Grecsó, Krisztián: Taneční škola

Grecsó, Krisztián
Taneční škola

recenze beletrie zahraniční

Ve svém druhém a zatím posledním do češtiny přeloženém románu Taneční škola Krisztián Grecsó opět vyvolává duchy. Grecsóova aktualizace dědictví evropské literatury není intelektuální kratochvíle ani dobrodružství, ale dotek života takového, jaký je: plnokrevný, neobelhatelný, náročný a často bolestivý.

Mystérium v sámošce
Krisztián Grecsó: Taneční škola. Přel. Ana Okrouhlá, Kniha Zlín, Zlín, 2012, 312 s.

Ve svém druhém a zatím posledním do češtiny přeloženém románu Taneční škola Krisztián Grecsó opět vyvolává duchy, a to ve dvojím smyslu. Podobně jako v próze Buď vítán, která v češtině vyšla v roce 2008, nechává do realisticky zobrazené skutečnosti pronikat jevy z „druhé strany“, nevysvětlitelné a nadpřirozené. V druhém významu jde o to, že autor aktualizuje staré, ba mytické literární struktury, nedělá to ale mechanicky, abychom si při čtení mohli odškrtávat, která postava a která zápletka odpovídá jaké pozici v archetypálním vzorci. Grecsóova aktualizace dědictví evropské literatury není intelektuální kratochvíle ani dobrodružství, ale dotek života takového, jaký je: plnokrevný, neobelhatelný, náročný a často bolestivý. I tam, kde autor popisuje pohlavní eskapády, zdravotní obtíže nebo vyměšovací činnost, cítíme, že jeho otevřenost není samoúčelná, ale že tohle všechno k životu prostě patří.

Tradiční schémata, na která Grecsó navazuje, jsou dvě: látkové a žánrové. V prvním případě běží o faustovský motiv úpisu ďáblu, v druhém o princip vývojového románu. Zasvětitelem je strýc Lajos, dědic pábitelské tradice a bohémsky poživačného Sindibáda Gyuly Krúdyho, bohatýrský žvanil a mluvka, který při postřikování švestek na zahradě slyší vážnou hudbu, má přístup k zásvětní realitě, k čemuž si (i ostatním) bohatě dopomáhá chemickými prostředky k alternaci vědomí, vyseká se z každého průšvihu, chytí se každé sukně a ostatními tak trochu – nebo spíš hodně – manipuluje. Jeho protihráčem je mladý advokátní koncipient József Voith, zvaný Jocó, který se na svém prvním pracovním místě na maloměstské prokuratuře poprvé setkává s potížemi, jež s sebou takový nástup přináší. Ty byly v literatuře popsány už nesčetněkrát a také nejsou hlavním tématem knihy: Jocó má pocit, že se dostal k nejhorší šéfce, že na něj zbudou ty nejméně zajímavé případy, že se mu kolegyně za zády pošklebují, je dezorientovaný z komunálního partičkaření, když se k němu v hospodě začínají lísat místní politikové, a tak dále. Naštěstí i naneštěstí má vedle sebe strýce Lajose, který ho životem zprvu provádí, občas, jak se ukáže, ho zlehka obehraje, a Jocó se z jeho vlivu postupně vymaňuje a staví se na vlastní nohy. Takhle zjednodušeně a banálně popsanou záplatku ovšem komplikuje postava ďábla, který se vyznačuje tím, že z něj vane ledový chlad, aby mohl mezi pekelnými ohni vůbec přežít (podobné žertíky má Krisztián Grecsó ve velké oblibě), a jazykem hodícím se spíš do vyšetřovací místnosti na StB našeptává Jocóovi, jak by se mohl mít, kdyby se mu upsal.

V čem je Grecsó i zde tradičně silný, je zobrazení maloměstského a venkovského prostředí, pitoreskního, zabydleného postavami tří etnik – maďarského, slovenského a cikánského. Autor ho popisuje s brilantním pozorovatelským smyslem pro detail, ale také s citem pro specifika tohoto prostředí v postkomunistické maďarské realitě. V ní vedle sebe stojí architektura secesních divadel a hostinců, prostorově marnotratná a tak trochu zaprášená, sugerující, že tady je ještě pořád spořádaný a blahobytný svět, který si zachovává svou úroveň, i když na cestě k Černému moři se tady snad už nevyplatí přepřahat, socialistických paneláků a betonových kulturáků, do kterých nikdo nechodí, a novodobých zbohatlických vil. Před čtenářem ožívají zpustlé zahrady, věčně rozestavěné domky, pachtění neustále unavených, špatně oblečených a často špinavých lidí, pohonná síla pudů, únava, a hlavně pocity křivdy. To všechno je zarámováno rodinnými rituály, a ovšem chlastem a taky jídlem, jehož důležitost pro maďarské prostředí je výrazně vyšší než pro to naše. Vůbec srovnávání maďarských a českých reálií současného života je jednou z přidaných hodnot románu, kterou z něj vytěží český čtenář.

Ústrojně do kompozice románu zapadá až negrecsóovský happyend. I když… na jedné straně všechno sice dobře dopadne, Jocó pakt s ďáblem neuzavře, překročí strýcův stín a vykročí k vlastní existenci, kde přijímá rozhodnutí za sebe a zodpovídá si za ně sám, ale je více než jasné, že happyend v klasickém slova smyslu se nekoná: Jocó rozhodně nevykročil k sluncem zalitému životu, naopak ho čeká cesta dost náročná. Vždyť nakonec i v kostele na štědrovečerní půlnoční mši, kterou román končí, zavane – snad od otevřených dveří? – ledový chlad. A ten ďábelský chechtot, který tam snad zanesla ozvěna, už nemusí zmiňovat autor knihy, který svým posledním románem potvrdil, že na současné středoevropské literární scéně rozhodně patří mezi ty, kteří nabízejí to nejpozoruhodnější. Čtenář ho slyší sám.

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2628x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce