Fragment

Nemohu poslouchat melancholickou hudbu.

A už vůbec ne takovou, která duši vábí jasnými grandiózními zvuky zvoucími k tanci. Zříkám se jich okamžitě, hudba se line jedním širokým potokem smutku! Rozpadám se pak v pocitech a nemohu se ubránit smutné náladě, jako krepovaného závoje, kterého se jen tak nezbavím. Místo toho, když se ozve třpytivá hudba, dvojnásob obživnu.

To bych pak objímala celý svět a do všech stran volala, že hraje hudba!

I klasickou hudbu mám ráda.

Naučila mě jí rozumět a určovat dle „motivů“ jedna z mých přítelkyň, jejíž duše jako by se skládala z tónů a byla sama ztělesněnou hudbou.

Neustále hledala harmonii.

V lidech, v jejich pocitech, v jejich vztazích k sobě i přírodě…

*

Bydlely jsme společně tři přítelkyně.

Nejprve jen dvě. Jedna malířka a já. Už byla málem hotovou umělkyní a pracovala právě nad obrazem, který chtěla prodat a odjet do Itálie, aby viděla tamní umění a našla k němu vlastní cestu.

Bylo jí přes dvacet let, byla poněmčená Polka a stavěla se ke své práci velice uctivě. Když malovala, byla nedůtklivá a snivá, ale v každodenním životě byla nejmilejším člověkem.

Těšila se velkým sympatiím mezi svými kamarádkami v oboru, a dokonce i sami profesoři, občas přísní ke svým žákům a žákyním, měli ji upřímně rádi a svoje připomínky jí předestírali nejmilejším způsobem, jen aby se jí nedotkli. „Das schönste Glückskind“ – říkali o ní, ona sama si neříkala jinak než „Ich – das Glückskind“.

Já jsem se připravovala k maturitě, protože jsem chtěla být učitelkou. Studovala jsem hudbu a jazyky, spousty ručních prací, ba – pobírala jsem všechno, co jen šlo, vždyť se to může hodit a stát kapitálem a být k užitku. Majetek jsem neměla a život si jako mladá dívka žádal své.

Protože jsme se znaly od mladých let, bydlely jsme spolu.

Měly jsme dvě velké místnosti, elegantně zařízené, skoro komfortně, protože moje přítelkyně pocházela z bohaté rodiny. A i když neměla k dispozici příliš mnoho, byla vybíravá a rozmazlená. „Nemohu se všeho zříci tak jako ty!“ často říkala podrážděně, když jsem ji napomínala, aby lépe zacházela s penězi a odpustila si kdejaké rozptýlení.

„Mlč, prosím tě!“ zlobila se. „Tomu nerozumíš. Já jsem umělkyně a žiji dle zákonů umění. Ty si žádají trochu víc než zákony jasně uvažující osoby, jakou jsi ty! Ty se můžeš na svém poli omezit, protože musíš; je úzké. Ale moje pole je široké, nezměrné, a proto žiji takovým životem. Nyní ještě ne naplno takovým, ale jednou, později, až se stanu vlastním pánem – roztáhnu křídla a vzlétnu k nebesům. Tak mi to přikazuje umělecký cit. Vše posuzuji z hlediska umění. I ty se máš dle něho řídit; všichni, všichni do jednoho. Kdyby byli všichni vzdělaní a vychovaní umělci, počínaje pocitem až po oblečení, nebylo by tolik zla a neštěstí na světě, jako je teď, jen samá harmonie a krása. A takhle? Co je kolem nás? Jen my sami podporujeme krásu v životě, my, umělci, vybraná hrstka společnosti, chápeš?“
„Chápu.“
„Chápu! Nejsi schopná mě pochopit. Nevím, proč tě mám vlastně ráda,“ odprošovala mě pak, jakoby en passant! „Příliš mě kritizuješ. A všechno svým měšťanským rozumem, úzkým domácky praktickým pohledem a starosvětskými ženskými manýry. Odpoutej se už jednou od základu starých fragmentů a přeměň se na nějaký novější typ, abych občas z tebe načerpala nějakou odvážnou sílu… něco novějšího!“

„Kdepak, holka, já už zůstanu starým typem,“ odpovídala jsem jí klidně, neboť jsem znala příliš dobře její čistou a nefalešnou povahu, abych se zlobila pro její takto vržená slova. Bylo to nepříjemné, ale já jsem si již stokrát umiňovala neodchýlit se od „základu starých fragmentů“ a zůstat touž, jakou jsem byla dosud, dávat na ni pozor, aby v letu za krásou nehleděla na zlá našeptávání životních úskalí, kdyby mě nebylo, vytrpěla by si již nejedno hoře… A i když jsem nebyla kdovíjakým novým typem, neměla jsem žádné předsudky k titulu „vybraného stvoření“ nebo „rasového člověka“. Rozuměla jsem jí a věděla, jak a kdy tlumit tu opravdu uměleckou náturu a kdy dodávat energii k vzletu a podporovat v dobré víře v budoucnost.

„Když zůstaneme svobodnými ženami,“ říkávala (slova „stará panna“ nesnášela), „budeme dál bydlet spolu. Přibereme si ještě třetí členku, protože dvě je málo, a budeme tak žít.

Vyzkoušíme třetí členku, jaký má charakter, jaký temperament, jak vysoké vzdělání, jak daleko svými pohledy sahá do minulosti či budoucnosti, a podle toho ji přijmeme. Pak ať na nás přijdou ty hrůzy, kterými se straší nevdané ženy – samota, bezradnost, pomatenost atd. My samotné nebudeme. Nebudeme směšné, nebudeme takříkajíc ubohé. Budeme mít vlastní přátele, samozřejmě i muže, protože bez mužů je nuda, a budeme si žít, jak se nám zachce. Pak většina lidí pochopí, že svobodná žena není předmětem posměchu a politování, jen osoba, která se rozvinula nedělitelně. To znamená, že nebudeme například ženami mužů nebo matkami, prostě jen ženami. Chápeš? Budeme lidmi, kteří se nedali ani k ženám, ani k matkám, ale rozvinuli se vcelku… Neříkám, že půjdu až k takovému ideálu. Žiji uměním, které mou duši plně uspokojuje; možná se i vdám, nevím, ale když se nevdám, nebudu vylekaným ptáčkem, který má snad celý život prosit o odpuštění, že nemá muže… A ty?“ „Já také, Hannusjo.“

Opravdu jsem s ní souhlasila. Proč by si nemohly žít dvě tři svobodné ženy, když by si vyhovovaly svými povahami, vyhovovaly by si ve své inteligenci lépe, než kdyby byly samy? To byla také jedna z novějších myšlenek, na něž jsem se svým „neuměleckým měšťanským rozumem“ nemohla dosáhnout!

Vládla nade mnou jako nad poddanou, a jakkoli jsem se tomu mohla vzepřít a zařídit se jako ona, nikdy jsem to neudělala.

Nebolelo mě to poddanství její povaze; síla nějakého odporu se ve mně nikdy nezvedla. Bylo to nemilé, ale když na čas odjížděla z domu kvůli svým zájmům, dokonce se mi po ní stýskalo. Po ní a po té síle, která z ní vyzařovala a dávala našemu životu charakter a jakýsi život…

Byla milá sama od sebe. Jasná, téměř popelavá blondýnka s pravidelnými rysy a velice živýma jiskrnýma očima. Vypadala moc krásně… A protože ve svém chování byla zdrženlivá a konsekventní, měla jsem ji nekonečně ráda, přizpůsobila jsem se jí bez obav a jako ta řeka, která se může ztratit v jiných takových, jako já v životě, jako v moři…

Možná proto mě měla ráda a nazývala mě svojí „ženou“… Tak jsme harmonicky žily ve dvou dlouhou dobu.

Pilně jsem se učila na nejrůznější zkoušky a ona malovala. Obraz, na němž bez ustání pracovala s hořícími tvářemi, kterým se zaobírala do hloubi duše, byla velká kopie Correggiova obrazu Judita. Malovala v přesvědčení a s hrdou vírou, že se jí povede. Asi to rozpalovalo její talent a pomohlo jí dosáhnout cíle… V jisté době se nám začalo vést finančně velmi špatně; a co bylo nejhorší, majitel domu zvedl činži.

Umělkyně se rozzlobila.

Házela věcmi po podlaze, rvala skici, proklínala svůj osud, takže vypadala jako zlobivé dítě, zapřísahala se, že by raději oslepla, než byla malířkou…

Chodila jsem klidně za ní, zvedala věci a něžně jí brala obrázky z rukou, schovávala je, aby jí nepadly znovu do rukou, a přemýšlela, jak zabránit neštěstí. „Vezmu si ještě hodinu angličtiny a bude zase dobře,“ uklidňovala jsem ji, ale ona plakala a zlobila se na své příbuzné, kteří ji prý posílají málo peněz.
„S tím nemohu souhlasit!“ přerušila mě. „Už tak se tolik dřeš. Za knihami a sešity jsi stejně už ztratila pocit svobody a proměnila ses v nějaký stroj… To je úplná hrůza, takový život, že si nemohl vybrat někoho jiného, ale nás!“

„Proč bych si neměla přibrat ještě jednu hodinu?“ bránila jsem se. „Mezi šestou a sedmou večer mám volno. Místo abych chodila na nějakou teorii ,harmonie’, mohu někoho učit franštinu či angličtinu, a bídě bude konec. Poslyš, Hannusko,“ prosila jsem ji, „s tím musíš souhlasit…“

„Nechci! Radši prodám všechny svoje obrázky! Tenhle a ten, tenhle taky…“ Na to jsem nemohla přistoupit. Moc dobře jsem věděla, co pro ni znamenal každý obrázek, jak byla s každým svázána a jaký osud každému určila. Ve všech obrázcích byla, jak sama říkala, část její podstaty, a teď by měly jít cestou obyčejného kramářského zboží? Ne, s tím se nesmířím. Vymyslela jsem něco jiného. Vymyslela a řekla jsem jí to. Vzít někoho do trojice – a vše se rázem vylepší.

Chvíli se na mě dívala svýma lesknoucíma se očima zčervenalýma pláčem, ale odsekla, že to tedy ne. Teď přibrat cizího člověka, když pracuje na dokončení obrazu, samotná práce si vyžaduje co nejpříznivější podmínky. Copak nikdy nepochopím, co to je „umění“ a co je to „tvorba“? Copak to znamená točit kolovrátkem, šít na stroji nebo plést punčochy? Copak jsem už zcela otupěla z toho hloupého mumlání vymyšleného schválně proto, aby se systematicky ničily nejtenčí posuny ke svobodnému rozvoji individuality? Vzít teď do domu cizího člověka, který bude jistě užvaněný, nehezké tváře a samozřejmě bez špetky uměleckého vzdělání. Bůh ví, s jak nekulturními návyky – to je čiré šílenství! „Proč by to měla být zrovna nejhorší osoba?“ zeptala jsem se již trochu nervózní výbuchy její umělecké povahy. „Budeme třetí přítelkyni vybírat, když se nám nebude líbit, nepřijmeme ji!“
„Aha, jistě, ty někoho nepřijmeš se svým soucitným srdcem, které ti přikazuje milovat bližního víc než sebe…“
„Hannusko, prosím tě!“ prosila jsem ji. „Trápíš mě svojí věčnou opozicí! Co máme asi dělat, když jiné východisko není? Jestli víš, jak na to, řekni a já s tebou budu souhlasit, ale pokud ne, budeš muset přistoupit na můj návrh.“

Vyděsila se, když viděla, že se mě dotkla.

Zastavila se před svým velkým obrazem, hořce se usmála a pravila: „V čem jsem někdy oponovala? Jen němě naslouchám svému talentu, ale tací jako ty, Marto, tací jako ty, vytvářejí tu velkou sílu, která ponižuje takové jako já. Silou ponižujete nás, nemnohé, a my kvůli vám hyneme jako ten květ bez vody. Ale ty si to jako individuum neuvědomuješ, a proto nechápeš…“ Ale udělala ke mně pár kroků.
„Zlobíš se, Martičko?“

Neodpověděla jsem.
„A já ti říkám, Martičko, že království na zemi patří přese všechno tobě.“
„Ale co to…“
„A já ti říkám, Martičko, že království na zemi patří přese všechno tobě.“ Objala mě kolem ramen a vlhkýma očima hledala v mé tváři hněv.

Nikdy jsem se na ni nemohla dlouho zlobit. Věděla jsem dobře, že kdybych se na ni opravdu rozhněvala, neupokojila by se do té doby, dokud bych jí neřekla několikrát, že se nezlobím.

Měla neobyčejně dobré srdce: v jednu chvíli bouřila, vzpouzela se a vzdorovala, a za chvíli už byla dobrá a milá. Společnost, v jaké se pohybovala, její kamarádky, které ji měly rády, ji rozmazlily, vycházely jí vstříc v každé maličkosti, zbožňovaly za její krásu a talent a za její originální nápady. Patřila do různých společností, nelitovala ničeho a nikdy nežádala zpět peníze, které si od ní kamarádky půjčovaly. Nade vše milovala eleganci, kterou nazývala třetím hlavním přikázáním v podmínkách dosáhnutí štěstí; občas kvůli tomu bývala nespravedlivá, když někoho odsuzovala, ale k eleganci ji to táhlo jako dítě ke květinám.

„Spolehni se, nepřivedu domů řádný neodpovídající materiál, ty a tvé umělecké milieu nebudete zaskočeni ani jeho vzhledem, ani chováním. O to se postarám. A já už něco dovedu!“

„Ohó!“ usmála se. „Vy něco dovedete? Dovedete umně podávat čaj, máte veškeré vlastnosti dobré hospodyně, matky a ženy, jste úžasná účetní a budoucí sloup rodiny, ale psychologii, barvám a nuancím umění nerozumíte. A proto se velmi bojím, že mi do pokoje přivedete slona. Soudě dle vašeho dobrého srdce, jste připravená přijmout první slušnější švadlenu, jen když se prokáže osvědčením o morálnosti – samozřejmě měšťanské – a božím vzhledem…“

„Neboj se!“ odpověděla jsem. „Už jsem se od tebe naučila vidět v životě umění. A co se týče nevelkých jemností v lidech, ty cítí můj instinkt. Vždycky mi nejlépe poradil.“
„Uvidíme.“
„Uvidíš.“
„Ale pamatuj si! Pokud bude na první pohled ,nemožná’, znamená to, že i ošklivá, bez vychování, neusednu s ní k jednomu stolu.“
„Dobrá.“
„Máš už někoho na mysli, že sis tak jistá, že mě uspokojíš?“ „Ne. Ale jsem přesvědčená, že správnou osobu najdu.“
„Tak dělej, co umíš.“

Řekla jsem, že nemám nikoho na mysli, a opravdu jsem o nikom takovém nevěděla, ani jsem neměla ponětí nebo nápad, kdo by byl pro nás nejvhodnější, ale právě… v té chvíli, kdy jsem řekla „ne“, objevila se mi před očima jakási dívčí tvář, unavená, se smutnýma očima, a na chvíli mnou projel jakýsi divný smutek, jako pocit nevyřčeného žalu, jemně, jemně, jen tak mimochodem. A ještě ani nenabyla obrysů, když se rozplynula…

Znala jsem někoho takového?

Ne!

Viděla jsem ji někde?

Asi – nikdy. Ale co, třeba jsem někoho takového zahlédla na ulici?

Snad…

…