. A teď to přiznání: žádná pauza vlastně nebyla. Naopak – ten román jsem celou dobu pořád psal a promýšlel. Jsem prostě jen tak pomalý, že dokončení čehokoliv pořádného mi trvá mnohem déle než všem kolegům, které znám (a jimž závidím). Svou roli sehrálo i téma. Příprava historického románu je časově náročná.

iLiteratura: Děj Čínské zahrady je zasazen do vzdálených krajů a ještě do počátku 20. století. Příběh byl prý inspirován jednou starou fotografií. Kde se tahle fotografie objevila a jaká je její historie?
Markus Nummi: Snímek pořídil v roce 1906 Carl Gustaf Mannerheim. Později se Mannerheim stal maršálem a finským prezidentem, ale tenkrát to byl ještě plukovník carské armády. Snímek pořídil na historické Hedvábné stezce, ve městě Kašgar, kde se zastavil při své výpravě napříč Asií. Mannerheim vystupoval jako cestovatel a badatel, ale ve skutečnosti to byl ruský špeh. Na skupinovém snímku jsou evropští představitelé místní komunity: Francouzi, Britové a Švédové. Mezi nimi diplomat, novinář, skupinka badatelů a misionářů. Když jsem se na tu fotografii pořádně zadíval, spatřil jsem tam i něco jiného: v pozadí za zdí vykukuje skupinka dětí. Byli to kašgarští sirotci, kterých se ujali švédští misionáři. Prostřednictvím osudů těchto dětí se otevírá napjatá a krvavá historie čínského Turkestánu (Sin-ťiang) prvních desetiletí dvacátého století.

iLiteratura: Někde jsem četla, že i váš dědeček pracoval jako misionář v Číně?
Markus Nummi: Ano, moji prarodiče byli misionáři, ale působili v čínské provincii Chu-nan ve dvacátých letech 20. století. Misionářská činnost tam nebyla zdaleka tak složitá jako mezi ujgurskými muslimy. I když jsem tedy nepsal o svých prarodičích, vysvětluje to tak trochu volbu tématu.

iLiteratura: Jednou z románových postav je plukovník Mannerheim, který byl ve známé anketě před několika lety zvolen Největším Finem. Je však možné román číst jako historický dokument? Vztah mezi skutečností, historií a fikcí jste vlastně řešil i ve své prvotině.
Markus Nummi: I Zmizelá Paříž je založena na historických dokumentech. S jejich pomocí v románu dokazuji, že město Paříž nikdy neexistovalo, že je to pouhý výsledek historického falzifikátu. Ten román každopádně upozorňuje na to, že ze stejných faktů lze sestavit mnoho různých příběhů. Ale také na to, že fikce je důležitým stavebním materiálem skutečnosti. Čínská zahrada je historickým románem v tom smyslu, že je založena na rozsáhlém historickém materiálu. Ta fotografie, která hraje v příběhu tak velkou roli, ji neodvolatelně svazuje se souřadnicemi kdysi existující reality. Ale fakta jsou jen rámcem, impulzem k tomu, abychom si představili vše, co s jistotou nemůžeme vědět. Historický román je mazaný žánr: využívá kouzelnou sílu reality, ale snadno unikne před možnými výtkami: „Ale vždyť je to jen fikce.“ Avšak navzdory téhle charakterové pokřivenosti nebo možná díky ní může historický román obohatit kromě literatury i historické úvahy.

iLiteratura: Důležitým tématem je také náboženství a vztah k různým náboženstvím. Neumocňuje se v dnešním světě právě toto téma?
Markus Nummi: Prostředí románu je historické, ale spojení se současností je zřejmé. Ve městech na Hedvábné stezce se střetávaly a střetávají turecko-islámská Střední Asie a Čína, k tomu ještě čínský islám. A svou polívku si tu už sto padesát let přihřívají velmoci. Před sto lety se tam odehrávala „The Great Game“ (Velká hra) mezi Ruskem a Británií. V současnosti místo Británie zaujímají USA. Náboženství a náboženské cítění je snadno vznětlivá a často používaná rozbuška sporů, v nichž jde vlastně o politickou moc a hospodářské výhody. Během sporů se zdůrazňují a vyostřují rozdíly mezi náboženstvími, ačkoliv by se stejně tak mohl klást důraz na totožnost lidských zkušeností a potřeb. Ale i bez možností manipulace obsahují náboženství v mnoha závažných ohledech tragický rozměr života. Dobré a vznosné cíle mohou vést k výsledku, který nikdo neměl v úmyslu, který nikdo nechtěl.

iLiteratura: Román Čínská zahrada se mj. zabývá postavením dětí ve válečných konfliktech, nicméně problémy dětí řeší i váš poslední román Pytlík bonbonů (Karkkipäivä, 2011). Hlavní postava této knihy žije na současném finském sídlišti, ale ani tak to není kdovíjak šťastné dítě.
Markus Nummi: Tomi, devítiletý hrdina příběhu, má za sebou neuspořádané dětství s rodiči závislými na drogách a alkoholu. Ve chvíli, kdy do příběhu vstupujeme, je vše v domácnosti matky a nevlastního otce zdánlivě v pořádku, ale pravda je jiná. Když Tomiho babička musí do nemocnice, nikoho z dospělých už Tomi nezajímá, nikdo za něj nenese odpovědnost. A Tomi by potřeboval pomoct. Ví, že jeho kamarádka, holčička Mira, je ve velkém nebezpečí, protože ji matka uvěznila v pokoji. Nakonec si Tomi sežene na pomoc neznámého muže, spisovatele Ariho.
I navzdory dostatku a ekonomickému blahobytu mohou děti žít v děsivých poměrech. To platí ve Finsku, ale i jinde v bohaté Evropě. Kvůli spěchu a všelikým omamným látkám se na vlastní děti nějak zapomíná. Sociální pracovníci jsou nuceni činit zásadní rozhodnutí na základě rozporuplných informací. A většinou to ještě musí být rychle. Dobré úmysly, a přesto nešťastné výsledky. Ocitáme se na prahu základních otázek. Život je křehký a omezený a dětství tak krátké.

iLiteratura: Pracoval jste také hodně u divadla a filmu. Plánujete něco v této oblasti, nebo budete pokračovat na poli literatury?
Markus Nummi: Na podzim se chystá dramatizace Pytlíku bonbonů ve skvělém helsinském divadle Kom-teatteri, ale já sám se na tom nepodílím. Spolu se svým bratrem, režisérem Ilarim Nummim, píšu podle této knihy scénář k celovečernímu filmu. Nemyslím si ale, že bych si to sám režíroval. Chtěl bych se někdy k filmové režii vrátit, ale pro začátek bych zkusil spíš krátký film. Mám taky inspirativní zkušenost s operou: napsal jsem libreto k opeře, kterou složil Ilkka Kuusisto. V této oblasti by bylo zajímavé ještě něco dělat. Ale nejdůležitější je pro mě psaní knih.

Za rozhovor děkuje Lenka Fárová

© Lenka Fárová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2150x

Inzerce
Inzerce