Jiroušková, Jana (ed.): Svatební rituály u nás a ve světě

Jiroušková, Jana (ed.)
Svatební rituály u nás a ve světě

recenze kultura

Autoři v závěrečné Ediční poznámce jednostranně kritizují současnou „unifikaci“: dívky podle nich touží jen po mužích, kteří se podobají akčním hrdinům, muži zase hledají ženy snů z pánských časopisů. Současně ale L. Petráňová ve stati o českých svatbách právem uvádí, že svatba v tisíciletém vývoji ztrácela význam jako spojení dvou rodin a stala se „výlučnou záležitostí dvou individuí a prostředkem k realizaci jejich bytí“. Platí samozřejmě obojí.

Multi-kulti svatební příručka
Jana Jiroušková
, ed.: Svatební rituály u nás a ve světě. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2012, 337 s.

Svatba a manželství jsou nejlepším řešením partnerských vztahů, nic lepšího lidé zatím nevymysleli – to si podle průzkumu z roku 2008 myslí čtyři pětiny Čechů. O tom, jak odlišnou podobu ale svatba v různých dobách a různých kulturách měla a jak odlišné akty také mohou být za „svatbu“ považovány, vypráví kniha Svatební rituály u nás a ve světě. Z pohledu antropologa Františka Vrhela, autora úvodní kapitoly, se přitom dnes manželství začíná jevit spíše jako „alternativa v sociálním uspořádání, nikoli jako nezbytnost“, a vykazuje „nekonečnou rozmanitost“. Svazek dvou lidí je v knize vykládán nejen z hlediska obou partnerů a svatebčanů, ale z pohledu celé společnosti. Autoři uplatňovali ve svých pohledech hlediska historická, sociologická, etnografická i antropologická. Cílem knihy přitom prý bylo upozornit právě na „mizející rozmanitost ve formách lidského soužití“.

Čtenář se tak může dozvědět o – minimálně pro Evropana – velmi podivných kriteriích prokazování panenství (ženy se třeba měly „zakusovat do nože“) či výběru partnera (muži afrického kmene Wodaabe na své potenciální partnerky vyvalují oči a ukazují oční bělmo, protože oceňována je bílá barva; co se týče žen, mnohde v Africe jsou za nejkrásnější považovány ty nejtlustší) nebo o zvláštních způsobech, jak dávat svoji volbu najevo. U kmene Kungů prý mladíci střílejí lukem dívky do zadečku (ty jsou ale tučné, takže „zůstávají nepoškozené“), a pokud dívka šíp nezahodila, ale ponechala si ho, bylo to pro nápadníka dobré znamení. Dozvíme se i o fiktivních svatbách konaných v případě, že náčelník neměl dceru (severoameričtí indiáni), a o perských ritualizovaných způsobech, kterými žena ještě během obřadu mohla zvyšovat svoji cenu tím, že se zdráhala vyřknout svoje ano: na otázku, zda si bere muže za manžela, nejprve neodpovídá a její přítelkyně volají: „Nevěsta šla do knihovny“ nebo „Nevěsta šla pro růžovou vodu“. Až napotřetí nevěsta přisvědčí.

Mnoho prostoru je věnováno svatební symbolice: zatímco rozvod se na Bali vyjadřuje rozlomením mince, svatba byla naopak chápána jako pokus o znovusjednocení uměle rozděleného celku, jako opakování kosmogonie na jiné, nižší úrovni. Přitom je prý ovšem každý Balijec konfrontován se dvěma vzájemně těžko slučitelnými kulturními ideály. První z nich představuje svazek motivovaný spontánní vzájemnou přitažlivostí mezi mužem a ženou, která je jedním z projevů posvátné síly tvořící vesmír, oné touhy po znovusjednocení. Ve druhém chápání je naopak sňatek s nepříbuznou osobou, byť přitažlivou, prohřeškem proti předkům, protože dochází k rozmělnění jejich posvátné síly; v tomto pojetí svazek potvrzuje společenskou hierarchii, která je (také, ale jinak) odrazem kosmického řádu.

Dodejme, že náš zvyk rozbíjení talíře má zřejmě podobný podtext, i když v kapitole o židovské svatbě o tom zmínku nenajdeme. Skrývá se za ním vize obecné fragmentarizace světa či skutečnosti: podle kabalistických legend jsou Slunce, Měsíc, hvězdy i lidé „střepy rozbité nádoby“. Nádoby měly sloužit jako nástroje stvoření, ale pod náporem světla se rozlomily. V důsledku toho „nic není tam, kde by to mělo být, všechno se ocitá někde jinde, praskání nádob pokračuje ve všech dalších stupních stvoření: vše je nějak porušeno, vše má nějaký nedostatek, vše je nedokončeno.“ Cílem stvoření, realizací jeho původní ideje však má být náprava vpodobě slepení roztříštěných úlomků, takže, jak píše židovský spisovatel Friedrich Weinreb, zaměřující se na chasidismus, „teď se střepy vzájemně hledají, chtějí se opět spojit v jednu velikou nádobu, v nerozdělené světlo Boží lásky“ – třeba právě při spojení dvou jedinců během svatebního obřadu. Podle Weinreba je v pozadí svatebního ničení právě vědomí toho, že „nádoba se rozbíjí, láska však stmeluje střepy dohromady“. Podle něj „z mnohosti začíná cesta a v tom spočívá i smysl stvoření: z mnohosti v jednotu.“

I k mnoha jiným mimoevropských zvykům, popsaným v knize, najdeme (staro)české paralely: na Jávě ženich a nevěsta házejí betelem a kdo první trefil druhého, měl získat v manželství navrch (nevěsty však prý dnes házejí jen symbolicky, aby nezpochybnily mužovu dominanci). U nás se zase věřilo, že v domácnosti bude vládnout ten, kdo tomu druhému první u oltáře šlápne na nohu…

Staré tradiční svatby (včetně těch evropských) jsou přitom v knize právem představovány jako rituály prostoupené množstvím tabu a příkazů, které nesměly být překročeny (kupříkladu být na Bali během vlastní svatby jeden den „králem a královnou“, sedět na trůnu a nesmět se přitom několik hodin hýbat, jistě pro nás není nic záviděníhodného). Záleží ale na perspektivě: podle Lydie Petráňové až měšťanské svatby u nás v 18. století tento rituál zbavily jeho kreativity a spontaneity a „svázaly ho sítí předsudků“. A dalším paradoxem je to, že autoři v závěrečné „Ediční poznámce“ (poněkud matoucí název, protože o klasickou ediční poznámku rozhodně nejde) jednostranně kritizují současnou „unifikaci“: dívky podle nich touží jen po mužích, kteří se podobají akčním hrdinům, muži zase hledají ženy snů z pánských časopisů. Současně ale Petráňová ve stati o českých svatbách právem uvádí, že svatba v tisíciletém vývoji ztrácela význam jako spojení dvou rodin (kdy pro vlastní vůli jednotlivců, byť by to byli hlavní aktéři, mnoho prostoru nezbývalo, dodávám) a stala se „výlučnou záležitostí dvou individuí a prostředkem k realizaci jejich bytí“. Platí samozřejmě obojí: krajové odlišnosti se v rámci globalizace vytrácejí, současně s tím ale roste možnost volby (což je v knize bohužel pouze lehce naznačeno). Tak si dnes nesrovnatelně více než dříve můžeme volit, jakého pohlaví, národnosti či vyznání bude náš partner (některé protestantské církve už prý umožňují i církevní svatby homosexuálů), zdali budeme mít svatbu jen se svědky nebo s širokým příbuzenstvem a zdali se bude konat na zámku, ve vlaku, na rozhledně, v mořských hlubinách, na kosmické lodi (možnost této volby je zatím silně omezena, pravda), v balonu, nebo snad dokonce v kostele – což byla ovšem po staletí neměnná norma… Každopádně i tato kniha může budoucím novomanželům přispět k rozšíření spektra možností při úvahách o tom, jak si v současné době svou svatbu vymyslet a z jakých „multi-kulti“ prvků ji „namixovat“.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 2981x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce