Rabaté, Pascal: Ibikus

Rabaté, Pascal
Ibikus

recenze komiks

Simeon Nevzorov, navzdory tomu, že je hrdina podlý, hnusný a zvrhlý, že myslí jenom na sebe a neváhá zradit kdejakého bližního i blízkého, je zároveň i postava vděčná. Jeho osudy a názory jsou docela chytlavé, čtenář se záhy přistihne přitom, že mu drží palce.

 

Pascal Rabaté: Ibikus. Přel. Hana Zahradníčková. Mot, Praha, 2011, 354 s.

„Zažiješ pozoruhodná dobrodružství, ale budeš bohatý!“ zní věštba odporné a vlezlé vědmy na samém začátku komiksového příběhu datovaného: Petrohrad, únor 1917. Osudy Simeona Nevzorova, nejprve obyčejného účetního a posléze opakovaně boháče a zase chudáka a zase boháče, jsou jistě paralelou mnoha obdobných. A zároveň i karikaturou podivných časů, kdy se v Rusku postupně chápe moci v tomto směru nezkušený, manipulovaný lid – a ti, jimž odnepaměti patřila, se stávají štvanou zvěří. Jak v takové situaci umět chodit? Jak ji dokázat uchopit vždy z té lepší stránky a nepropadnout novým nástrahám jako rychlé zbohatnutí, společnost krásných žen, jež ale bývají proradné, slast alkoholového či drogového opojení, jež má stejně nebezpečnou druhou tvář, anebo „nezištný“ zájem „náhodných“ kamarádíčků, z nichž se vyklubou ještě větší vykukové než náš hrdina? Právě to se Simeon snaží prozkoumat. Je to klikař a smolař v jedné osobě.

Dlouho jsem byl chudý, mám právo...
Něvzorov víceméně náhodně zbohatne, a pak utíká z Petrohradu do Moskvy, a dál do Charkova, Oděsy a Istanbulu. Zaplete se s kdekým od překupníků přes podvodníky, vesnické mužiky až po soudruhy z kontrarozvědky. Po první krádeži, k níž došlo spíš shodou okolností, se jeho hříchy hromadí a hromadí. Založí leccos od herny přes dům poezie, bordel, kasino nebo dostihy švábů, nakonec ho ale vždycky někdo převeze, okrade, ohrozí, že nezbývá než prchnout, zachránit si aspoň holý život.

Rabaté se pro scénář ke komiksu inspiroval románem Alexeje N. Tolstého (rusky vyšel r. 1924, česky r. 1959 vydalo nakladatelství Svět Sovětů v překladu Jaroslava Šandy). S tímto románem v ruce překládala francouzský komiks Hana Zahradníčková, čímž se jí podařilo zachovat zvláštní propojenost obou děl. Rabaté rád dává k dobru historku, jak knížku A. N. Tolstého koupil v antikvariátu a po letech se k ní vrátil. Jeho podání převzatého příběhu je ovšem jiné: zachovává fakta, ale zbavuje vyprávění tendenční omáčky příkladného sociálně realistického díla.

Něvzorov je tak sice pořád člověk, jenž pro své obhacení neváhá jít přes mrtvoly, avšak když jinak čteme kontext událostí – absurditu doby, pokřivené charaktery na obou stranách barikády, zvěrstva páchaná lidmi na lidech, hlad a strach, který chudáky i bohaté žene do krajních řešení vlastní situace – vidíme nakonec jinak i tento příběh. Simeon Nevzorov, navzdory tomu, že je hrdina podlý, hnusný a zvrhlý, že myslí jenom na sebe a neváhá zradit kdejakého bližního i blízkého, je i postava vděčná. Jeho neuvěřitelné osudy, jeho názory a řešení zapeklitých situací jsou nejen jak vystřižené ze života, ale v podstatě docela chytlavé. Čtenář se záhy přistihne přitom, že mu drží palce.

Proč jsi mě nechal vystoupat na vrchol, abys mě z něj zase srazil?
Ze zapomenutého ruského románu vzniklo nové, zajímavější a dnes jistě životnější dílo: Ibikus na současné komiksové scéně slavil úspěch, stal se pojmem. Protože vypráví zajímavý příběh a snaží se popasovat s tím, jak podat obraz složité doby, kterou Rabaté rozhodně nechce zachytit s pečlivostí a neomylností historika. Představuje ji tak, jak ji vidí a vidět chce. Na rozdíl od dobového oficiálního sovětského výkladu v tomhle příběhu nejsou černí a bílí hrdinové, ale naopak zoufalci, kam se podíváš.

Druhým, stejně důležitým aspektem alba je zajímavé zpracování grafické: ilustrace vyprávějí v potřebné zkratce, chvíli realisticky, chvíli snově, kresba je místy velmi přesná, jindy rozmlžená. Černobílý komiks obsahuje i celé pasáže beze slov. Kritika v originálním výtvarném zpracování vidí jasný odkaz na slavné malíře s tak jasným rukopisem jako Chagall či Soutine. Výrazná a specifická je už postava hlavního hrdiny (jenž se ze Semiona Něvzorova stává hrabětem Něvzorovem, pak hrabětem de Nèzaure, Semilapidem Navzarakim a zase Semjonem Něvzorovem), vytáhlého hubeňoura s jiskrnýma očima a často zdůrazněnými proporcemi pohlaví... pro zdůraznění jeho charakteru pravého hříšníka, jenž se nenapravitelně otáčí za každou pěknou sukní. Kresba není lacině „ruská“, a přece z ní ruská duše v něčem čiší, snad je to velkorysostí práce s prostorem (původně vydávané jednotlivé díly vyšly česky v jednom úctyhodném svazku o 534 stranách). Neusiluje o věrnost, jen drobnými motivy naznačuje, připomíná, že se děj skutečně odehrává v Rusku. Do koncepce kresby a vůbec grafického zpracování se promítá Něvzorovova povaha – vše se soustřeďuje na něj, kolem něho je často prázdno, vakuum, bezčasí. Než ovšem dopadne další rána osudu, než si Semjon všimne, že jeho hláška „svět je krásný“ platí vždycky jenom chvilku.

I s Ibikusem je, přes ten zmíněný rozsah, "svět krásný" jenom chvilku. Ač jsou Něvzorovovy osudy kruté a neveselé, četba je to rozhodně napínavá. Dobrý způsob, jak se podívat na historii s odstupem.  

Ukázky:
art.ihned.cz/knihy

 

 

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3491x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce