Jakoubek, Marek: Vojvodovo. Kus česko-bulharské historie

Jakoubek, Marek
Vojvodovo. Kus česko-bulharské historie

recenze sociologie

Slyšeli jste o Vojvodovu? Ba co víc – oblíbili jste si téma této krajanské vesnice v severovýchodním Bulharsku, kde Češi žili v první půli 20. století krásným a příkladným životem? Pak jste na správné adrese.

Jakoubek, Marek: Vojvodovo: kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) a Plzeň: Západočeská univerzita, 2011, 258 s.

Slyšeli jste o Vojvodovu? Ba co víc – oblíbili jste si téma této krajanské vesnice v severovýchodním Bulharsku, kde Češi žili v první půli 20. století krásným a příkladným životem? Pak jste na správné adrese. V loňském roce vyšla Marku Jakoubkovi o této obci, založené dle místní legendy na základě pozvání samotného cara Ferdinanda (přál si, aby se okolní vesničané od Vojvodovčanů naučili správně a moderně hospodařit), další publikace Vojvodovo: kus česko-bulharské historie. Tentokrát převážně očima jeho obyvatel.

V úvodu Jakoubek podává přehled dosavadního českého i bulharského „vojvodovského“ bádání a zdůrazňuje, že v této nové publikaci se dostávají „ve velkém“ ke slovu samotní obyvatelé Vojvodova, stávají se autory a vytvářejí svými psanými svědectvími a jednou promluvou systematické dílo – komplexní mozaiku, sestavenou z barvitých a pestrých střípků, podávající plastický obraz jejich rodné vsi a života v ní.

V podkapitolce úvodu, nazvané Učitelé a žáci, vysvětluje Marek Jakoubek podstatu své polemiky s tezí bulharského etnologa Vladimira Penčeva, který ho před lety do vojvodovské problematiky uvedl. Ta spočívá právě v existenci písemné realizace Vojvodovčanů, fixaci této specifické identity daného společenství. Zatímco v předchozí knize vyjádřil Jakoubek dík Vladimiru Penčevovi, tentokrát se obrací se slovy vděku k samotným obyvatelům Vojvodova. V nich vidí jako sociální antropolog nejen informátory či konzultanty, ale přímo učitele, kteří ho naučili vidět svět svýma, tj. vojvodovskýma očima. Toto emotivní vyznání končí směrem k nim důrazným přiznáním jejich spoluautorství. Kus česko-bulharské historie prostě není jen publikací o Vojvodovu, ale i knihou, kterou psali samotní jeho obyvatelé s Jakoubkem společně, je to tedy i jejich kniha.

Marek Jakoubek publikaci také nazývá „velkou knihou vojvodovských edic“, přičemž jednotlivé texty opatřuje fundovanými úvodními slovy a medailony o autorech. Vojvodovčané až na jedinou výjimku sepsali své vzpomínky ve zralém věku v Česku, resp. na Moravě jako určité duchovní dědictví pro své děti a vnuky. Vojvodovo zachytili v jeho nejlepších dnech, v celé jeho slávě, jak si ho chtěli a chtějí pamatovat. I když bereme v potaz milosrdenství lidské paměti, která většinou dobré zachovává a zlé vytěsňuje, jistě ne náhodou vyplouvá ze všech textů rodná vesnice – řečeno slovy Barbory Čížkové – „čistá, krásná, spořádaná jak nevěsta“. Dílčí a malé rozdíly na „krajkách jejích svatebních šatů“ lze opět vysvětlit záhadnými zákruty v lidském mozku – vždyť i Bohumil Hrabal psával o stejných věcech a událostech v různých svých knihách různě…

Zaměřme se nyní na texty samotné, na přínos každého jednoho z nich. Spojnici či most s předchozí Jakoubkovou knihou Vojvodovo: etnologie krajanské obce v Bulharsku vytváří krásná vzpomínka již zmíněné Barbory Čížkové. Jde o krásu nejen stylistickou, ale především morální, etickou. Vedle ryzí náboženské víry, upřímného vlastenectví a vzoru patriarchální rodiny s velkou úctou k rodičům zasluhuje pozornost symbolicky vyjádřený vztah k Bulharsku: „Českou zem jsme milovali, ale bulharská zem nás živila, byli jsme adoptovaní Bulharskem a máme je též v lásce a vděčnosti.“

Následující Odkaz mojím dětem, vnukům a pravnukům Amálie Hrůzové představuje mimořádný dokument především z hlediska zachycení historického vývoje, nejstarších dějin Vojvodova s předstupněm jak Svaté Heleny, tak Seseku a vojvodovské religiozity se štěpením evangelického tábora.

Ester Karbulová nazývá svůj text přímo kronikou. Vedle šťastných momentů se nevyhýbá ani specifické etapě v životě každé vojvodovské ženy, kterou představoval přesun mladé nevěsty do rodiny manžela; konkrétně pro Ester šlo o nejtěžší dny jejího života, tyto okolnosti ji ale „kalily jako ocel“ a posílily její víru v Boha, u něhož hledala útěchu.

Kateřina Králiková přispěla dvěma texty, které pojala jednak jako kroniku, jednak jako vzpomínku. Náboženský obraz Vojvodova obohacuje o tzv. nazarénskou, resp. nazaretskou víru, jejíž vyznavači byli ještě důslednější než místní evangeličtí Češi. Život na vesnici, vyznačující se „fyzickou i morální“ krásou, zachycuje formou kalendářního cyklu. Po literární stránce okouzlí řádky Kateřiny Králikové svou poetičností a plasticitou, díky čemuž se její útvar blíží až básni v próze.

Pamětní vzpomínky manželů Márie a Andreje Strýčkových obohatí mozaiku Vojvodova o jediné „střípky“ či „kamínky“ stvořené Slováky. Překvapí zachycením přeletu draka nad vesnicí a zaujmou sepsáním lidového léčitelství a snů.

Dejme po Andreji Strýčkovi slovo i ostatním mužům. Memoáry Bedřicha Dobiáše nebyly ve své původní podobě zapsány, ale nahrány na magnetofon (včetně zpěvu Dobiášových). Při jejich čtení nejvíce vynikne „několikaetapovost“ životního běhu většiny Vojvodovčanů. Dobiáš začal ve Svaté Heleně a Vojvodovem „jen“ prošel, ale, jak říká: „Na tý Vojvodově to bylo takový vzácný.“ No a pak přišla Morava. To vše dohromady by opravdu vydalo na „několik životů“…

Alois Filip sepsal dva texty. První z nich má charakter vlastního životopisu, přičemž těžiště jeho bulharské životní etapy spočívá mimo Vojvodovo, v turecké vsi Belinci, kde rovněž žili Češi a kam se přiženil. Svůj duchovní vývoj, resp. své obrácení zachycuje ve Svědectví, jak jsem se stal křesťanem – dítkem Božím.

Nejrozsáhlejší textem v celé knize je Vzpomínání a vyprávění o Vojvodovu Petra Klepáčka, který je ze všech „spoluautorů“ nejmladší, v době přesídlení do Československa mu bylo sedm roků, a rodnou vesnici tedy nahlíží dětskýma, ale velmi vnímavýma a pozornýma očima. Idylické a harmonické dětství v Bulharsku se dostává do kontrastu s nárazem tvrdé reality po reemigraci na Moravu. Novum představuje zachycení specifické skupiny vojvodovských obyvatel, ruských emigrantů wrangelistů či wrangelovců. Z vojvodovských reálií se Klepáček podrobněji věnuje službě dívek, které byly oblíbenými služkami (mj. i v bohatých židovských rodinách v Sofii), zabijačkám či černému trhu; citlivě zachytil rovněž vnímání „nového domova“ na Moravě, ale i své dojmy z návštěv Bulharska po letech, které nepostrádaly melancholičtější prvky. Právě díky těmto krátkých „návratům“ po letech do své rodné vesnice dospěl k výstižnému, metaforickému shrnutí: „Vojvodovo bylo v minulosti vzácným plodem s tvrdou slupkou a lahodným jádrem. Po přesídlení slupka zůstala zde, ve Vojvodovu, a lahodné a vzácné jádro se rozprsklo v pohraničí jižní Moravy. Jen vzpomínky je na dálku spojovaly. Pravá hodnota spočívala v kvalitě lidí, Vojvodovo byla jen kulisa, v níž se drama odehrávalo.“

Vojvodovské vzpomínání uzavírá Kňiha pamňetni Tomše Hrůzy, žitele Vojvodofského. Odlišnost textu spočívá ve víceméně heslovitém, dokumentárním zachycení skutečností spojených s hospodářstvím a hospodařením, jeho jedinečnost zajišťuje fakt, že Tomeš Hrůza napsal jako jediný své poznámky už ve Vojvodovu samotném.

Pokud jsme se v úvodu zmínili o „kolektivním“ charakteru knihy, přidejme ještě jednoho velmi důležitého autora, resp. autorku (ač přímo neuvedenou), a to Lenku Jakoubkovou-Budilovou. Společně se se svým manželem Markem Jakoubkem se Vojvodovu pilně, nadšeně a s hlubokou erudicí věnuje již řadu let.

Jak už jsme si zvykli z knihy předchozí, i tentokrát je publikace precizně vědecky ošetřena soupisy literatury, edičními poznámkami i poznámkami pod čarou apod. Přímo pastvu pro oči představuje bohatý dobový fotografický materiál.

Manželé Jakoubkovi o Vojvodovu 14. března t. r. přednášeli v Národní knihovně. Přišlo tolik lidí, že v zasedacím sále Klementina nestačily židle, přičemž značnou část hostů tvořilo mladé, studentské publikum. V diskusi noblesně a vysoce kultivovaně vystoupili jak nejmladší ze spoluautorů Petr Klepáček, tak i děti přímých pamětníků Vojvodova. Přednáška Jakoubkových je živým důkazem toho, že odkaz Vojvodova je i v dnešním 21. století stále živý. A že možná víc než kdy předtím potřebujeme příklad něčeho krásného, ryzího, čistého… Věřme, že Jakoubkovi naváží na své vystoupení dalším slíbeným počinem, tentokrát výstavou.

A co na závěr? Předejme ještě jednou slovo Petru Klepáčkovi: „Kdybych dostal za úkol postavit svým předkům pomník k oslavě jejich životů a skutků jako poděkování za vše, co pro nás, své potomky, udělali, nevěděl bych, jak úkol splnit. Jen přesně vím, že by to muselo být sousoší muže a ženy po jeho boku. Nevím, jestli by jejich hlavy a zraky měly být upřeny k nebi, nebo skloněny k milované půdě, nebo jen hrdě vztyčeny a zrak upřený někam do dáli, jako by vyhlíželi lepší časy. Nevím. Ale určitě vím, že materiál použitý na sousoší by musela být ta nejtvrdší žula.“

© Ivana Srbková

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 113 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 3602x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce