Celestini, Ascanio: Černá ovce

Celestini, Ascanio
Černá ovce

recenze beletrie zahraniční

Bezelstné vyprávění schizofrenika Nicoly, který většinu svého života tráví v psychiatrické léčebně, Celestini dovádí až k příměru s vězením dnešního konzumu. Potom už chybí jen krok k zamyšlení nad vágní hranicí mezi světem „normálních“ lidí a internovaných pacientů.

Ascanio Celestini: Černá ovce (La pecora nera). Přel. Marina Feltlová, doslov Alice Flemrová, dybbuk, Praha, 2012, 110 s.

Novela Černá ovce je přepis jednoho z Celestiniho divadelních monologů, který se v roce 2010 dočkal i filmové podoby. Jeho uvedení na scénu předcházela dokumentaristická práce, během níž sbíral rozhovory s lidmi pohybujícími se v prostředí psychiatrických léčeben, ať už jako pacienti, nebo jako lékaři či ošetřovatelé. Z jejich vyprávění Celestini spojuje v příběh schizofrenika Nicoly, který posledních 35 let svého života tráví v psychiatrické léčebně.

„Umřel jsem letos. Všichni chtěli umřít letos.“
Těmito překvapivými úvodními slovy začíná malá historie vypravěče a jeho alter ega Nicoly, odehrávající se na pozadí velkých dějin. Vypravěč nás hned v úvodu vpouští do svého soukromého světa, kde je možné umřít a vzápětí začít vzpomínat na uplynulý život, s výjimkou dětství strávený v léčebně pro choromyslné.

Nicola, vypravěč, se narodil v Itálii v šedesátých letech. Považuje je za báječnou dobu, jelikož se o nich mezi lidmi mluví jako o období ekonomického rozmachu, doprovázeného všeobecným pocitem blahobytu. Sám nám ale podává poněkud prozaičtější obraz tehdejšího světa, jak ho jeho mysl vnímala a zachovala. V jeho vzpomínkách na prvním místě figuruje babička, prostá žena, která celé městečko zásobuje čerstvými slepičími vejci a jež se o něj stará, jelikož jeho matka je po lobotomii a nachází se v ústavu pro choromyslné. Rodinu doplňuje otec, prostý vesničan, který ho ráno bere na trh prodávat sýr a večer ho nechává s bratry v horách s ovcemi.

Svět kolem sebe vypravěč vnímá svým dětským a naivním způsobem, znemožňujícím hlubší pochopení jednotlivých skutečností. Ve škole je považován za hlupáka, učitelka ho nechá projít do další třídy jenom proto, že nevěří, že by mu opakování ročníku pomohlo. Přesto vypravěč často překvapí schopností všímat si i nejmenších detailů dění, které se snaží zprostředkovat tak, jak si je zapamatoval a pochopil. Předkládá čtenáři řadu novinových zpráv i reklamních hesel, jež dále nerozvíjí ani nevysvětluje, protože jim sám nerozumí, jen je opakuje tak, jak je zaslechl. Mnohem detailněji se tak věnuje zážitkům patřícím do dětského světa, jako je například popis karnevalu, na který je nucený jít převlečený za králíka, přestože by si přál masku Tarzana, aby si získal lásku spolužačky Marinelly.

Jeho zdánlivé klouzání po povrchu dějin však reflektuje konkrétní problémy a společenskou a kulturní situaci oné doby. Čtenáři je koncentrovaným způsobem předkládána charakteristika poválečných padesátých let i let sedmdesátých, prodchnutých terorismem. Zvláštní pozornost je však věnována stavu psychiatrické léčby, pro niž je mezníkem rok 1978, kdy v Itálii vešel v platnost tzv. Basagliův zákon. Jeho cílem bylo zrušení ústavů pro choromyslné a přiznání práva na důstojný život i psychicky nemocným lidem. Situaci před přijetím tohoto zákona vypravěč sleduje z pozice návštěvníka ústavu, kam chodí za matkou. Vidí kolem sebe přežívající bytosti bez ducha, které mají s lidmi společnou už jen podobu, ale jinak jsou redukovány na zuřivá zvířata nebo nehybná těla.

Novela nese podtitul Pohřební chvalořeč na elektrický blázinec. Elektrickým blázincem může být nejen ústav pro choromyslné, kde se metody elektrošoků dlouho používaly k léčbě pacientů, ale i supermarket, který je spolu s léčebnou dějištěm druhé části novely, tentokrát zaměřené na současnost.

Ocitáme se v roce 2005, v době charakterizované konzumním způsobem života. Již dospělý schizofrenik Nicola chodí v doprovodu prdící jeptišky nakupovat do supermarketu, kde potkává svou dětskou lásku Marinellu. I když není nijak nemocná, dobrovolně žije ve dne v noci zavřená v supermarketu. Celestini tak vytváří paralelu mezi životem internovaných pacientů a „normálních“ lidí a nabádá k zamyšlení, kde se vlastně nachází hranice světa „bláznů“. V současnosti lidé tráví čím dál více času nakupováním v uměle osvětlených prostorech, kde jsou ovlivňováni a manipulováni všudypřítomnými reklamními slogany. Dobrovolně tak vstupují do novodobého elektrického blázince a z jejich života se tím pomalu vytrácí původní autentičnost, v novele ztělesněná postavou babičky, jež jako jediná byla schopná nepodlehnout módě nových amerických výrobků, zůstala u slepičích vajec a punčoch z lékárny.

Síla Celestiniho novely spočívá ve volbě schizofrenního vypravěče, jemuž je vlastní fragmentární vyprávění s množstvím opakujících se výrazů, slovních spojení i větných konstrukcí. Čtenář je vtažen do hry náznaků i hyperbolického zachycení reality, které jsou odrazem vypravěčovy nemocné mysli. Ten nerozlišuje důležitost jednotlivých událostí ani míru jejich tragičnosti. Se stejnou účastí tak popisuje, jak se napůl hluchá prdící jeptiška vypraví do Říma, aby si mobilem ze supermarketu vyfotila mrtvého papeže, i smrt spolužáka ze základní školy, napíchnutého na hrot plotu ústavu. Jeho surreálný svět by měl čtenáře zároveň bavit i děsit, vytrhnout ho z obvyklé letargie a bez planého moralizování ho upozornit na problémy současné společnosti.

© Marie Geierová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 2548x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce