Ammaniti, Niccolò: Il momento è delicato

Ammaniti, Niccolò
Il momento è delicato

recenze beletrie zahraniční

Sbírku šestnácti povídek lze brát i jako přehled Ammanitiho tvorby za posledních dvacet let, aniž by se však čtenáři vnucovalo hledisko autorova postupného tvůrčího vývoje. Setkáváme se v ní se všemi tématy, která autora proslavila v jeho románech, a s jeho živým, výstižným a až vulgárně přesným jazykem s břitkým smyslem pro humor, nezřídka černý.

Niccolò Ammaniti: Il momento è delicato (Doba je složitá). Einaudi, Torino, 2012, 260 s.

Nejnovější a zatím poslední knihou slavného italského spisovatele Niccolò Ammanitiho je soubor povídek Il momento è delicato, který vyšel na konci dubna 2012.

V souboru šestnácti velmi různorodých povídek, které Ammaniti napsal během posledních dvaceti let a jimiž čtenáře svými autorskými komentáři doprovází, je nejstarším textem La figlia di Shiva z roku 1993. Vznikl „čistě náhodou“ po autorově nepříjemném zážitku v Indii, kdy mu bylo asi pětadvacet let. Po požití tamního tradičního nápoje z jogurtu a vody se nemohl tři dny hnout z toalety, což se mu paradoxně stalo inspirací právě pro napsání této jeho první povídky vůbec.

Příběhy s názvem Rane e girini jsou z roku 1995 a byly součástí knihy In nome del figlio, již napsal spolu s otcem, psychologem Massimem Ammanitim. Poslední texty, ne podle zařazení v souboru, ale nejmladšího data, jsou povídky z roku 2012, a to Racconto per bambini cattivi a také poslední povídka z celé knížky, Apocalisse. Dvě z těchto šestnácti povídek, Giochiamo? a Sei il mio tesoro, napsal Ammaniti společně se svým kamarádem spisovatelem, scenáristou a hercem Antoniem Manzinim. Další povídky nesou názvy Un uccello molto serio, Amore e pipistrelli, La medicina del momento, Respira. Piano. Ma respira, Alba tragica, A letto col nemico, Fa un po’ male, L’amico di Jeffrey Dahmer è l’amico mio, Gelida manina, Il Festival Piú Importante Del Mondo.

Ammaniti povídky v této knížce neseřadil chronologicky podle data jejich vzniku, nicméně rok vzniku u nich vždy uvádí. Proto lze sbírku brát i jako přehled jeho tvorby za posledních dvacet let, aniž by se však čtenáři vnucovalo hledisko autorova postupného tvůrčího vývoje. Jak jdou povídky po sobě, nevykazují žádný na první pohled patrný řád nebo strukturu. Dalo by se dokonce říci, že právě tato záměrná neorganizovanost v posloupnosti povídek podtrhuje charakter obsahu knížky, totiž absolutní směs všech možných témat, postav, příběhů: chaos. Avšak jedná se o chaos záměrný, nastavený autorem, což dokazuje právě umístění povídky s příznačným názvem Apocalisse (Apokalypsa) na samý konec sbírky. Další zvláštností je i úvod, kde nacházíme dvě části: část s názvem E se… a další, Il momento é delicato, kde autor vysvětluje název této sbírky a okolnosti vzniku povídek. Oba úvody by se v podstatě daly považovat za samostatné povídky.

V úvodu s názvem E se… se dozvídáme, že povídky Ammaniti píše hlavně v noci, když nemůže spát. Rodí se samy, najednou, ze snů, obrazů, vzpomínek a fantazií, a hlavně z otázky „E se…?“ (A co kdyby…?): „A co kdyby zloděj, který se právě vloupal do bytu v očekávání, že byt je prázdný, tam najednou našel nešťastnýho a znetvořenýho kluka? A co kdyby se manželka náhle vracela domů a manžel musel odstranit z každého kousku bytu stopy své nevěry? A co kdyby dívka, se kterou jsi šťastný, byla dcerou ženy, které se neskutečně bojíš? A co kdyby apokalypsa byla mnohem tišší, ale zároveň i mnohem zákeřnější a bolestivější než všechno to, co jsme si doposud byli schopni představit?“

Doba je složitá. A povídky se neprodávají („Il momento è delicato. E i racconti non vendono“). Těmito základními krédy by se měl řídit každý začínající spisovatel, tak to aspoň Ammanitimu vysvětlil sám velký šéf nakladatelství Mondadori Gian Arturo Ferrari. To se dozvídáme ve druhé části úvodu, když Ammaniti líčí svou první cestu do nakladatelství v roce 1995. A možná právě proto se úvod jmenuje E se… (A co kdyby…). Ammaniti úvodem své nové knihy na jednu stranu naznačuje, že možnost „A co kdyby… se povídky prodávaly?“ je otevřená, a zároveň touto knihou onen pomyslný kruh uzavírá. Nemusíme přece nijak vysvětlovat, proč se jeho povídky prodávat budou.

V Ammanitiho knížce nic nechybí: děti, které jsou netvoři a vrahové a které si chtějí „jen hrát“, netopýři, výměny manželů a manželek pro postelové hrátky, nevěry, skútry, Vánoce, vražedný mečoun, vylidněný Řím v létě, horké léto a moře, zima, nemocnice a babičky, festival v San Remu, ufoni. Klasické Ammanitiho římské postavičky, teenageři, bezbřehá fantazie, která se nazastavuje před hororovými tématy. Strhující napětí, kdy se postava řítí do nějaké katastrofy – a každá z postav do katastrofy nutně musí spadnout. Ironie je všudypřítomná, ale nakonec přechází do téměř lyrických okamžiků, vyzrálých, oduševnělých a něžných.

V těchto šestnácti povídkách, které působí dojmem absolutního chaosu, jenž však vyúsťuje v lyrický a citlivý poslední dopis, tedy pomyslně procházíme celou Ammanitiho tvorbou. Na několika málo stránkách se setkáváme se všemi tématy, která autora proslavila v jeho románech, a jeho živým, výstižným a až vulgárně přesným jazykem s břitkým smyslem pro humor, nezřídka černý. Ammaniti má dar líčit věci velmi sugestivně. Množstvím detailů, někdy až tarantinovsky morbidních, čtenáře vtáhne do děje, aniž by však v popisných pasážích působil rozvláčně. Je zde zkrátka vše, na co jsme u Ammanitiho zvyklí, a možná i něco navíc. Autora jistě těší, že i měsíc po vydání byla kniha stále na prvním místě v žebříčcích prodeje. Jak Ammaniti říká: Doba je choulostivá. A povídky se neprodávají.

Malá pozvánka přímo od autora:

KNÍŽKA
„Román je jako milostný vztah, povídka je vášeň na jednu noc.“
V knihkupectví na nádraží bylo téměř zapomenuté oddělení, oddělení paperbacků. V hromadách knih schovaných za sklem, zabalených v igelitovém obalu a pokrytých vrstvou prachu jsem hledal soubory povídek.
Tohle byla jen a jen moje chvíle, osamocené a rychlé potěšení, protože můj vlak každým okamžikem odjížděl.
Zběžně jsem si prohlédl obrázky na obálce, zaplatil jsem a knížku si dal do kapsy. Jakmile jsem si pak ve vlaku sedl na své místo, sundal jsem knížce ten igelitový obal, který jí nedovoloval dýchat.
Vybral jsem si náhodnou stránku, našel si pak začátek povídky a začal jsem si číst. Jindy jsem naopak nakoukl do obsahu a vybral si podle názvu, který se mi nejvíce líbil.
A zatímco mne vlak unášel, já se ocital na planetách, kde je stále noc, na jezdících schodech, které nikde nekončí, a s manželkami, které zabíjejí své muže údery mraženou jehněčí kýtou.
Bylo to opravdové potěšení. A doufám, že stejné potěšení zažiješ i ty, milý čtenáři, až si budeš číst tuto sbírku povídek, které jsem napsal za posledních dvacet let. Je zde od všeho trochu. Ale nemusíš ji nutně číst ve vlaku. Přečti si ji, kde chceš. Začni buď na začátku, anebo ji otevři jen tak náhodně. Zkrátka, pokud si smím dovolit toto odvážné přirovnání, román je jako milostný vztah, povídka je vášeň na jednu noc.
Niccolò Ammaniti

 

© Alena Průchová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 2367x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce