Kapranovy, braty: Ščodennyk mojeji sekretarky

Kapranovy, braty
Ščodennyk mojeji sekretarky

recenze beletrie zahraniční

Dvojčata Kapranova měl český čtenář zatím možnost poznat pouze z povídky, která vyšla v antologii Expres Ukrajina. Je to škoda, neboť jejich poslední kniha stojí za to: můžeme se v ní podívat, jak vypadá život neintelektuála, byznysmena propojeného s vládními strukturami, nahlédnout do oligarchicky postavené „vyšší“ společnosti na Ukrajině, do kriminálních i mediálních kruhů, ale i do života dospívajících dětí rodičů, kteří nemají potuchy, co jejich potomci dělají.

 

Milí čtenáři, podvedli nás!
Braty Kapranovy: Ščodennyk mojeji sekretarky (Deník mojí sekretářky). Hamazyn, Kyjiv, 2011, 400 s.

Dvojčata Dmytra a Vitalije Kapranovy měl český čtenář zatím možnost poznat pouze z jedné povídky, která vyšla v antologii Expres Ukrajina (Kniha Zlín 2008). Je to škoda, neboť jejich poslední kniha, Ščodennyk mojeji sekretarky, stojí rozhodně za pozornost. Ukazuje nám, jak vypadá život neintelektuála, byznysmena propojeného s vládními strukturami, můžeme nahlédnout do oligarchicky postavené „vyšší“ společnosti na Ukrajině, do kriminálních i mediálních kruhů, ale také do života dospívajících dětí rodičů, kteří nemají potuchy, co jejich potomci dělají.

Bratři Kapranovi jsou na ukrajinském knižním trhu již zcela nepřehlédnutelní. Úspěšní a jistě i silně pragmatičtí podnikatelé se rozhodli, že zpracují téma, které již dávno měly uchopit intelektuální špičky ukrajinské literatury. Ale ty zřejmě nemají odvahu pustit se do tak komplikované analýzy. Jde totiž o období nedlouho před oranžovou revolucí.

Serhij má firmu úzce provázanou s jistým ministerstvem. Dostává a předává zakázky, spolupracuje přímo s lidmi z vlády, policie, bank, kteří se ovšem na Ukrajině neobejdou bez kriminálního zázemí, z něhož vzešli. Serhijova žena je televizní moderátorka ve státem kontrolované televizi. Mají téměř dospělého syna Bohdana, o němž si oba rodiče myslí, že neumí nic jiného než surfovat na internetu a říkat si o peníze. K dokreslení ideálního stavu vyšší střední ukrajinské vrstvy nesmí chybět Serhijova milenka: kolegyně a velice schopná zástupkyně jeho firmy. Nemá smysl pouštět se do převyprávění příběhu se všemi finesami, jež přináší byznys ve státě, kde podepsané smlouvy platí, jen když se to hodí, kde se platí v hotovosti miliardové částky „zelených“, kde průšvihy napáchané nejvyššími státními představiteli kamufluje ředitel kasina… Kapranovým se podařilo ukázat nejrůznější typizované postavy pohybující se v nejvyšších kruzích a de facto ovládajících Ukrajinu.

