Ammaniti, Niccolò

Ammaniti, Niccolò

portrét beletrie zahraniční

Úspěšný italský spisovatel Niccolò Ammaniti (nar. 1966 v Římě) bývá často označován za největší talent současné italské prózy. Jeho knížky byly dosud přeloženy do 44 jazyků.

Velice úspěšný italský spisovatel Niccolò Ammaniti (nar. 1966 v Římě) bývá často označován za největší talent současné italské prózy. Jeho knížky byly dosud přeloženy do 44 jazyků.

Do světa literatury vstoupil roku 1994 prvotinou Branchie (Žábry), vydanou v nakladatelství Ediesse, později pak roku 1997 v nakladatelství Einaudi, v ediční řadě Stile libero. Tato jeho první kniha vznikla místo původně plánované diplomové práce z biologie. Vysokoškolská studia však, ačkoliv mu chybělo jen několik zkoušek, Ammaniti nedokončil. V knize vypráví paradoxní příběh římského chlapce s rakovinou, který staví akvária a studuje chování ryb. Je sice nemocný, ale přijme zajímavou nabídku: přestěhovat se do Indie a postavit akvárium pro jednu tajuplnou paní. V Indii pak zažívá řadu nepříjemných a podivných dobrodružství.

Společně s otcem Massimem Ammanitim, docentem na univerzitě La Sapienza v Římě a velmi známým psychologem, Niccolò Ammaniti následně vydává esej Nel nome del figlio (Ve jménu syna, 1995) o problémech spojených s dospíváním.

V roce 1996 vydal Ammaniti v nakladatelství Mondadori soubor povídek Fango (Bahno). Míchá v něm všechny možné styly a žánry, přechází od hororu ke komedii a parodii amerického filmu. Sbírka zahrnuje také povídku L’ultimo capodanno dell’umanità (Poslední Silvestr lidstva), kterou později zfilmoval režisér Marco Risi.

V témže roce hrál Ammaniti společně se sestrou v nízkorozpočtovém filmu Fulvia Ottaviana Cresceranno i carciofi a Mimongo. Společně s Luisou Brancaccio napsal povídku Seratina (Pěkný večer). Publikovali ji v souboru povídek s drastickými náměty Gioventù cannibale (1996, Kanibalská mládež), připraveném mladými autory (např. Aldo Nove, Daniele Luttazzi, Massimiliano Governi, atd.), kteří byli později na základě této sbírky označováni za „kanibaly“. Knihu mnozí považují jen za komerční tah, jiní v ní vidí jedno z hlavních děl současné italské literatury. Ammaniti je proto také často zařazován mezi mladé kanibaly, nicméně sám toto označení odmítá a dle svých slov pokračuje dál v tom, co ho baví.

V dalších letech Ammaniti spolupracuje s mnoha periodiky: Tuttolibri, Pulp, La Bestia, Musical, Micromega, Amica, Ciak. V roce 1997 stanice RadioRai vysílá jeho rozhlasovou hru Anche il sole fa schifo (I slunce je hnus).

Další román autor vydává v roce 1999 v nakl. Mondadori. Má název Ti prendo e ti porto via (Vezmu tě a odvedu pryč, česky 2008). V něm Ammaniti sloučil prvky napínavé detektivky, dojemné love story a svého oblíbeného žánru, bildungsrománu. Zdařile míchá příběhy ze života malého nešťastného kluka, který je i tak trochu smolař, tlustého školníka, staropanenské učitelky a postaršího playboye. Ty se postupně propojí v jeden celek. Výborná a propracovaná je zde psychologie postav, které vyvolávají čtenářův soucit, aniž by ale autor zabředával do zbytečného patosu.

Do všeobecného povědomí se Niccolò Ammaniti zapsal až v roce 2001 románem Io non ho paura (Já se nebojím, česky 2005), který vyšel v nakladatelství Einaudi. Za tuto knihu získal mnohá ocenění včetně literární ceny Viareggio. Autorův první bestseller se dlouho držel na prvních místech v italských žebříčcích prodeje. Počínaje tímto románem je Ammaniti označován za největší talent současné italské prózy. Autor v románu předkládá velmi působivý příběh dětského hrdiny Michela, jenž se musí rozhodnout, jak se zachová tváří v tvář kruté realitě únosu jiného chlapce, kterého se stane náhodným svědkem.

V roce 2004 Ammaniti napsal scénář pro film Il siero della vanità (Sérum marnosti), režie se ujal Alex Infascelli. 17. září 2005 se Niccolò Ammaniti oženil s herečkou Lorenzou Indovina.

V roce 2006 vychází v nakladatelství Mondadori román Come Dio comanda (Jak Bůh přikazuje), za který Ammaniti získal o rok později literární cenu Strega. Opět se zde vrací k oblíbené tematice vztahu otec-syn. Rino a Cristiano Zena žijí jen spolu, synova matka je opustila. Cristiano by mohl být chlapec jako každý jiný, ale Rino není běžný otec. Je nezaměstnaný, alkoholik, násilník a v tomto duchu vychovává i svého syna. Vede ho k násilí a ke kultu silnějšího.

Od roku 2009 Ammaniti publikuje všechny své knihy v nakladatelství Einaudi. Ve stejném roce vychází Che la festa cominci (Ať začne oslava), román odměněný cenou Alabarda d’oro. V centru Říma připravuje Sasà Chiatti ve svém novém domě Villa Ada večírek, který si každý navždy zapamatuje. Vše se mění v bláznivou lidskou komedii, v níž Ammaniti výstižně poukazuje na zlozvyky i přednosti naší doby.

Zatím předposledním Ammanitiho románem je Io e te (Já a ty, 2010). Další bildungsromán, příběh malého Lorenza, který se místo týdne na horách rozhodne zabarikádovat ve sklepě, a splnit si tak svůj sen: sen o klidu, bez hádek, otravných spolužáků, bez nutnosti neustále něco předstírat. Do života mu ale vpadne sestra Olivie, která Lorenzovi otevře oči a donutí ho dozrát, dospět a přijmout život takový, jaký je.

V dubnu 2012 vyšlo zatím poslední Ammanitiho dílo, soubor šestnácti povídek Il momento è delicato (Doba je choulostivá). Zahrnuje texty z období uplynulých dvaceti let, autor je doplňuje osobními komentáři upřesňujícími jejich vznik. Soubor se dá považovat za jakýsi přehled Ammanitiho tvorby, přičemž autor záměrně zastírá svůj postupný literární vývoj: povídky řadí nikoliv chronologicky podle jejich vzniku, ale jakoby nahodile. Najdeme zde z jeho tvorby opravdu vše: moře, léto, netopýry, teenagery, Řím a jeho postavičky, zlodějíčky, skútry, vraždící děti, nevěrné manžele, výměny partnerů pro sexuální hrátky, krev atd. Prostě všechno, na co jen si čtenář může vzpomenout.

Ammaniti je výjimečný pro svůj velmi vizuální a výjimečně sugestivní styl vyprávění, který vyvolává dojem filmového střihu. Obraz střídá jiný obraz a napětí se nenápadně stupňuje až do konečného rozuzlení. Používá živý, výstižný jazyk, který obohacuje hovorovými, často i vulgárními výrazy, a samozřejmě také prvky dialektu, zejména toho římského, čímž výstižně dokresluje jednotlivé postavy. Ironie je všudypřítomná, autor má také slabost pro černý humor. Jeho vyprávění je typické užíváním velkého množství konkrétních detailů v popisech. Přesnost napomáhá iluzi autentičnosti, autor tak čtenáře velmi rychle vtáhne do děje. Právě v líčení doplněném množstvím detailů, často i tarantinovsky morbidních, autor nezapře své studium biologie. Zároveň se mu ale nedá upřít psychologická propracovanost jeho postav. Ammanitiho hlavní doménou, jak je vidět, jsou krátké romány a delší povídky.

Zmíněný způsob vyprávění a nevelký rozsah próz přispívá k tomu, že se Ammanitiho díla stále častěji stávají inspirací pro film. Poslední den lidstva (úvodní povídku ze sbírky Bahno) zfilmoval v roce 1998 režisér Marco Risi pod názvem Lʼultimo capodanno (Poslední Silvestr). Ve filmu hrála Monica Bellucci, Francesca D’Aloja e Giorgio Tirabassi. Na scénáři spolupracoval i sám Niccolò Ammaniti. V roce 1999 zfilmoval Francesco Ranieri Martinotti Branchie (Žábry) a do hlavní role obsadil Gianlucu Grignaniho. Scénář napsal opět Ammaniti společně s Fulviem Ottavianem. Bohužel film nebyl divácky úspěšný. Gabriele Salvatores roku 2003 zfilmoval román Io non ho paura (Já se nebojím) a v roce 2008 Come Dio comanda (Jak Bůh přikazuje).

Oficiální webové stránky autora: www.niccoloammaniti.it
Další zdroje: it.wikipedia.org, www.strega.it

 

 

© Alena Průchová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3080x

Inzerce
Inzerce