Syčuk, Jurij; Barlih, Oles (eds.): Nova proza 20. Zaporižžja

Syčuk, Jurij; Barlih, Oles (eds.)
Nova proza 20. Zaporižžja

recenze beletrie zahraniční

Jubilejní, 20. číslo Almanachu současné literatury Nova proza, který na Ukrajině vychází od roku 2006, je věnováno autorům ze Záporoží a okolí. Přináší ukázky z próz devíti nejvýraznějších z nich.

Současní spisovatelé Záporoží
Jurij Syčuk, Oles Barlih (eds.): Nova proza 20: Zaporižžja (Nová próza 20: Záporoží), Almanach sučasnoji literatury, Luck, 2011, 208 s.

Jubilejní, 20. číslo Almanachu současné literatury, který na Ukrajině vychází od roku 2006, je věnováno literatuře Záporoží. Jak trochu smutně upozorňují editoři Jurij Syčuk a Oles Barlih na začátku čtvrtletníku, literární časopisy ztrácejí své pozice, o tak mladém almanachu ani nemluvě. Ale snad se jim letos podaří opět vydat další čísla, neboť jinak bychom byli připraveni o rozhodně zajímavé a pro nás zcela neprobádané literární oblasti a kraje.

20. číslo předkládá ukázky z děl autorů pocházejících ze Záporoží a okolí. Záporoží bylo známo jako jedno z největších sovětských průmyslových center. Člověk je až překvapen, kolik zajímavých a originálních textů může z takového zázemí vzejít. Na počátku zmiňme Pavla Volvače, v současné době zřejmě nejznámějšího spisovatele a básníka pocházejícího ze Záporoží, který se již v 90. letech zapsal do povědomí čtenářů tehdy kultovním románem Kljasa (loni vyšla kniha v novém vydání). Volvač, ostatně jako téměř všichni, o nichž se v almanachu dozvíme, začínal jako básník. Mnozí autoři se nadále za básníky považují, ale víme, jak to v současné době vypadá s publikováním básní u nás, natož na Ukrajině. A Záporožané jsou v jistém smyslu tradicionalisté; jejich verše se rýmují, dodržují rytmus.

Sám výkonný redaktor Nové prózy Oles Barlih je Záporožan a ukázky z jeho tvorby najdeme hned na začátku. Doplňme, že autoři jsou řazeni abecedně, bez ohledu na věk a postavení. Barliha zastupuje několik krátkých povídek, z nichž bych vyzvedla text Hluboko pod Mokrošou, kratičký pseudofolklorní příběh o mladé vdově, která za pomoci kamarádky „uloví“ v řece Mokroši nového muže, který „Nic tam nemá… V kalhotách nic nemá…“, ale má přinést bohatství. Zajímavým a zřejmě oblíbeným žánrem je cosi na způsob minimalistické povídky na pokračování v nejúspornějším režimu (všimneme si tohoto druhu prózy i u dalších autorů v almanachu). Barlih předkládá takovýto text pod názvem Z cyklu Esperanto pro harém. Kratičké noticky, úvahy, příběhy, které spolu (ne)souvisejí, jako by přibíhaly ze všech stran jihovýchodní Ukrajiny, o níž máloco víme. Nadpřirozeno, mýty, pověry, skutečné i neskutečné postavy se objevují a zanikají, jsou zcela běžnou součástí textů jako jejich absolutně realistické protějšky. Ve většině děl záporožských autorů se neskutečno prolíná a souzní se skutečností natolik, že nám na tom nepřipadá vůbec nic zvláštního.

To dokládá i následující text O černém kocourovi a lecčems dalším Taly Vladmyrové. Jde o vyzrálý příběh dospívající dívky Jaryny, která jako malá nesnášela černého kocoura Stína, jehož se její rodina ujala. Autorka s neobyčejným citem a pochopením dospívající dívky popisuje často jen v náznacích, ale s o to větším důrazem, jak se Jaryna vyrovnává s tím, že její matka po záhadné kocourově smrti mluví k neviditelnému stvoření. Dívka se dozví, že sestra jejího nového spolužáka (zde je náznak počínající nesmělé oboustranné náklonnosti) studuje psychologii, a s odvahou sobě vlastní jde k Líze na konzultaci. Nakonec se s bratříčkem Hlibem rozhodnou matce „pomoci“ a přinesou domů černé kotě. To má ovšem další „úkol“ – zanedlouho se má objevit všemi svorně nesnášená babička…

Zcela specifickým, zato až k slzám upřímným textem je jakési „vyznání“ Nadiji Mormel (1950), novinářky z Tokmaku, která si roku 2007 vysloužila ocenění za odvážnou novinářskou práci, věnující se rozkrádání majetku v jejím rodném městě. Její „Lidová humoristická, téměř autobiografická novela, věnovaná mým dalekým předkům a blízkým potomkům“ je opravdu jakýmsi „poučením potomkům“, v němž autorka zcela otevřeně a do morku kostí upřímně popisuje svůj život. Text je prokládán veršovanými příběhy či ponaučeními, která vznikají (jak autorka uvádí) v nejrůznějších těžkých obdobích jejího života. Navazují na ukrajinské dumy a tvorbu T. Ševčenka. Novelka nese název Ke všem čertům! a toto úsloví se ve vyprávění pravidelně opakuje jako zaklínadlo při bezvýchodnosti situace. A že takových situací Nadija Mormel zažívá požehnaně, o tom není pochyb. Občas máme dojem, že autorka praští pěstí do stolu, pošle všechny ke všem čertům, ale plakat v koutku nebude; jde se dál rvát za normální život v rodném městě, i kdyby se všichni čerti ženili. Jde o velmi silný, i když „lidový“ text.

Teťana Savčenko, programátorka a autorka dětských knih (s povděkem kvituji, že přeložila do ukrajinštiny Nezvalův příběh Anička Skřítek a Slaměný Hubert, který ovšem stále čeká v šuplíku na vydavatele), se v Nové próze představila úryvkem z románu Manuál na želvu. Jak již bylo řečeno výše, krátké, zhuštěné texty jsou tu oblíbeným žánrem a Savčenko není výjimkou. Na začátku se dozvíme, že hrdinka (či autorka?) neměla jako malá ráda knihy, kde vystupovalo mnoho postav, proto je každý její příběh uvozen výčtem osob a jejich věkem. V úryvku vystupuje několik dětí (většina jsou sourozenci), které prožívají nejrůznější příhody a dobrodružství. Autorčina fantazie nezná mezí (nelze se divit, pokud je jí blízká Nezvalova surrealistická lyrika), takže se neubráníme srovnání s magickým realismem v čisté podobě. U textu Oleha Šynkarenka s názvem Čelisti A. Pugačovové si taktéž nejsme jisti, zda jde o souznění surreálna s reálnem. Co se jen mohlo stát, že Hliba Halkina ráno probudí telefonní vyzvánění a na druhém konci se ozve Putin s příkazem, aby se stal manželem Ally Pugačovové…

Nelze vyjmenovat všechny autory a všechny jejich texty, které jsou do almanachu zařazeny. Je dobré, že editoři nechali na konci promluvit jednu z účastnic tzv. záporožské literární školy, což jsou výše zmínění autoři plus pěkná řádka dalších, kteří se více či méně dále věnují literatuře. Anna Lupynos nás v krátkosti uvede do „dějin“ této neoficiální literární „školy“, zaměří se však více na poezii než na prózu. A dlužno říci, že i ty kratičké ukázky, které vybrala, stojí rozhodně za to.

© Rita Kindlerová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 1766x

Inzerce
Inzerce