Serhij zdědí po svém dědovi dřevěnou krabičku s vyřezávanými opičáky, kterou děda vyrobil v gulagu. Serhijovy vzpomínky na rodinné zázemí mohou vycházet částečně i z autobiografie Kapranových. Stejně jako oni, i hrdina pochází z jihu Ukrajiny: reálie i chronologie se shodují s životopisem autorů. Opičáci měli znázorňovat nejrůznější postavy, s nimiž se Serhijův děda v lágru potkal. A Serhij postupně zjišťuje, že tito lidé nezmizeli, naopak, má je všude kolem sebe. Věčně opilý, hloupý ministr, který je pod pantoflem i ve své pracovně; naivní mladý básník Oles, co dělá ministrovi pucfleka a nakonec uvažuje o sebevraždě, neboť vztahy jsou určovány mírou ponižování; „režisér“ Myroslav, bývalý komsomolec a člověk „tvůrčí“, který pracuje pro toho, kdo má zrovna peníze; ubožáci-pěšáci, jacísi přidavači s hlavou zcela prázdnou, ale parazitující alespoň na těch nejnižších klientech; Sapula, Serhijova pravá ruka, naivně tahající svého šéfa ze vší bryndy, do níž se dostal, a čekající, kdy se rozvede a vezme si ji (ten to ovšem nemá ani omylem v úmyslu); Serhijova „vytuněná“ ženuška, která se nesmí ani usmát, aby si nezkazila ksichtík na televizní obrazovku; ředitel kasina a podsvětí nakonec vychází z celé galerky postav jako nejslušnější osoba dodržující alespoň jakási kriminální „pravidla“. A další a další. Serhij je velice typická osůbka, která se sice snaží (zřejmě pod vlivem zbytků jakési genetiky) hovořit ukrajinsky (uvědomme si, že veškerý ukrajinský svět byznysu a politiky používá zparchantělou ruštinu), má jakési tušení o tom, kam patří a že to, co dělá, není správné, ale i přes tyto podvědomě nevědomé záchvěvy morálky si nemůže pomoct a kvůli penězům je nakonec ochoten všeho. Dokonce i když jde o život jeho věrné milence a zástupkyni, vyseká se z toho Sapula sama, bez Serhijova přispění (aspoň u této postavy si lze na konci knihy oddechnout, neboť jako jediná nalezne sílu z daného koloběhu vyskočit).

Letmý vhled do mediálních kruhů nás nenechá na pochybách, kdo a odkud řídí mediální prostor na Ukrajině (Kapranovi více než trefně vylíčili Serhijovu návštěvu Moskvy). Příběh se odehrává těsně před oranžovou revolucí, jíž je také zakončen. Nehledejme však v knize nějakou katarzi, usmíření generací, pochopení či rozvod. Pokud Serhij potřeboval všechna dobrodružství jen proto, aby na konci knihy našel cestu ke svému synovi, pak to byla dobrodružství draze zaplacená a není vůbec jisté, jestli se poučil trvale. Trpkost, kterou hrdina prožívá při pohledu na pódium obklopené mladými demonstranty, nám může být v lecčem blízká. Na pódium vystupují titíž opičáci, které Serhijův děda poznal v gulagu a mezi kterými Serhij strávil celý svůj dospělý život. A přitom se mu až do této chvíle zdálo, že když pro ně pracuje, pracuje přeci pro opačný tábor!?!

Kniha je prošpikována skutečnými zprávami z novin, televizí, agentur, rádií, které dokreslují popisovanou situaci konce roku 2004. Nezanedbatelná a aktuální je epizoda se Serhijovým strýcem, který byl agent KGB, sepsal své vzpomínky a přinesl je synovci, aby je vydal.

Co se týče jazyka, nechali se Kapranovi inspirovat Oksanou Zabužko, která používá jazyk jako znak, zařazení a jakési oštemplování postavy. Tak je zpotvořená ruština vlastní doněckým kriminálníkům, cynik Myroslav používá haličský dialekt.

Je možné, že Kapranovi již sepisují druhý díl odehrávající se „po oranžové revoluci“. Kapranovým se navíc podařilo to, co by rozhodně nenapadlo žádného „seriózního“ spisovatele. V rámci marketingových akcí, kterými jsou již proslaveni, popsali svoji knihu jako bulvární, lehké čtivo o oranžové revoluci, o zákulisí politiky, byznysu, celebrit (je veřejným tajemstvím, že vydávání knih zdaleka není jejich hlavní výdělečnou činností). Na Fóru nakladatelů 2011 prodávali knihu přímo ze starého zeleného Záporožce na ulici před vchodem na výstaviště. Na obálce knihy se dozvíme, že „všechny události popsané v románu jsou skutečné, ale všechny postavy vymyšlené…“ Jak uvedla kritička Jana Dubyňanska v recenzi na tuto knihu: „Milí čtenáři, podvedli nás! Pod tzv. lehkým čtivem nám podsunuli… čtivý, hluboký, mnohovrstevnatý, obsažný, prostě skvělý sociální román…“

 

© Rita Kindlerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   37%čtenáři

zhlédnuto 2290x

katalogy

Inzerce
Inzerce