Döblin, Alfred: Amazonka

Döblin, Alfred
Amazonka

recenze beletrie zahraniční

Nakladatelství Barrister & Principal letos vydalo v jednom svazku rozsáhlou trilogii Amazonka německého autora Alfreda Döblina. Její tři samostatné díly Zem, kde není smrti (Die Fahrt ins Land ohne Tod, 1937), Modrý tygr (Der blaue Tiger, 1938) a Nový prales (Der neue Urwald, 1948) vznikaly v průběhu jedenácti let.

Alfred Döblin: Amazonka. Přel. Hanuš Karlach. Brno, Barrister & Principal, 2012, 608 s. 

Nakladatelství Barrister & Principal letos vydalo v jednom svazku rozsáhlou trilogii Amazonka německého autora Alfreda Döblina. Její tři samostatné díly Zem, kde není smrti (Die Fahrt ins Land ohne Tod, 1937), Modrý tygr (Der blaue Tiger, 1938) a Nový prales (Der neue Urwald, 1948) vznikaly v průběhu jedenácti let. V rámci Döblinovy bibliografie jde spíše o pozdní text: první část trilogie spatřila světlo literárního světa osm let po vydání autorova patrně nejslavnějšího díla Berlín, Alexandrovo náměstí (Berlin Alexanderplatz, 1929). Zatímco první díl vyšel v češtině již roku 1938 v překladu Pavla Eisnera pod názvem Země, kde se neumírá, zbylé dvě části u nás vycházejí poprvé.

Ráj to napohled
Zem, kde není smrti začíná líčením zrození kmenů Amazonek, jež nese zajímavé analogie s vyprávěním o dívčí válce z Kosmovy kroniky. Žena náčelníka kachních lidí se vzbouří a spolu s kmenovými soudružkami zavraždí své mužské protějšky. Pomsta je vedena ve jménu ducha černého tygra Valyariny, posvátného zvířete amazonských válečnic, kterého muži zabili, aby tak něžné pohlaví pokořili a upevnili svou patriarchální nadvládu. Expresivní styl vyjadřuje mytopoetické myšlení původních jihoamerických kultur; logiku často nahrazuje řetězec obraznosti. Především v počátečních fázích knihy není vyprávění příliš podřízeno pevné kauzalitě. Navzdory konceptu vševědoucího vypravěče je příběh podáván jakoby z pohledu domorodců. V textu se například objevuje „naivní“ označování známých předmětů (střelné zbraně – „roury na hrom“). Estetika Amazonky se zdá být podmíněna vlhkým podnebím panenského pralesa: text oplývá hutností popisu a bujností slovních spojení. Ve vyprávění však není ústřední jedna konkrétní postava, ani jí není žádná z domorodých tlup, nýbrž celá země, a především onen velký tok, jenž jí protéká. Řeka určuje nejen fyzickou tvářnost krajiny, ale v myšlení obyvatel je i její duchovní podstatou, neboť vodní živel je u nich personifikován do podoby mocného démona. Podmanivé tempo knihy se zrcadlí v poklidném toku jejích mohutných vod. Stejně jako rozsáhlé povodí eponymní řeky i šíře samotného textu nabývá majestátních rozměrů. Štafetu si v něm podává velké množství událostí a postav. I významní protagonisté se však v příběhu z hlediska jeho celku pouze mihnou, třebaže jejich jepičí existence zanechávají nesmazatelné stopy.

Klíčovou událostí, která naruší mytické bezčasí amazonských indiánů, je příchod evropských konkvistadorů. Jejich předvojem a zároveň hlasatelem budoucí zkázy je náčelník Cuzumarra, který se vinou své nešťastné role posla špatných zpráv dostane až do tábora výše zmiňovaných emancipovaných Amazonek. Střetnutím jeho osudu s vůlí amazonské náčelnice se v knize završují mytická líčení divošského světa a následuje rozsáhlé líčení násilně průzkumných podniků celé řady „post-pizarrovských“ dobyvatelů. Dobyvatelskou část naplňuje především osídlování země Cundinamarca; vyprávění se rozpíná mezi městy Funza (město v dnešní Kolumbii) a Piratininga (dnešní São Paolo).

Samotný název Zem, kde není smrti odkazuje ke třem různým konceptům „bájné země“. Z pohledu indiánů se jedná o pověstný kraj ležící někde na západě, který pro některé napadené kmeny představuje poslední možnost, kam se uchýlit. S tím koresponduje koncept křesťanského nebe, jenž je indiánům předložen jako alternativa, která je však přijímaná značně problematicky. V neposlední řadě se název vztahuje k legendárnímu Eldorádu, snu všech dobyvatelů. V příběhu se krátce objeví i vyšinutý konkvistador Lope de Aguirre, který podnikl za vytouženou zemí šílenou plavbu po Amazonce nejprve jako člen výpravy Pedra de Ursuy, po jeho sesazení a popravě pak jako samozvaný vůdce vlastní skupiny. Pro úplnost dodávám, že jeho výprava je výborně ztvárněna ve filmu Aguirre – Hněv boží (Aguirre, der Zorn Gottes, 1972), který natočil německý režisér Werner Herzog.

Apokalypsa klepe na dveře
Modrý tygr, stojící v názvu druhé části trilogie, je v příběhu symbolem, jenž předznamenává zkázu. Eschatologická rovina Döblinova díla zde nabývá zlověstnějších rysů. Do centra dění se dostávají utopistické snahy otců jezuitů pokoušejících se o christianizaci objeveného „ráje“. Ústřední postavou se stává Bartolomeus Las Casas, jenž se urputně snaží nalézt k indiánům nenásilný lidský přístup. Utopií je především jím podnícená výstavba osad, v nichž by zdecimované domorodé obyvatelstvo žilo v míru a souladu s okolním kolonizovaným světem. Zvláště při srovnání s moralizováním v poslední části trilogie je zde patrná jistá netečnost k líčeným událostem ze strany vypravěče. Jako by mluvčím Modrého tygra byl samotný osud, z jehož hlediska nelze než přijmout to, co přijít musí, tedy všeobecnou zkázu. S tím, jak v ději nabývají na významu otcové jezuité, se nabízí hledisko skrytého Božího úmyslu. Jak známo, autor ve třicátých letech inklinoval ke křesťanství a v roce 1941 konvertoval ke katolické církvi. Zdůraznění náboženského pohledu ve vyprávění tedy není nijak překvapivé a v textu se tím čtenáři vytváří nový interpretační prostor. Křesťanským hrdinům a koneckonců i domorodým indiánům nezbývá, než zkusit vykonat vše, co je dle jejich víry či filozofie potřeba. Je však nutné se přitom příliš nespoléhat na to, že se konečného cíle Božích úradků dočkají ještě během svého vezdejšího života.

Stejně jako Döblinův nejslavnější román Berlín, Alexandrovo náměstí (1929) se i „amazonská trilogie“ vyznačuje silně expresivním stylem, přesto se tyto dva texty výrazně liší. Slavný tragikomický příběh Franze Biberkopfa je svou groteskní směsí lidového jazyka, reklamních sloganů, rádiových songů a slovních hříček stylisticky komplikované literární dílo, jež je často spojované s tzv. „novou věcností“ (Neue Sachlichkeit). Svým pronikavým analytickým pohledem se zde Döblin zároveň vyrovná velkým dílům naturalistické školy. Autorův sarkasmus dělí od mizantropie neustále přítomný patos lítosti. V celém Döblinově díle je rozeznatelný jistý angažovaný společensko-kritický tón, oslabený však autorovým odstupem a výrazným nadhledem (v současnější literatuře se čtenář může s podobně laděnými texty setkat například v románech nositelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové). V následujícím románu Milost se neuděluje (Pardon wird nicht gegeben, 1935; česky Mladá fronta, 1985) se Döblin rovněž snaží o umělecké zpracování problematiky sociálních tříd a působení mocenských sil ve společnosti, ovšem činí tak mnohem méně radikální formou než v případě knihy Berlín, Alexandrovo náměstí, která v tomto směru patrně představuje tvůrčí vrchol. Následující Amazonka, jejíž první část vyšla dva roky nato, odkazuje, jak se zdá, spíše na autorovy ranější texty. Svým filozofickým rozměrem využívajícím historickou látku upomíná na historické romány Tři skoky Wang-luna (Die drei Sprünge des Wang-lun, 1915) či Valdštejn (Wallenstein, 1920, česky Odeon, 1981). Místy poněkud fantaskní vyznění Amazonky může zase připomínat utopii Hory, moře a giganti (Berge, Meere und Giganten, 1924).

Přes svoji duchovní šíři však nezůstává ani „amazonská trilogie“ angažovanému duchu svého autora nic dlužna. Moralizující tón, který vychází z dobové kritiky materialistické společnosti meziválečné Evropy a ze související krize osvícenství, s níž ruku v ruce přichází vlna nacionalismu, se nejsilněji projevuje právě ve třetí knize nesoucí název Nový prales. Text vyšel až v roce 1948, tedy devět let po vydání druhého dílu, a je patrně nejvíce ovlivněn světovým válečným běsněním. Děj zcela opouští prostory Amazonie a vrhá světlo na „džungli velkoměsta“. Trilogie ve svém závěru nabývá metaforického významu metafyzických rozměrů, neboť Nový prales je uveden filozofickým dialogem mezi „ďáblu propadnuvším“ panem z Twardowských a trojicí astronomů Koperníkem, Galileem a Giordanem Brunem, kteří reprezentují odklon od křesťanského pojetí světa. Jedině Giordano Bruno odmítá přiznat vinu za „odstranění Boha“ z lidského uvažování, a afirmovat tak morální úpadek lidstva. Twardowski mu tedy předvádí jakési divadlo neřestí a krize smyslu lidské existence na příkladech vybraných lidských zástupců. Představení ústí do závěrečného „dozpěvu“, v němž jeden z „lidských herců“ – Polák Jagna – cestuje spolu se skupinou uprchlých trestanců právě do amazonské džungle. Prochází při tom duchovním vývojem na způsob existenciální zážitkové turistiky ve stylu moderních antropologů, ovšem bez patřičných znalostí či vybavení. Závěrečná část Döblinova triptychu tak může připomenout knihu Tam, kde jsou tygři domovem (Host, 2010) francouzského spisovatele Jeana-Marie Blase de Roblés. Jedna z jejích linií totiž popisuje nezdar skupiny vědců fatálně se střetávajících s prostředím Amazonie. Vědeckým vetřelcům nezbývá, než nově nastalý fundamentálně odlišný svět přijmout se vším všudy, i za cenu ztráty vlastního života. Ať už se amazonští poutníci nechají pralesní mystikou vnitřně proměnit čili nic, v obou uvedených literárních případech se „starý prales“ zdá přes veškeré pokusy o jeho proměnu zachovávat svoji stálost.


Amazonka je bezesporu literární událostí, neboť se nejen rozsahem jedná o skutečně „velký román“. Byla by tedy velká škoda, pokud by tento vydavatelský počin na přeplněné literární scéně zapadl. Ve věci samotného vydání mám dva kritické postřehy. Přirovnávání autora v anotačním textu na obálce knihy k magickému realismu je do jisté míry laciné. Magický realismus a s ním u nás ne vždy zcela správně spojovaná jména Márqueze, Llosy či Cortázara dlouhodobě letí (což ovšem není kritika těchto autorů) a nějaké spojnice mezi tímto „brandem“ a Döblinovou Amazonkou se jistě najdou. Nepochybně je žádoucí nalákat skrze správnou propagaci titulu co nejširší okruh potenciálních kupců, a zaplatit tak alespoň jeho vydání. Nemyslím si však, že by bylo nutné spojovat s magickým realismem každou prózu, jež má co do činění s Latinskou Amerikou či v které se mísí fantazie s realitou (jak je uvedeno na obálce knihy). S propagací úzce souvisí i druhá připomínka: je škoda, že takto rozsáhlá a graficky pěkně zvládnutá kniha vychází pouze v brožovaném vydání. Text v této formě se kvůli většímu objemu stránek hůře čte, neboť držení rozevřeného paperbacku vždy přináší jisté nadbytečné fyzické nepohodlí, a lze se též domnívat, že řada čtenářů by při koupi tohoto zásadního díla ocenila i jeho „luxusnější“ a jistě reprezentativnější variantu s pevnou vazbou.

© Marek Jančík

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 82 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3556x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce