Kumpfmüller, Michael: Nádhera života

Kumpfmüller, Michael
Nádhera života

ukázka beletrie zahraniční

Je ještě vůbec možné napsat o Franzi Kafkovi něco, co jsme dosud nečetli, neslyšeli a mohlo by nás mile překvapit? Michael Kumpfmüller dokazuje svým nejnovějším románem Nádhera života, že to lze. Zachycuje v něm Kafkovy poslední měsíce, ve kterých se již vážně nemocný spisovatel přiklání k lásce a vydává se na poslední bitvu o život nezávislý na jeho rodině.

Michael Kumpfmüller: Nádhera života. Přel. Věra Koubová, Mladá fronta, Praha, 2012, 250 s.

Doktor přijel pozdě večer kterýsi pátek v červenci. Poslední kus cesty od nádraží byl v otevřeném voze k nepřečkání, pořád je ještě velmi horko, doktor je vyčerpaný, ale nakonec je přece jen tady. Ve vstupní hale na něj čeká Elli s dětmi. Sotva odloží zavazadlo, a už se na něho hrnou Gerti s Felixem, pusa se jim nezastaví. Od samého rána byli u moře, nejraději by se tam hned zase vrátili a ukázali mu, co postavili, obrovský hrad z písku, pláž je jich plná. Tak už ho přece nechte, napomíná je Elli s rozespalou Hannou v náručí, ale oni pořád jen povídají, co všechno se jim ten den přihodilo. Elli se ptá: Tak jaká byla cesta? Nedáš si něco k snědku? Doktor zapřemýšlí, jestli se mu chce jíst, chuť nemá. Přesto zajde na skok nahoru podívat se na jejich letní byt, děti mu ukážou, kde spí, je jim jedenáct a dvanáct a mají po ruce tisícero výmluv, proč ještě nemůžou do postele. Panská přichystala talíř s oříšky a rozinkami, připravena je karafa s vodou, doktor se napije, řekne sestře, jak je jí vděčný, příští tři týdny se tu bude stravovat, stráví pohromadě spoustu času a pak se teprve uvidí, jak se mu to bude líbit.

Doktor od pobytu mnoho nečeká. Má za sebou těžké měsíce, doma u rodičů už déle zůstávat nechtěl, pozvání k Baltskému moři přišlo zrovna vhod. Byt našla sestra v novinách, inzerát, který sliboval prvotřídní lůžka a solidní ceny, navíc balkony, verandy, lodžie, to vše přímo u vzrostlého lesa a s nádhernou vyhlídkou na moře.

Jeho pokoj leží na opačném konci chodby. Není nijak zvlášť veliký, ale stojí tu psací stůl, matrace je tvrdá, kromě toho je na straně k lesu úzký balkon, příslib klidu, i když jsou z nedaleké budovy slyšet dětské hlasy. Vybalí si věci, několik obleků, prádlo, čtivo, papír ke psaní. Mohl by poslat Maxovi zprávu, jak proběhly rozhovory v novém nakladatelství, ale na to je času dost i příští dny. Bylo zvláštní po tolika letech zas vidět Berlín; čtyřiadvacet hodin nato je tady v Müritzi, v domě, který má jméno Zdar. Elli už o tom zavtipkovala, doufá, že doktor na mořském vzduchu pár kilo přibere, i když oba vědí, že příliš pravděpodobné to není. Všechno se opakuje, napadá ho, už roky tráví letní měsíce ve všemožných hotelích či sanatoriích, a pak zas ty dlouhé zimy ve městě, kde někdy celé týdny nevstane z postele. Je rád, že je sám, posedí chvíli na balkoně, kam pořád ještě doléhají ty hlasy, potom si lehne do postele a bez potíží usne.

Když se příští ráno vzbudí, spal celých osm hodin. Ihned ví, kde je, u moře v tomhle pokoji, daleko ode všeho, co zná do omrzení. Jsou tu také hned i hlasy dětí, které ho včera doprovodily do spánku, zpívají píseň, hebrejsky, jak se dá snadno poznat. Jsou z Východu, pomyslí si, pro tyto děti existují prázdninové domovy, přede dvěma dny v Berlíně se Puah, jeho učitelka hebrejštiny, zmínila o tom, že takový tábor je i v Müritzi, a on se teď ocitl v jeho bezprostřední blízkosti. Vyjde na balkon a pohlédne tím směrem. Písně už děti dozpívaly, teď sedí za dlouhým stolem před domem a snídají, velmi hlasitě a vesele. Před rokem z takových zvuků v Plané málem šílel, ale teď má z jejich brebentění skoro radost. Ptá se na ty děti sestry, jestli o nich něco neví, ale Elli neví nic a zřejmě se podivuje, co je najednou tak vzrušený, ptá se ho, jak se vyspal, jestli je s místností spokojený, ano, je spokojený, těší se na pláž.

Cesta je delší, než čekal, jde se téměř čtvrt hodiny. Gerti s Felixem nesou kabely s věcmi na koupání a se svačinou, utíkají kousek před ním a zase se k němu vracejí, jde za nimi jen pomalu. Moře se před nimi ve slunci prostírá stříbřitě hladké, všude kolem jsou děti v pestrých koupacích oblečcích, brouzdají se v mělké vodě nebo si hrají s míčem. Elli pro něj naštěstí pronajala vlastní plážový koš, napravo od přístavního můstku, takže má přes všechno dobrý přehled. Kolem pruhovaných košů jsou všude vybudovány do výše kolenou hrady z písku, přinejmenším každý druhý je ozdoben Davidovou hvězdou z mušlí.

Gerti s Felixem chtějí do vody a těší se, že půjde s nimi. U břehu je voda vlažná jako ve vaně, ale pak plave s oběma dál, až pocítí i chladnější proudy. Gerti chce, aby jí ukázal, jak se dělá mrtvý muž, vůbec to není těžké, a tak se chvíli nechají unášet jiskřivou vodou, když tu se ze břehu ozve Ellin hlas. Ať to nepřehání, napomíná. Neměl snad včera večer zvýšenou teplotu? Ano, připustí doktor, ale od dnešního rána je teplota pryč. Přesto mu teď dělá dobře sedět klidně v plážovém koši, určitě je hodně přes třicet stupňů, na slunci se skoro nedá vydržet. Ani Gerti s Felixem by to neměli s tím sluncem přehánět, skládají právě na písku z borovicových šišek počáteční písmena jeho jména. Dlouho tu jen tak sedí a přihlíží dětem, z dálky tu a tam zaslechne útržek jidiš, nabádavý hlas některého z opatrovatelů, kterým není víc než pětadvacet. Gerti se schází se skupinou děvčat, na dotázání o nich hned doktora informuje, ano, jsou z Berlína, na prázdninách jako my, v Domově kousek od nás.

Doktor by tak vydržel sedět hodiny. Elli se ho ustavičně ptá, jak se cítí, pokaždé tím mateřsky starostlivým tónem, který už u ní zná. Nikdy s Elli nedokázal mluvit tak, jako mluvívá s Ottlou, přesto teď zavede řeč na Huga a Elsu Bergmannovy, kteří ho pozvali, aby se s nimi vypravil do Palestiny, do Tel Avivu, kde je také pláž s rozesmátými dětmi jako tady. Elli se k tomu ani nemusí vyjadřovat, doktor dobře ví, co si o takových plánech myslí, sám tomu vlastně nevěří. Ale ty děti jsou velká radost, je rád a vděčný, že tady s nimi může být. Dokonce si v tom lomozu i trochu zdřímne, přes celou hodinu za největšího poledního horka, než si pro něj Gerti s Felixem ještě jednou přijdou a odtáhnou ho s sebou do vody.

Druhého dne si začíná všímat jednotlivých tváří. Pohled už mu libovolně netěká, v něčem nachází přímo zálibu, objeví několikero dlouhých dívčích nohou, ústa, vlasy, kartáč, který ty vlasy pročesává, tu a tam pohled, naproti tu velkou tmavou, která se sem několikrát ohlédla, a pak dělá jakoby nic. Dvě tři dívky už rozezná po hlase, pozoruje, jak vpředu v dálce skáčou do vody, jak běží po horkém písku, ruku v ruce, v jednom kuse se chichotají. Má s jejich věkem potíže. Jednou by jim hádal sedmnáct, pak to jsou ale přece jen ještě děti, a pro tuto proměnlivost mu působí potěšení se jimi zabývat.

Zvlášť ta velká tmavá ho uhranula. Mohl by se zeptat Gerti, jak se jmenuje, protože Gerti s ní už mluvila, ale takto by zájem projevit nechtěl. Rád by ji rozesmál, protože se bohužel nikdy nezasměje. Působí vzdorovitě, jako by se už dlouho na něco zlobila. Později odpoledne ji pak vidí z balkonu, jak na zahradě prázdninového tábora prostírá stůl, a potom večer, když hraje hlavní ženskou roli v divadelním představení. Co říká, nezachytí, ale vidí, jak se pohybuje, s jakou vervou hraje, zjevně roli nevěsty, kterou chtějí provdat proti její vůli, tak si přinejmenším ten děj poskládá, slyší, jak se děti smějí, slyší jejich potlesk, při němž se ta tmavá několikrát ukloní.

Ještě když o tom referuje Elli a dětem, přemáhá ho nostalgie. Před válkou se znal s lidmi od divadla, se vznětlivým Löwym, kterým otec tak pohrdal, s mladými herečkami, které stěží uměly svůj text v jidiš, ale kolik jen bylo v jejich hraní síly, kolik měl on tehdy ještě víry.

Když příští dopoledne přivede Gerti dívku k jeho koši, prvně na její tváři zahlédne úsměv. Zpočátku je plachá, ale jen co jí řekne, že ji viděl hrát, hned se chová důvěrněji. Poví mu své jméno – Tile, on jí dělá poklony. Jako opravdová herečka včera vypadala, načež ona odvětí, že vypadala doufejme jako nevěsta, protože herečku nehrála. Doktorovi se její odpověď líbí, zasmějí se a pomalu se seznamují. Ano, je z Berlína, řekne, ví také, kdo je doktor, protože v knihkupectví, kde pracuje, už před několika týdny vyložila jednu z jeho knih do výkladu. Víc toho o sobě už prozradit nechce, totiž dokud s nimi stojí Gerti, a tak ji doktor vyzve k procházce po přístavním můstku. Chtěla by se stát tanečnicí, jak se ukáže, což je také důvod jejího zármutku, hněvá se na rodiče, kteří tomu za každou cenu chtějí zabránit. Doktor neví tak úplně, jak by ji měl utěšit, povolání je to stejně krásné jako náročné, ale jestliže v ně věří, jednoho dne tančit bude. Doslova ji vidí, jak letí přes jeviště, jak se ohýbá, jak nohama rukama snažně prosí. Ona to ví od svých osmi let, celým tělem. Doktor na to dlouho nic neřekne, zatímco ona na něj s očekáváním hledí, napůl dítě, napůl žena.

I příští den se jdou projít a také ten další. Dívka o doktorových slovech dlouho uvažovala, není si však jistá, jestli mu dobře rozumí. Doktor teď není se svou odpovědí spokojen, vždyť je možná chyba, utvrzovat ji v jejím snu, možná na to nemá právo. Vykládá o své práci v pojišťovně a jaké to je po nocích, kdy píše, ovšem právě nyní zrovna nepíše. Ani v ústavu už nepracuje, už rok je v penzi, jen proto tady vysedává, na přístavním můstku s krásnou Berlíňankou, která bude za pár let tanečnicí. Znovu jí to vyloudí na tváři úsměv, s nímž pak pozve doktora na zítřejší večeři, v pátek večer je pokaždé v prázdninovém domově malá slavnost, opatrovatelů se už zeptala. Doktor ihned svolí, také proto, že to je pátek, a tak bude ve svých čtyřiceti poprvé v životě slavit páteční večer.

Už od odpoledne pozoruje z balkonu přípravy. Uchýlil se do pokoje a píše dopisnice, o moři a přízracích, kterým prozatím zřejmě unikl. Píše Robertovi a Bergmannovým, zčásti formuluje stejně, dlouze popisuje děti. Od Tily ví, že se prázdninový domov nazývá Dětské štěstí, a tak tedy píše: Abych vyzkoušel svou přepravitelnost, vzchopil jsem se po mnoha letech polehávání a rozbolavělé hlavy k malé cestě na Balt. Měl jsem při tom rozhodně štěstí. Padesát kroků od mého balkonu je prázdninový tábor Židovského národního domova z Berlína. Mezi stromy vidím, jak si děti hrají. Veselé, zdravé, vášnivé děti. Východní Židé, zachránění západními Židy před berlínským nebezpečím. Po velkou část dne i noci jsou dům, les a pláž plné zpěvu. Kdykoli jsem mezi nimi, nejsem snad šťastný, ale před prahem štěstí.

Zbývá ještě čas na krátkou procházku, pak se pomalu chystá na večer, ze skříně vytáhne tmavý oblek, před zrcadlem překontroluje kravatu. Je zvědav, co ho tam naproti čeká, jak konkrétně bude slavnost probíhat, na písně, tváře, ale víc neočekává, pro sebe si neslibuje nic.

překlad © Věra Koubová
ukázka z knihy Nádhera života
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Mladá fronta

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3031x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce