Overath, Angelika: Ten den

Overath, Angelika
Ten den

studie beletrie zahraniční

Jsem Evropanka, ročník 57. Mládí v Karlsruhe, to byly večery prožité ve Straßburgu nebo v Colmaru. Pasolini a Paolo Conte nás provedli Itálií, zato východní část Německa pro nás byla cizinou. Po studiích jsem s mužem a dětmi odjela na tři roky do Soluně, jež mi byla bližší než Paříž. Když jsem v rámci svého působení pro jeden časopis poprvé sestupovala ze schůdků boeingu Air France na přistávací plochu v Západní Africe, cítila jsem, že tuto zemi miluji, voněla jako novorozeně.

Angelika Overath: Ten den. Přel. Jitka Nešporová, NLN - Nakladatelství lidové noviny, Praha, 2012, 112 s.

U nás doma
Na Svitavsku v česko-německých Sudetech

Jsem Evropanka, ročník 57. Mládí v Karlsruhe, to byly večery prožité ve Straßburgu nebo v Colmaru. Pasolini a Paolo Conte nás provedli Itálií, zato východní část Německa pro nás byla cizinou. Po studiích jsem s mužem a dětmi odjela na tři roky do Soluně, jež mi byla bližší než Paříž. Když jsem v rámci svého působení pro jeden časopis poprvé sestupovala ze schůdků boeingu Air France na přistávací plochu v Západní Africe, cítila jsem, že tuto zemi miluji, voněla jako novorozeně.

Jsem dcerou matky, která nebyla Evropanka. Měla své doma. Jsem vnučkou babičky, která byla z tohoto domova s mužem a dítětem odsunuta. Když dědeček krátce poté, co se já narodila, zemřel, přestěhovala se babička k nám. Seděla v kuchyni a mlčela. Světlejší chvilky přinesly i slova u nás doma, šibolet, jímž se matka s babičkou tajně dorozumívaly. Nevyprávěly nic. Skoro nic. Pro mě byly u nás doma především meruňkové knedlíky, makový závin, bramborový guláš, několikero povlečení s drobnými kvítky, housle, na nichž byl německy nápis „Svitavy“. Problém to nebyl. Ani jedna z žen nikdy nebyla na „setkání odsunutých“, politika pro ně nic neznamenala. U nás doma mělo příchuť jedu i milosti, byla to hořká pocta zapouzdřená v srdci, jež odlišovala babičku a matku od otce a mě – my jsme totiž žádné u nás doma neměli, jen jsme se zkrátka někde narodili.

To, že by toto u nás doma mohlo mít něco společného i se mnou, jsem netušila. Slovo „odsun“ patřilo v letech mého dospívání do slovníku nepohodlných výrazů. Západoněmecká levice se otázkou sudetských Němců opravdu nezabývala.

Po smrti matky jsem se přistihla, jak nad atlasem hláskuji české názvy. Bylo na čase vstoupit na území tam u nás.

*

Úzkostlivě naklizená místnost. Propálené dírky na vyžehleném bílém povlečení jsou sotva vidět. V pootevřeném okně povlává syntetická krajková záclona dlouhá až na zem. Třebaže se pomalu stmívá, venku bez ustání duní projíždějící kamiony. Březová nad Svitavou je městečko při silnici, která spojuje Brno a Svitavy. Sem nezabloudí žádný turista. U draka, v prvním a jediném hotelu na náměstí, bydlí mechanici a dělníci ze stavby. Nezajímá je, že toalety a sprcha jsou na chodbě, ale že noc tu vyjde na 200 korun, necelých 7 eur.

Pohledná bytná si přejede rukou po legínách a rozpačitě se usmívá. Přebrala hotel teprve před čtyřmi týdny a opravovat ho může jen pozvolna. Pochází z Moravské Třebové, z místa, jež se spíš slučuje s evropským cestovatelským vkusem, se svými renovovanými renesančními štíty na pestrém historickém náměstí. Chtěla se pustit do něčeho svého. Zchátralý hotel v Březové skýtal šanci, na kterou ještě finančně dosáhla.

V jídelně s vysokými stropy muži kouří a popíjejí pivo. Vzduch je jako tekutý, jako by nasákl hnědou barvou nátěru na stěnách. Soběstačnou zpívající fontánu připomíná televize, kde se za frenetického cinkání vyhrávají miliony. Opilý stařík, sehnutý, tím směrem hrdě pokyvuje. Pak zamumlá pár slov německy: „Hermann Göring Werke, Linz“, „Zwangsarbeit“, zašklebí se a jazyk mu vjede do mezery mezi zuby. Je tu od roku 1947. Dostal prý jeden z prázdných domků. Jeho původní obyvatelé odešli do Vídně. Hostinská donese talíř, na kterém jsou dokola vyskládaná narůžovělá kolečka salámu posypaná nakrájenou cibulí. Nůž a vidlička z lehkého kovu jsou zabalené do tenoučkého ubrousku, aby se snad neztratily.

*

Ráno mrholí. Na krajích náměstí v džínách a dlouhých bundách synchronní balet zametajících nezaměstnaných mužů a žen. Práce tohoto rázu jsou povinné, jinak zaniká nárok na sociální podporu. V čele náměstí kolem hlavy svatého Jana Nepomuckého svítí nová bronzová svatozář. U nohou se mu drolí jiní svatí z barevného pískovce. Zlaté rybky krouží v kulaté kašně, na jejímž dně se lesknou drobné korunové mince. Přes okraj kašny se noří nové a nové hledající ruce. Malý supermarket naproti nabízí minimální průřez základními evropskými produkty od žvýkaček po minerálky. Papírnictví vedle školy vystavuje ve výloze sádrové ježky, zajíce a kachny.

Matrika na radnici je otevřená. Mladá úřednice tázavě pokrčí rameny. Na zdi visí reprodukce středověké mapy světa; umělá květina jako z vosku se pne kolem spreje proti hmyzu. Místnost je malá, vybavená nábytkem, ale budí zdání, že je velká a prázdná. Úřednice otevře jednu plechovou skříň, ve které leží jeden přes druhý několik hnědých foliantů jako nečistá zvířata. Jeden rozloží na umakartové desce stolu: „Geburts- und Taufbuch der Gemeinde Ober-Heinzendorf Tom V, Fol 129, 1911 bis 1933“. Listuje knihou. Listopad 1924: Mezi českými, německými a židovskými jmény je pečlivým úřednickým písmem zaneseno křestní a dívčí jméno mé matky, jméno a povolání jejích rodičů a jejich rodičů, jméno kmotra, faráře a porodní báby. V dodatku je poznamenáno datum jejího biřmování v Březové. Rodina se brzy po narození dcery, vysvětluji, přestěhovala z Horní Hynčiny do České Dlouhé. Ráda bych věděla, v kterém domě bydlela má matka. Pohled úřednice putuje po zákrutech květiny v truhlíku. Po roce 1945 se nedochovaly žádné knihy s adresami. Protože neodcházím, odejde do vedlejší místnosti. Možná se pneumatická kladiva v sousední budově školy rozpohybovala teprve teď. Možná je cítit prach z omítky a kamene. Rozechvělá lžička nabírá instatní kávu. Když se úřednice vrátí, drží v ruce lísteček. Pan Jurka ty časy ještě pamatuje, mohl by něco vědět. Ukáže směrem na západ, kudy proudí jeden kamion za druhým, směrem, kde leží Česká Dlouhá.

*

Růžolící Rudi Jurka v montérkách otvírá zahradní branku, jako by pouštěl gól. Ale jistěže, píše si se spoustou Němců, a mockrát byl na společném srazu. A je prý i ve sdružení. Čím prý pomůže. Překypuje srdečností. Podívá se na sebe – krmil zrovna slepice u dcery. Holka je na poli, vybírají brambory. Dám si kafe nebo čaj? Ať počkám v kuchyni.

Ze zahrady sem dopadá světlo. Nad omyvatelným nátěrem do půli zdi začínají tapety s květovaným vzorem. Velikánské kotě na stránce v kalendáři pro tento měsíc si olizuje tlapku. Na parapetu jsou mladé sazeničky muškátů. Vestavná kuchyně smetanové barvy se křehce a útulně leskne. Přibližně tady a v kuchyních, jako je tato, by se daly spatřit putující duny neuchopitelného u nás doma.

Když se Rudi Jurka v Březové roku 1930 narodil, odžila v mladém Československu založeném v roce 1918 sotva jedna generace. V Březové tenkrát žilo 1041 Němců a 444 Čechů, přičemž židovské obyvatelstvo se většinou hlásilo k Němcům. Každodenní život prostupoval habsburský duch – nebo ve starém slova smyslu evropský. Všichni nebyli stejní, a tak to prostě bylo. Česká obecná škola a německá škola byly pod jednou střechou a společně se dělily o dvůr kolem svatého Jana Nepomuckého.

Rudi přichází čerstvě umytý, spokojeně si přejede rukou po holé hlavě s chmýřím posledních vlasů a zaloví v pokladnici místních německých bonmotů: „Za hřebeny neutrácím, vlasů mám jak žabí král.“ Břicho mu obepíná vyžehlená flanelová košile. Otec prý byl za první republiky v obecní radě, starosta na něj hodně dal. Proto tu mohl s rodinou zůstat, po válce, když do Březové přišla rudá armáda a nová československá vláda Němce z moci Benešových dekretů vykázala. „Dostali se do tábora,“ říká, „tam vzadu, do staré gumárny. A ti, co měli dům, přišli na řadu pochopitelně jako první, aby se domy uvolnily. Rozumíte?“ Pak je ve vagónech pro dobytek převezli přes hranice.

Rudi udělá ve vyprávění velký skok. Naprosto samozřejmě vynechá roky 1938 až 1945, kdy tato kulturně smíšená krajina po Mnichovské dohodě připadla k Sudetům a odštěpila se tak od „zbytku Česka“, kde byl zřízen „Protektorát Čechy a Morava“. Mnoho Čechů tenkrát muselo opustit své majetky a jít do „protektorátu“. Několik kilometrů od Březové, za Chrastavcem, probíhala nesmyslná hranice, přes kterou se smělo jen na propustku. Za Beneše utrpěl velkou škodu, podotkne Rudi, v roce 1946 ho komunisti poslali do lágru, kde mu velitel tábora vyrazil hned dva zuby. „Jo,“ říká, a vlastně pořádně nerozumí, co se tenkrát dělo, „byli jsme mladí, byli jsme nadšení, chtěli jsme na vojnu, můj bratr chtěl být letcem.“ Do lágru Rudi přišel, když mu bylo šestnáct. „Kdo má moc, rozumíte, ten má i právo, a kdo má právo, ten má i bič. Ale musí tu taky být někdo, kdo se shrbí.“

Do kuchyně vklouzne drobná žena, pozdraví česky a na stůl postaví šálek kávy a plný talíř. Z makových rohlíků visí na koncích kousky světlé šunky. Za Rudiho se provdala brzy a všechno to už zná.

„Nate,“ opáčí Rudi, „poslužte si.“

Můj dědeček byl ševcovský mistr, zkouším to, ročník 1899, hrál taky na housle. Nejpozději koncem dvacátých let musel nastoupit do fabriky. Do továrny na hedvábí do České Dlouhé, potom do Chrastavce, a babička také. Rudi se poškrábe u kořínků svých posledních jemných vlasů. Jméno Hüttner mu nic neříká. Zajdeme za Marianne, rozhodne nakonec, ta by mohla vědět. A spiklenecky dodá, že Joseph, Mariannin manžel, byl za komunistů ředitelem velké továrny. S Marianne ale vychází dobře, a teď už – stejně je všechno zase jinak. Nasadí široký úsměv: „Já věřím, že ze tří kil hovězího je deset talířů dobré polévky, ináč nevěřím ničemu.“

*

Dan nedůvěřivě otevře a zavolá babičku. „Ale to jsou k nám hosti,“ zvolá Marianne Škaroupková, rozená Moravcová, a vede nás do kuchyně. Máme se posadit na rohovou lavici. Dan něco míchá v hrnci na plotně. „Líbat není hřích na tvářích růžových“ hlásá modrá výšivka na stěně. Je vegetarián, usměje se chápavá babička. A pyšně dodá, že studuje v Brně – historii a bohemistiku. Německy s ní nemluví, ale jakmile se ona baví s mužem česky, ustavičně ji kritizuje. Pod oknem stojí šicí stroj značky Singer se setrvačníkem a pedálem, venku rachotí nákladní auta. Johann Hüttner byl můj dědeček, vysvětluji, a Theresia Hüttnerová moje babička, jejich dcera se jmenovala Elisabeth, moje matka. „No,“ opáčí Marianne a zamyslí se, „jak se daří Vaší mamince?“ Je po smrti, řeknu. „A proč jste,“ ptá se, „nepřijely dřív?“ Její bratr byl také čtyřiadvacátý ročník, a také už je mrtvý. „Už jsme tu z posledních.“ Na ubrus z voskovaného plátna postaví tác s likérovými sklenkami a nalévá ze zelené lahve na sirup. „Rybízové víno“ napovídá ručně psaná etiketa. „Zavolám Albi,“ oznámí najednou a už stojí vedle šicího stroje u telefonu. Její maminka odsud taky pochází, možná si Albi vzpomene. Ale ať Marianne do sluchátka štvitoří sebevíc, Albi si nevzpomíná. Zato poradí, ať zajdou k Bartelovic Mizzi, ta je taky z České Dlouhé. „Ahoj, a hodně zdravíčka!“ směje se Marianne spokojeně do sluchátka, a hned si připijeme rybízovým vínem v tenounkých skleničkách jako z nějaké trpasličí domácnosti.

Když se ve dveřích objeví Josef Škaroupka, pozdraví vespolek německy a s ženou se rozpovídá česky. „Můj muž,“ poznamenává Marianne, „byl přidělen do Klöcknerovy továrny v Brně, na výrobu zbraní. Když v osmatřicátém přišli Němci, museli brzy všichni Češi na nucené práce do továren. Ale jen to ukaž!“ A Josef Škaroupka položí na stůl tlustý svazek papírů, očividně rukopis, hustě popsaný, po obou stranách. Trochu rozpačitě se usmívá. Přeložil kroniku Horní Hynčiny.

Kniha vyšla vlastním nákladem Sudetoněmeckého pracovního kruhu v roce 1999 v Německu a je v ní přetištěna místní kronika vedená do dubna 1945. Doplňují ji dokumenty a autentické zprávy o převzetí německých statků Čechy a o odsunu německého obyvatelstva. „Kdyby to někoho zajímalo,“ prohlásí Josef Škaroupka, „teď je to i česky.“

*

Bartelovic Mizzi zažila lepší časy. I horší. O svůj pěkný dům v České Dlouhé tato bývalá pomocná síla u zpravodajské služby německé armády v roce 1945 přišla a od té doby bydlí v lacino postaveném nízkém řadovém domku v Podlesí u Březové. Svitava protéká docela romanticky málem u samého vchodu. Není to ani týden, co jí zemřel manžel, řekne nám a belhá se napřed, zlomila si nohu a pořád ještě potřebuje berle. „Jsou od pojišťovny,“ prohlásí vítězně a ohání se tou oficiální zdravotnickou pomůckou. Na gauči v kuchyni dovádí karamelově zbarvený královský pudl. Mizzi ho česky okřikne. „Mladí mají tenhle luxus,“ říká nahlas, „a já mám kočky. Dneska už jsem dvě utopila.“ Za otevřenými dveřmi do kuchyně je na stoličce položená papírová krabice, ze které vykukují čtyři černá ouška. „Máma a malé,“ povzdychne si Mizzi a sveze se na židli. „Jen si sedni,“ pobídne mě Rudi, „a zakroj chleba! – Tak se to u nás říká.“ – „A jedna jako druhá mají každou chvíli mladé!“ – Objeví se černá hlava, růžový jazýček a zase zmizí. Mňouknutí. „Hüttnerovic Elsi, no, to víš, že vím, kde bydlela.“ A v melodickém spádu recituje jména někdejších usedlostí v celé jejich nádheře: „Od nádraží napravo dolů, tam byl jako první sedlák Heger, potom Schauer, pak Weigl, pak Siegel. Tam bydlela, u Siegelů, a pak byl ještě dvůr u Michelů. Byly to pěkné statky.“ Ozvou se kukačky. „Žilo se nám dobře pospolu. Zpívali jsme českou národní hymnu německy.“ A zničehonic, v prudkém přívalu energie, jako by bylo na čase oslavovat sjednocený česko-německý národ, nasadí v němčině: „Wo ist meine Heimat, wo ist meine Heimat?“ a hned i česky: „Kde domov můj, kde domov můj…“ Pudl kňučí, ožene se po něm holí. V Březové bývalo kdysi sto dvacet obchodů, jen řezníků sedm, dneska tam není ani jeden, šest pekařů a tři cukráři, sedm továren, deset hostinců, líheň na pstruhy, výrobce vinného kamene. V hotelu U draka na náměstí bylo kino, a pořádaly se hudební večery, za války se k nim přidávali i noví Němci z Besarábie. Povzdychne si, zasměje se na Rudiho. „A potom po válce jsme museli nosit bílé pásky s velkým N, N jako Němci.“ Padne slovo „znásilňování“, jako bláznivá ozvěna. „Víš co, Rudi“, řekne nato, „kolikrát je lepší si to nepřipomínat. Co jsme se naplakali v pětačtyřicátem.“ – „Jeden řiká,“ odvětí Rudi, „kéž by to zůstalo, jak to je. A druhej myslí, kéž by to zůstalo, jak to bylo tenkrát.“ „Ale za Schneiderovic Elfriede musíte!“ Mizzi odhodlaně udeří rukou, jako když otiskuje razítko na ubruse. „Ta na to má hlavu! Kde jenom mám její číslo?“ Zvedne se, kramaří, hledá lísteček, adresář, minulost, lísteček. Projde kolem krabice s koťaty na stoličce a vrátí se s neklidnou igelitovou taškou. „Musím je zabít na kameni, ve vodě jsou pak ještě dlouho naživu.“ Vybelhá se ven. „Kdybych se tak mohla zeptat muže, ten věděl, kam jsem co dala. Teď je mrtvý. Co jen mi to Pán Bůh dělá, že mě tak trestá!“

*

Elfriede Blaschková bydlí v Kunštátu v domově důchodců, kterému se říká penzion. Mizzi, jež čerstvě drží smutek, se nastrojila do černého, Rudi má v ruce sáček s vajíčky od slepic, které chová jeho dcera. Jedeme směrem na Brněnec: „Tamhle naproti měl Schindler továrnu,“ řekne Mizzi a mávne přes rozkvetlé letní louky směrem k halám, schodům a komínům. Scéna jako z filmu. Projíždíme Chrastavcem: „Tady byl v osmatřicátém masakr,“ řekne Rudi. „Chrastavec byl český a najednou měl patřit k Sudetům.“ Kvůli továrnám? – „Ale jistě,“ potvrdí Rudi. Je horko, silnice jsou prázdné, továrny ztichlé. Krajina neztrácí na půvabu. Mizzi pokyne holí před průčelím penzionu a šine se za Rudim dlouhou, tmavou chodbou pokrytou linoleem. Nečekaným setkáním ožije. Elfriede už otevřela dveře svého pokoje. „Psst,“ pronese Mizzi rozrušeně, „nemluvme tady na chodbě tak hlasitě německy!“ Se sudetoněmeckým pocitem sounáležitosti se v jejím „my“ ozve i starý těkavý strach.

Pokoj je prostorný a vede na malou terasu, která dává tušit, jak pěkná je okolní příroda. Elfriede Blaschková, rozená Schneiderová, má bolestivé potíže s kyčlí, bolavé koleno a vizáž spokojené ženy. „Nevím, jak se vám odvděčit,“ slyším ji říkat. Ve vitríně prosklené skříňky se lesknou barevné rodinné fotografie. Žije obklopena třemi šikovnými dětmi a pěti šikovnými vnoučaty. S velkým ulehčením přeříkává dny státních zkoušek a promocí. Všichni jsou zabezpečeni, všechno nakonec dobře dopadlo. I ona kdysi chtěla být učitelkou. „Nebyli jsme hloupí, všichni jsme byli dobří, ale doba nás zničila.“ Služebná ve Svitavách, veřejně prospěšné práce v Drážďanech, léta v zámečnictví, pak se střídaly různé textilky, celý život vyšívala a vyspravovala. Zasměje se. V roce 1990 projížděla s Čechy po republice, jako tlumočnice. Poslední práci dostala u jednoho Belgičana, který chtěl v Letovicích vybudovat firmu. Ukáže fotku. Pak ukáže na své kyčle. Teď už je to pryč. „Proč tyhle roky nepřišly dřív?“ Jíme pocukrované vafle a popíjíme becherovku. „Třináctý karlovarský pramen,“ připojí Rudi svůj komentář. „Mám se dobře,“ připouští Elfriede. Může si tu sama vařit, ale donášejí sem i jídlo z mateřské školky. Pak se na stole objeví několik starých školních fotografií. A na prstech vypočítává učitele, kteří si v roce 1945 vzali život. „Ve Svitavách,“ řekne Rudi, „je německý masový hrob. Stojí tam teď kříž.“ – „Vlasta,“ pronese Elfriede a zamyšleně si drží před očima školní fotku, jako by hrála karty, „měli bychom poprosit Vlastu, aby přišla. Vlasta byla česká kamarádka Vaší matky, bydlí taky tady, na chodbě.“

Vlasta si právě natočila vlasy, a tak se objeví v tenkém šátku, který jí natáčky přidržuje. Šátek sklouzává, a tak jsou její ruce v pohybu. Pleť má jako porcelán. Ano, přikyvuje, Hüttnerovic Elsie, tu jsem dobře znala. Opravdu dobře. Zadívá se na mě. A pak si znovu posune šátek po natáčkách. Do roku 1938 spolu chodili v Březové do měšťanky. Ona pak musela jako Češka město opustit a odejít, do protektorátu, do Brna, k příbuzným. Ne, rodiče s ní nešli. Mávne rukou. Na každou otázku neexistuje uspokojivá odpověď. Omluví se. Má tu ale ještě jednu fotku. Donese ji.

„A Schindlerovi židi,“ zeptá se Elfriede zničehonic. „Někteří se teď zase vrátili a byli si prohlédnout továrnu. Pořád je vidím, jak tenkrát stáli za plotem.“ V roce 1945 dal Schindler každému z nich štůček látky z továrny. A jeden z nich pak prý přišel jen v hadrech za jejím otcem. Ten ho ihned nově oblékl, od hlavy až k patě: směnil s ním látku. A ještě její dcera, vypráví Elfriede, nosí šaty z téhle modré látky.

Vlasta našla hledanou fotografii. Musel to být snímek na rozloučenou. Jsou na něm rozmazaně dvě velmi dospěle vyhlížející dívky v příliš velkých kabátech, stojí vedle sebe trochu rozpačitě a dívají se jedna na druhou. „Vezměte si ji,“ vybídne mě, „mně je osmdesát let a děti žádné nemám.“

*

Česká Dlouhá stejně jako Moravská Dlouhá na opačné straně říčky Svitavy dnes už nejsou samostatnými obcemi. Podobně jako značně opuštěná Horní Hynčina patří k Březové. Když se člověk vydá z náměstí, dojde asi za dva kilometry po proudu Svitavy k vlakové zastávce, která už prozradí, kde kdysi vesnice stávala. Rozpadlé dvory napravo od nádraží by se daly ještě spočítat. Je pozdní odpoledne. Slunce na západě uzavírá zelené údolí oslepujícím leskem. Snědý muž, do půl pasu nahý, jen v šortkách, vychází z bývalého Siegelova dvora, který je dnes obývanou ruinou. Zkusíme to s celou paletou jazyků a větříme, jestli si padneme do noty. Bydlí tu už pětatřicet let. Je jedním z Cikánů, kteří byli vyhnáni ze Slovenska a tady se mohli uchytit. Jestli se chci podívat dovnitř. Vzadu pracuje jeho syn na poli. Klopýtám přes dvůr, mezi vypelichanými slepicemi a vydrolenými cihlami. Všude se povalují staré stroje. Kopřivy kvetou jako růže a bez se rozrůstá jako plevel. Temná chodba ústí do temné místnosti, na dlouhém stole jsou prostřené bílé talíře. Ve dvoře, ze kterého se kdysi rozbíhaly budovy do několika traktů, stojí už jen osamocené rozbořené zdi. Vytlučená okna pohlcují modré nebe. Muž rozhodí rukama v omluvném gestu. Opravuje postupně. Usedlost to je obrovská a rozpadlá byla, už když přišel. V polostínu vrat, co nevedou domů, stojí mladá žena. V náručí chová chlapce. Díky její tváři se rozpadlé zdi mění v chrámovní loď, kde ve večerním světle září jako ikona.

*

Trude Schauerová, rozená Poláková, tlačí skládací kolo přes most do Moravské Dlouhé. Tudy vede druhá cesta zpátky do Březové. Jdeme vedle sebe. Je ročník 38, vlasy na blond, opálená do hněda září letní svěžestí. Jestli se to všechno nezlepšilo, co existuje Česká republika? Směje se a vrtí hlavou. Tam, kde byly Sudety, tam se to nezlepší. Ale všude se rekonstruuje, opáčím, U draka bydlí řemeslníci, nad Moravskou Dlouhou vznikají novostavby. „To ano,“ odvětí, „ale pro nás to všechno přišlo příliš pozdě. Nejdřív jsme byli moc čeští, pak zase moc němečtí. Po pětačtyřicátém se na školách učilo jenom česky. Takže jsme propadli. Pak jsme šli do továrny a začali jsme pracovat. To bylo všechno.“ Zastaví se a zadívá se na mě. Došly jsme k jejímu domu, její mladší sestra sedí ve večerním slunku na schodu vedle malé udržované zahrádky. „Viděla jste tu pani, předtím na silnici, jak zaháněla slepice,“ zeptá se mě Trude. Přikývnu. „V pětačtyřicátém jsme měli jít z domu. A ona ho měla dostat. Ale řekla, že ne, že ten dům nechce, že tam bydlí rodina s dvěma dětmi.“ To od ní bylo milé, odvětím. „Jo,“ řekne Trude, „dovedli bychom spolu vycházet.“ Ohlédne se po sestře. A pak přece jen řekne: „Mě to mrzí, že naši neodešli. Bývali bychom měli jiné možnosti. A naše děti taky.“ Moje babička, navážu, jako by to měla být odpověď, byla rozená Götzová, Theresia Götzová. Narodila se tady v Moravské Dlouhé a provdala se do Horní Hynčiny. Po narození dcery se rodina přestěhovala do České Dlouhé. Dcera se jmenovala Elsie Hüttnerová. Bydlela prý na statku u Siegelů. Může mi to potvrdit? Je to pro mě důležité.

Ten den večer parkuje před „Drakem“ skládací kolo. Trude Schauerová zatelefonovala do Německa, do jedné bavorské vsi. A pak se vydala hledat tu cizinku. Zastihla ji nad talířem s kolečky salámu a cibulí. „Všechno je to tak!“ zvolala Trude Schauerová místo pozdravu, chtěla jí to jenom říct a hned zase jede. Její kamarádka v Německu si na to ale přesně vzpomíná. Její matka byla sestřenice Hüttnerovic Resi, tedy babičky, a bratr téhle kamarádky se u dědečka učil na housle, a je to tak, že bydleli na výminku na statku u Siegelů. Všechno je to tak.

Proč z toho teď má Trude Schauerová takovou radost, není vlastně úplně jasné. Ani proč se z toho tak raduje i ta cizinka.

Překlad © Jitka Nešporová
text vyšel jako doslov ke knize Ten den v Neue Zürcher Zeitung/Zeitbilder, 18./19. 10. 2003
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2331x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce