Mihăescu, Gib I.: Ruska

Mihăescu, Gib I.
Ruska

ukázka beletrie zahraniční

Sněžení přestalo, ale kozácký vichr dlouho vál horem i dolem a honil sníh ve vzteklé metelici ze strany na stranu ještě řadu dní, dokud sám nezmrzl a nepadl k zemi jako ledový had, rozpadající se v kry. Pak bílá pustina strnula i s nádhernými, neposkvrněnými dunami a znehybněl i sám Dněstr. Jen vzduch zůstával dál potemnělý.

Gib I. Mihăescu: Ruska. Přel. Jitka Lukešová, Havran, Praha, 2012, 266 s.

Tehdy došlo na Dněstru k podivuhodné události, na kterou se dlouho čekalo. Několik dní trval krutý, ponurý mráz a u břehů lenivých vod řeky se objevil ledový povlak. A pak se jednoho rána celé údolí zahalilo do svatebního roucha. Těžký a temný vítr zahájil kozácký útok od východu a slunce se muselo dlouho skrývat za mraky, které vrhaly návěje sněhu. Dněstrem pluly špinavé vody v těžkopádných, pomalých proudech jako hordy spící v sedle. U břehů se však začínající mráz bavil kreslením bělavých a nepravidelných výšivek škraloupů ledu, překrývajících se místy jako břidlicové tašky na střeše.

Sněžení přestalo, ale kozácký vichr dlouho vál horem i dolem a honil sníh ve vzteklé metelici ze strany na stranu ještě řadu dní, dokud sám nezmrzl a nepadl k zemi jako ledový had, rozpadající se v kry. Pak bílá pustina strnula i s nádhernými, neposkvrněnými dunami a znehybněl i sám Dněstr. Jen vzduch zůstával dál potemnělý.

Řady hostů začaly houstnout. Ráno, když jsem vyšel ze své zemnice, nacházel jsem před ní celé houfy neholených a nevyspalých mužiků. Patriarchální brady, špinavé kozácké papachy s kožešinou odranou divokou střiží křovisek. Někteří uctivě smekali, ale většinou jen zvedli prst, nanejvýš dva, někam k čelu. První skupinu těch ranních hostů pokrytých jinovatkou jsem přivítal se sympatiemi a pohostil horkým čajem. Pak, po zběžné prohlídce, jsem je poslal tam, odkud v noci přišli, po skelně se lesknoucí pěšince spojující teď oba břehy.

Další skupiny však přicházely jedna za druhou a my jsme v očekávání noci už kromě kousku chleba neměli, čím utišit jejich hlad, zdivočelý zimou, cestou a peripetiemi, kterými prošli. Vybrali jsme každého, kdo mluvil moldavsky, a jemu se tak otevřela cesta na západ. Dokonce i když někdo z nich dokázal dát dohromady jen pár vět více či méně po rumunsku, měl poctivé oči a jasnou mysl, a ještě když se navíc zdálo, že už to u nás v naší zemi zná, shovívavost se přiklonila na jeho stranu a dostal odpustek hned, nebo po jednom či dvou dnech rozmýšlení. Ale ti, kteří nemohli proniknout už tak dost děravým sítem, byli s lítostí zařazeni do toho smutného konvoje, který každou noc přecházel zpátky na břeh všech utrpení, k němuž se plavili stovky a tisíce verst.

Každou noc musel ten truchlivý průvod defilovat před mýma očima. Abychom snad nevzbudili pozornost na druhém břehu, nezapalovali jsme žádné pochodně jako svíce při tomto pohřbívání živých lidí. Bledavé odstíny slehlých vrstev sněhu, ztvrdlých na kámen, dodávaly té scéně všechen pohřební vzhled, jaký si zasloužila. A nahoře se za jasných nocí ve skelných záblescích blyštěla nebeská klenba. Nehybné hvězdy se ani nezachvěly a konvoj – ztuhlé tváře, svěšené brady, oči, z nichž vyprchala všechna naděje, – klouzal mrazem v meziprostoru, mezi hejny přeludů zpět na onen svět jako měsíční krajinou.

Především ty jejich netečné oči jsem musel snášet každou noc. Kdyby se na mě dívaly nenávistně nebo alespoň stále ještě prosebně, přinášelo by mi to menší utrpení. Ale ten ztupělý, bezbarvý pohled člověka, který už od svého bližního nemůže očekávat nic, se mi hluboce vrýval do paměti, do duše, zůstával tam, tlačil mě v noci do mozku a vyvolával nespavost.

Pak jsem se utíkal do klína své imaginární bohyně, která teď musí sestoupit, neboť když mě to velké bílé nekonečno přemohlo povláváním nekonečných vln naděje, Nikulina se pro mě znovu stala jen žhnoucím tělem divokých objetí pod ořechem. Její duši jsem nechal celou Sergejovi a sám oživil ten poklad rozkoše nevýslovně krásným snem, jehož andělský hlas měl jako první pronést dlouho očekávané slovo i ke mně. Teď se mohla Nikulina po libosti procházet svou záplavou přízraků a vzpomínek. V jejím lůně, které jsem dokázal roznítit nejúžasnějšími vášněmi, jsem si utkával sladké vlákno obnovené naděje, z přediva neznámého skládal obraz, který by předčil sám sebe, představoval jsem si a věčně měnil duchaplné dialogy, stavěl si tak ten nejkrásnější, jediný nádherný příběh svého života. Oněmělí tím strašným tichem nekonečných bílých prostor, naplněni hrůzou ze zármutku kočujících vzdušných proudů, v sevření těl za zlostného skřípění metelic posedlých vzteklinou, se vzdechy naší vášně snoubily v tomtéž tragickém očekávání.

„On čeká, nejdřív chce vidět, jaký ho čeká trest. Když bude jen mírný, proč by si to ztěžoval nebo riskoval život?“ vynořovala se z mlhy jejích myšlenek stejná a stále stejná slova.

„Ona se blíží k ledovému mostu, který Bůh svrhl mezi duše lidí,“ odpovídala jako ozvěnou, ale jen pro mne, jediná myšlenka, která mě ovládala.

Mezi hosty, kteří mi přicházeli darem po zamrzlých pěšinách ze země neznámého, bylo příliš málo žen. Pod stále stejným vybledlým kartounem, naškrobeným mrazem, pod stále stejnými potrhanými a umaštěnými šály, pod stále stejným černým šátkem nebo stále stejnou mužskou beranicí se nedalo rozpoznat, jestli se v nich skrývá venkovanka nebo měštka. Utrápené rysy, oči, v nichž tvrdošíjně přetrvávalo světlo prožitých či očekávaných hrůz anebo stále táž neprůhledná clona otupělosti, to bylo vše, co ke mně přicházelo po lávkách, které k mému snu postavil Bůh.

Ale ona musí přijít. Říkaly mi to ty tváře, někdy trochu tvrdé, ostřeji řezané, s povislou kůží, které sem dorazily ze strašlivých dálek, aby byly v první řadě při návratu. Říkaly mi to nové rozkazy, které jsem dostával telefonicky nebo ve zprávách přinášených osobně spojkami. Pan plukovník nás vážně upozorňoval na velký počet nezvaných návštěvníků, které začala přivádět zima a bude je přivádět dál. Kategoricky nás varoval, abychom se ani o chloupek neodchylovali od předpisů pro výběr utečenců, a k mému velkému povděku neopomněl nikdy zdůraznit ani možnost ojedinělého případu, který by podle jeho mínění byl příčinou chybného nebo zlovolného výkladu rozkazů mladými důstojníky.

A ten ojedinělý případ nemohl být nikdo jiný než Ruska, tak dlouho očekávaná Ruska!

Úvahy o množství špionek, odhalených v poslední době v Kišiněvě a v jiných městech a vesnicích v Besarábii, tvořily velice obsáhlou kapitolu v pokynech, které nám teď nedopřávaly volnou chvíli. Takže Iliad měl pravdu. V srdci jsem k němu pocítil bezmeznou náklonnost.

 Mihaescu

© Jitka Lukešová
ukázka z knihy Ruska
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Havran

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2721x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce