O’Connor, Flannery: Moudrá krev

O’Connor, Flannery
Moudrá krev

recenze beletrie zahraniční

V předmluvě k druhému vydání Moudré krve Flannery O’Connorová říká i to, že „knihu psala s chutí“, což je od nekompromisní spisovatelky překvapivé cintání si pentle. Román to příliš nepotvrzuje, naopak vykazuje znaky textu, s nímž se autor dlouze potýká a nikdy jej zcela neovládne.

Neviděli jste tady někdo Ježíše?
Flannery O’Connorová: Moudrá krev. Přel. Marcel Arbeit, Argo, Praha, 2011, 168 s.

Můžu čekat padesát let, sto let, než tu knihu lidé pochopí, řekla Flannery O’Connorová v souvislosti s románem Násilníci po něm sahají (1960) a čtyři roky na to zemřela. Bylo jí tehdy teprve devětatřicet, a když posmrtně vyšel povídkový soubor Všechno, co se povznáší, se musí setkat, byl to teprve její čtvrtý titul. I čtyři knihy ale této jižanské autorce stačily na nesmrtelnost – a možná by stačilo i méně...

Knižně byla Flannery O’Connorová (1925–1964) v českém prostředí poprvé představena až v roce 1988 výborem devíti povídek, pocházejících jak z knihy Dobrého člověka těžko najdeš (1955), tak z již zmíněného o deset staršího souboru Všechno, co se povznáší, se musí setkat. A právě obě titulní prózy stojí v čele onoho skvělého svazku povídek, jež působí jako vodou řádně obtěžkané melouny, které se náhle začnou sunout z police, pod níž sedí chlapeček v krátkých kalhotách – při dopadu prvního melounu se ještě dětská tvářička té nehodě překvapeně usměje, ale po dalších zásazích už leží bezvládné robátko s rozdrcenou lebkou...

Knihu psala s chutí
Český výbor z roku 1988 byl však v roce 2010 doplněn kompletním vydáním knihy Dobrého člověka těžko najdeš a nyní v edici Jiný Jih vyšel rovněž autorčin debutový román Moudrá krev (1952). I pro toho, kdo se dosud zaměřoval pouze na povídkovou tvorbu Flannery O’Connorové, však román zní na mnoha stránkách povědomě. Ve svazku The Complete Stories totiž lze číst taktéž povídky The Train, The Peeler, The Heart of the Park a Enoch and the Gorilla, které jsou vlastně kapitolami Moudré krve. Není to u jižanské prozaičky nic výjimečného, ostatně i již zmíněný druhý román Násilníci po něm sahají má svou variaci v povídce Chromí vejdou jako první, a kompletní vydání povídek zas otevírá titulní próza juvenilního souboru Pelargónie z roku 1946 a uzavírá jej Soudný den, jenž je její variací.

A co se týče jižanské literatury, není ani nic výjimečného, že prozaici debutovali velmi brzy – John Kennedy Toole napsal dodnes skvělou Neonovou bibli v šestnácti, Carson McCullersová vydala román Srdce je osamělý lovec v třiadvaceti a Truman Capote Jiné hlasy, jiné pokoje ve čtyřiadvaceti letech... A to je pro Flannery O’Connorovou velmi silná konkurence – dokonce tak silná, že jako povídkářka je sice na stejné úrovni, jakožto autorka Moudré krve však poněkud zaostává. Jako by to dokazovaly i všechny ty autorčiny dodatky a návody, týkající se především románů – povídky totiž obstojí samy o sobě.

V předmluvě k druhému vydání Moudré krve tak Flannery O’Connorová říká i to, že „knihu psala s chutí a s chutí by se pokud možno měla také číst“, což je od tvůrkyně pregnantních a nekompromisně pesimistických povídek poněkud nemile překvapivé cintání si pentle. To ale není pro hodnocení Moudré krve důležité, podstatnější je, že román příliš nepotvrzuje, že jej prozaička psala s chutí, naopak vykazuje znaky textu, s nímž se autor dlouze potýká a nikdy jej zcela neovládne. Kapitoly jsou někdy seskládány k sobě buďto nepříliš ústrojně, anebo, v horším případě, mezi nimi zejí povážlivé trhliny po ostrých střizích, jež se zdají být důsledkem nedokonalé prokomponovanosti románu.

Chytím a zabiju
V Moudré krvi Flannery O’Connorová zinscenovala srážku osamělých a Bohem opuštěných lidí. Hlavní hrdina Hazel Motes se vrací z války a ve vlaku, který míří k jeho rodišti, potkává stevarda. Hazel Motes mu říká, že ho přece zná, zatímco stevard trvá na tom, že si jej s někým plete – tuto pasáž tak snad lze číst jednak jako výraz přehnaného Hazelova naladění na domácí prostředí, kde člověk všechno a všechny zná, jednak jako snahu stevarda odstřihnout se od minulosti.

Ještě výmluvněji potom vyznívá situace, v níž pouliční prodavač loupačů brambor roztlemeně nabízí Hazelu Motesovi svůj výrobek – výmluvněji a zároveň komicky: „,Kupte jeden manželce,' radil prodavač. ,Nejsem ženatej,' zamumlal Haze a otočil se zase za slepcem. ,Tak máte aspoň mámu, ne?' ,Ne.' ,Takže tenhleten chlápek,' řekl muž a ukázal lidem pootevřenou dlaň, ,potřebuje jeden sám pro sebe, aby mu dělal společnost.‘“

Hazel Motes je opravdu osamělý, neboť jej dokáže nasměrovat i nápis na nádražním záchodě: „Paní Leora Wattsová! 60 Buckley Road Nejpřátelštější postel ve městě! Kámoš.“ A vykořeněný, neboť v domě své rodiny pobude jedinou noc – co by tam taky dělal, když je opuštěný a prázdný, stejně jako on. O to víc však Hazel Motes lpí na věcech po matce – třeba na prádelníku: „...v každé zásuvce nechal kus papíru se vzkazem: TENHLE PRÁDELNÍK JE MAJETEK HAZELA MOTESE. KDO HO UKRADNE, TOHO CHYTÍM A ZABIJU.“ Obdobně opatruje matčiny brýle, jež si nasazuje při čtení Bible. Což může být vykládáno jako snaha dívat se na věci matčiným pohledem stejně jako způsob, jak si znechutit náboženství – nebo si toto znechucení alespoň dokazovat.

Máte to taky v obličeji
Válečný navrátilec je totiž náboženství a víry v Boha plný, ba přeplněný. Jeho dědeček býval kazatelem a se svým vnukem zacházel „obzvláště hrubě, neboť jeho dětská tvář byla téměř věrnou kopií jeho vlastní, což působilo dojmem, že se mu chlapec vysmívá“. Ovšem Hazela každý tipuje také na kazatele: „,Není to jenom tím kloboukem,' řekl řidič. ,Máte to taky v obličeji.'“ A tak Hazel ve městě, kam se přesune, zahájí velkou, marnou protiofenzivu – založí Církev bez Krista, a stane se tak... kazatelem.

Dalším osamělcem je Enoch Emery, osmnáctiletý mladík, který se nalepí na Hazela Motese, protože se chce kamarádit. I jeho zradil otec a vlastně rovněž Ježíš: „Můj táta vypadá úplně jako Ježíš. Vlasy mu visej až na ramena. Akorát má přes bradu jizvu. Mámu sem nikdy neviděl.“ Otec jej odložil k jakési staré panně: „Vodříkával jsem: ,Ježíši, poraď mi, jak se vocaď dostanu, aniž bych tu ženskou musel zabít a skončil v lochu,' a ať se propadnu, nakonec mně přece jenom poradil. Jednou ráno sem vstal už za svítání, vešel sem do jejího pokoje bez kalhot, stáh sem z ní deku a ji z toho kleplo.“ Z dětství je pak Enoch Emery definitivně vyhnán při kašírované atrakci, kdy si děti mohou před kinem potřást tlapou s filmovou hvězdou, gorilou Gongou. Osamělý Enoch totiž Gonze začne nepatřičně vyprávět svůj osud: „,Táhni k čertu,' řekl tiše, ale důrazně arogantní hlas v opičím kostýmu a tlapa se vyškubla z Enochova sevření.“

Životní havárie v bouráku
A proti těmto naivům či zapálencům, případně naivním zapálencům, stojí v Moudré krvi Asa Hawks, kazatel z ekonomických důvodů, jenž tmavými brýlemi předstírá slepotu, a jeho mladičká dcera, jež se, rovněž z ekonomických důvodů, snaží nalepit na Hazela. A potom je tu Hoover Shoats, jenž inspirován Hazelovou Církví bez Krista založí Svatou Kristovu církev bez Krista a najme si „proroka“ jménem Solace Layfield. Zatímco tito živáčci již svět prokoukli a již byli svým osudem zklamáni, Hazel i Enoch svou cestu a své místo ve světě ještě hledají. Ale pro šťastný konec není v literárním světě Flannery O’Connorové místo, byla sice katolička, ale nikoliv lhářka.

Moudrá krev je plná symbolů. Hazel si opatří auto – pojízdný domov, potvrzující jeho vykořeněnost, ale stejně tak důkaz jeho osamostatnění se, nezávislosti. Automobil je však starý a má často poruchy, nicméně Hazel o něm několikrát promlouvá velmi obdivně, což lze vnímat jako další symbol. Nakonec odjíždí se silně porouchaným „bourákem“ z města, ale daleko neujede, i proto, že zanechává stopu – kapající benzín.

Debutový román Flannery O’Connorové tedy nabízí skvělé momenty a pasáže, které evidentně autorka velmi dobře promyslela, jako celek ale pohromadě tak dobře nedrží, možná také proto, že některé postavy se v mnohém překrývají, a tak si navzájem „stíní“. Enoch skončil v kůži gorily, Hazel jako radikální anti-kazatel a Flannery O’Connorová jako světoznámá povídkářka. Všichni tak sešli ze silnice života na stezku paralelní existence, jediná jižanská autorka ale nakonec slavila a slaví obrovský úspěch – ovšem nikoliv díky románu, v němž Enoch a Hazel bojují o své místo na slunci.
 

OConnor O Connor

© Ondřej Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 54 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3023x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce