Aristofanes: Oblaky

Aristofanes
Oblaky

recenze beletrie zahraniční

Martin Čičvák zachoval ve své inscenaci vše, co Aristofana dělá Aristofanem. I v jeho pojetí je to hra politická: proto mají narážky na soudobou politickou situaci na Slovensku ve hře své opodstatnění a nelze je považovat za nemístnou aktualizaci. Hra má však v řeckém originále stejně jako v Čičvákově výkladu stejně tak silnou etickou stránku. Je to zároveň zrcadlo všeobecné corruptio, pokaženosti a překrucování pravdy v lež a lži v pravdu.

O staré patině a inscenování Aristofana na Slovensku
Aristofanes: Oblaky. Režie: Martin Čičvák / Překlad: Peter Lomnický / Scéna: Tom Ciller / Úprava: Martin Čičvák, Martin Kubran / Kostýmy: Marija Havran / Dramaturgie: Martin Kubran / Hrají: Emil Horváth, Marián Geišberg, Alexander Bárta, Marián Labuda, Vladimír Obšil, Peter Brajerčík, Tomáš Vravník, Jana Kohútová a další. / Premiéry: 9. a 10. června 2012 v Slovenskom národnom divadle, Bratislava

Hned na začátku bych měl uvést to, čemu se v angloamerickém světě říká disclosure: nejsem divadelní kritik a pojí mne přátelské vazby jak na režiséra Martina Čičváka, tak na překladatele Petera Lomnického. Myslím, že nic z toho však následující řádky nediskvalifikuje: nejsou ani apologií, ani panegyrikem, protože představení, kterému jsou věnovány, nemá zapotřebí ani jedného. Když jsem se před drahnou dobou s oběma výše zmíněnými pány poprvé bavil na téma možnosti uvést na divadle Aristofanovy Oblaky, a to ještě v novém překladu, můj názor byl jednoznačný: překládat nově Aristofana, aby byl pro dnešního člověka srozumitelný, a inscenovat ho tak, aby to k tomu ještě byla „veselo-hra“, je nesmysl, gargantuovský úkol s předem velmi pochybným výsledkem. Mýlil jsem se v obojím, naštěstí.

Základem úspěšné divadelní inscenace je text: ani sebelepší režisér nesvede nic s textem, kterému nerozumí ani herec, ani divák. U antické látky je celá záležitost ještě komplikovanější. Řada lidí má ještě stále pocit, že antika je zakonzervovaná důstojnost o sobě, k jejímž literárním výtvorům nutně náleží jak jakási „půvabná stará patina“ (jak se rozkošně v recenzi tohoto představení vyjádřila jedna slovenská žurnalistka), tak určitá míra odlehlosti a nesrozumitelnosti, která pocit oné důstojnosti zpětně vyvolává a potvrzuje. Není třeba zdůrazňovat, že ani jedno není pravda.

Překládat a inscenovat antickou tragédii s ohledem na čtenáře dnešní doby je poměrně „snadné“. Odmyslíme-li si historicko-mytologický aparát, který mu povětšinou nic neříká, to, o čem čte či co pak vidí na jevišti, je ve svém jádru „srozumitelné“ – člověk i jeho vášně a hnutí se vlastně moc nemění. S komedií je situace jiná. Stará komedie a divadlo obecně bylo ve starém Řecku politikum par excellence, byl to ideologický nástroj formování obyvatel. Díla staré komedie byla protkána politickými i historickými narážkami v takové míře, že mohla být bezezbytku srozumitelná jen divákům 5. století. Dalším bodem, u něhož se je nutné zastavit, je humor těchto komedií. Označit ho za hrubozrnný je eufemismus: kupříkladu v Oblacích je fekálně-sexuální linie bezmála všudypřítomná, její lexikální obsazení neuvěřitelně vynalézavé a zesměšňování je tak „politicky nekorektní“, že Petr Čtvrtníček by mohl jen tiše závidět. Tolik k „půvabné staré patině“.

Označit nový překlad Petera Lomnického za „volný“ je zcela zásadní neporozumění. Překládat Aristofana filologicky, tj. hledat pouze jazykové ekvivalenty, jež by co nejvěrněji odpovídaly originálu, má cenu zase pouze pro filology či studenty filologie, kteří si tak budou moci ověřit vlastní porozumění řeckému textu. Z Aristofana a jeho účinku na čtenáře či diváka však nezůstane nic. Jediným způsobem, jak se pokusit z tohoto bludného kruhu vykročit, je „pře-ložit“ celý Aristofanem vybudovaný mikrokosmos do dnešního kontextu, přičemž je samozřejmě nutné vypustit to, co takto transponovat nelze. Lomnický tedy promyšleně postupoval jediným možným způsobem, a to s důsledností a důvtipem, jež jsou obdivuhodné. Že jeho překlad dokonale funguje, je zjevné z toho, že na rozdíl od starších převodů se čtenář směje – a často i nahlas.

Martin Čičvák zachoval ve své inscenaci vše, co Aristofana dělá Aristofanem. I v jeho pojetí je to hra politická: proto mají narážky na soudobou politickou situaci na Slovensku ve hře své opodstatnění a nelze je považovat za nemístnou aktualizaci. Hra má však v řeckém originále stejně jako v Čičvákově výkladu stejně tak silnou etickou stránku. Je to zároveň zrcadlo všeobecné corruptio, pokaženosti a překrucování pravdy v lež a lži v pravdu, exemplifikované nejen v hlavní postavě Strepsiadovi (jak naznačuje i jeho mluvící jméno odvozené z řeckého slovesa strefo, „otáčím“, „překrucuji“), jehož hlavní motivací je podvodně se vykroutit ze svých legitimních závazků, ale i v Sókratovi, jenž mu (a jeho synovi) k těmto veletočům ukazuje cestu. I proto Čičvák umístil sbor božských oblaků, těchto patronů „nečinných lidí a podvodníků“, na kroutící se a pohupující se akrobatická lana, na nichž artisti víří nad jevištěm.

Při pohledu na poloprázdné hlediště Slovenského národního divadla o premiérovém večeru (při druhé premiéře prý bylo diváků ještě méně) jsem cítil smutek. Kdyby byl Lomnický stejným způsobem přeložil Oblaky do němčiny a kdyby je byl Čičvák stejným způsobem inscenoval v Berlíně, byla by to událost sezony.

více informací o inscenaci na snd.sk

© Petr Kitzler

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 75 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 6773x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce