Hájek, Václav: Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře

Hájek, Václav
Jak rozpoznat odpadkový koš. Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře

recenze kultura

Celkově se autorovi daří dobře poukázat na staré kulturní vrstvy, které prosvítají prostřednictvím současných symbolů. Navíc to dělá se sympatickou sebeironií: „Co by zbylo z kafkovské legendy, kdyby Kafka nenařídil Brodovi, aby spisy spálil. Co by zbylo z van Gogha, kdyby své obrazy draho prodával. Co by zbylo ze mě, kdybych měl na zaplacení nájmu.“

Malý průvodce po stereotypech současné vizuální kultury
Václav Hájek: Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře. Labyrint, Praha, 2011, 148 s.

Nakladatelství Labyrint zahájilo novou vizuálně zaměřenou edici vydáním knihy Jak rozpoznat odpadkový koš: eseje o stereotypech ve vizuální kultuře od Václava Hájka (1974). Autor vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK v Praze a přednáší na Fakultě humanitních studií UK a Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Na symboly vystupující dnes v reklamě či filmech se autor pokouší pohlížet prizmatem hlubin kulturní tradice, zkoumá, jak se jednotlivé významové vrstvy na sebe „nabalovaly“. Nejstarší významové vrstvy nikdy nebyly zcela překryty, vždy znovu se v nových obměnách dostávají na povrch. Tradiční monstra jako Medúzu či harpyje, jež se „rozpadly na tlející protoplazmu“, tak srovnává s bakteriemi, které dnes v reklamách na čisticí prostředky získaly „exemplární podobu monster“, tedy staly se „absolutně beztvarými a jinými“. Jiná kapitola se přímo jmenuje „Ke kulturním dějinám hlíny“ a postupuje od prvotních mytických bytostí z hlíny vytvořených přes životodárnou hlínu, která se v ruce Jana Cimbury mění v hrst obilí, až k hlíně v moderním umění, jež ji pojímá jako „metaforu rozkladu a nového rození v krizové době“. Kapitola „Spojené ruce a pokusy s klíčivostí“ se týká symbolů, jež mají vyjadřovat firemní filozofii „pracujeme proto, abychom společně budovali nový, krásný svět“, což autor mimo jiném spojuje s básněmi O. Březiny. Rozhořčuje se přitom nad tím, že zde jsou „tradiční archytypy zneužité tím nejhorším způsobem pro potřeby co nejfunkčnější manipulace“.

Zajímavý exkurz provádí autor u „významové“ historie chodidel: tělo, které nezaujímá vertikální pozici, a divákovi tedy ukazuje chodidla, mělo podle něj tradičně náboženský nebo sexuální význam, zvláště v obrazech rokokových malířů. Chodidla obrácená směrem nahoru naznačují „otevřenost partnerovi“, čehož také zneužívá reklama, v níž nám firmy nabízejí, že se stanou naším univerzálním Partnerem… Podnětný text autor věnuje i svlékání z kůže. To se tradičně používalo v různých kulturách a dobách jako „jeden z ne zcela příjemných trestů smrti“. Případně se lidská kůže „obětovala příslušnému božstvu, které mělo za tento drobný bakšiš přimhouřit oko nad lidskými prohřešky a pokračovat ve své činnosti za zachování a rozkvět světa“. Oproti tomu dnes podle Hájka „tato nepříjemnost číhá hlavně na krásychtivé osoby, jimž určitý kosmetický prostředek stáhne z těla starou, ošklivou kůži a nahradí ji novým, pružným a hladkým povrchem“. To některé reklamy nejen slibují, ale dokonce i vizuálně předvádějí, ovšem bez oněch drastických krvavých detailů, které na starých obrazech provázelo třeba výjev, kdy byl z kůže stahován Marsyas.

Autor se věnuje také jizvám, moči, sexuálním představám spojeným se Santa Clausem, kultu rychlosti nebo katastrofickým filmům, při jejichž vnímání „fobie z rozpadu a dočasnosti s sebou nese i slast a vzrušení“. Vzhledem k nevelkému rozměru každé z kapitol je pochopitelné, že autor svá témata uchopuje v hutné zkratce a občas se nevyhne mírnému zjednodušení, takže je pak snadným terčem, když dojde na výčet toho, co důležitého k tématu schází. V kapitole „Z nýmanda hrdinou“ sice v úvodu píše o archetypu hloupého Honzy či „ekonomicky podhodnoceného ševce“, z nichž se „vyklubali výtečníci, kteří nakonec shrábli slávu, peníze i nějakou princeznu“. Dále ale podle mne možná přehnaně zdůrazňuje motiv zneuznaných (a až ke konci života či posmrtně oceněných) umělců, v nichž prý mají svůj předobraz četné filmy zpracovávající toto téma (jako například Den nezávislosti, v němž opilý matematik přijde na to, jak se vypořádat s mimozemšťany, a tím zachrání lidstvo). Tady ale musíme doplnit, že ve stopování tohoto motivu mohl autor postupovat mnohem dále do minulosti, protože „nehrdinský hrdina“ vystupuje často už v Bibli (např. Josef nebo David jsou nejmladší mezi bratry, mnohé postavy pochybují o svých schopnostech splnit daný úkol a zpočátku se mu vzpírají). Odsud pak vede k přímé spojení třeba k J. R. R. Tolkienovi, v jehož Pánu prstenů jsou hobiti nejslabšími bytostmi: nedisponují žádnými kouzly jako elfové a ani fyzicky nejsou příliš zdatní, většina ostatních je pokládá za natolik nedůležité, že se o ně vůbec nezajímá (to jsou však důvody, pro které právě jim byl svěřen úkol zničit magický prsten: kvůli své slabosti oni jediní mohli odolat jeho svůdné moci...).

Celkově se ale autorovi daří dobře poukázat na staré kulturní vrstvy, které prosvítají pod jazykem současných symbolů. Navíc to dělá se sympatickou sebeironií: „Co by zbylo z kafkovské legendy, kdyby Kafka nenařídil Brodovi, aby spisy spálil. Co by zbylo z van Gogha, kdyby své obrazy draho prodával. Co by zbylo ze mě, kdybych měl na zaplacení nájmu.“ Nevím, jestli mám relativně mladému autorovi přát, aby se jeho osud vyvíjel paralelně s osudy slavných zneuznaných umělců, každopádně za knihu Jak rozpoznat odpadkový koš si jisté uznání zaslouží.

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 51 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2822x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce