Kourouma, Ahmadou: Alláh není povinen

Kourouma, Ahmadou
Alláh není povinen

kritika překladu překlad

Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

 

Jak na Kouroumu, aneb je překladatel povinen… být vulgární?
Ahmadou Kourouma: Allah n'est pas obligé. Edition du Seuil, Paříž, 2000; Edition du Seuil, coll. Points, Paříž, 2002.
Ahmadou Kourouma: Alláh není povinen. Přel. Petr Komers, Mladá Fronta, Praha, 2003.

Román Alláh není povinen (Allah n'est pas obligé) na čtenáře silně zapůsobí nejen prostředím, ve kterém se odehrává: během občanské války v zemích západní Afriky. Ale hlavně tím, kdo a jakým způsobem každodenní realitu bojů vypráví. Autor Ahmadou Kourouma se vžívá do role čtrnáctiletého dětského vojáka Birahimy, který podává příběh po svém: používá slova ze svého běžného slovníku, ale snaží se to zamaskovat rádoby literárnějším vyjadřováním. Do jeho mluvy „dítěte ulice“ se tak občas připletou učesané výrazy, ale také slova, která sice patří do našeho obvyklého repertoáru, ale malý vypravěč si jejich významy není jistý a má potřebu je vysvětlovat. Pomáhá si přitom několika slovníky. Svérázné zapojení výrazů z různých jazykových vrstev a hrůzy války podané bez přetvářky a navíc dítětem, které o nich vypráví stejným způsobem, jako by hovořilo o šarvátkách se spolužáky ve škole, jsou tak nejpůsobivějším rysem knihy a zároveň i velkou výzvou pro překladatele.

Cílem kritiky překladu je snaha posoudit překladatelská řešení pro převod celého textu i jednotlivých lexikálních, stylistických a gramatických rysů do češtiny, a to s ohledem na účinek na českého čtenáře. Posoudit, zda se účinek na čtenáře čtoucího francouzsky a čtenáře čtoucího česky shodují, je v podstatě nemožné, neboť u každého hraje roli jeho osobní zkušenost. Jednak se čtením jako takovým, dále se čtením knih na obdobné téma, knih z frankofonní oblasti atp. Předpokládejme ale, že i v rámci působení literárního díla na příjemce existují jakési univerzálie. Pokud by například český čtenář po přečtení knihy Alláh není povinen získal dojem, že se vypravěč chladně, umírněně a spisovně vyjadřuje k danému tématu, bylo by pravděpodobné, že při převodu do češtiny došlo k výraznému posunu.

Překlad a originál
Ahmadou Kourouma (1927–2003) se narodil v Pobřeží slonoviny, patřil k etniku malinké, které je v západní Africe hojně zastoupeno a k němuž náleží i hlavní hrdina knihy Allah n'est pas obligé Birahima. Kourouma nejdříve bojoval pod francouzskou vlajkou v Indočíně, v padesátých letech studoval matematiku v Lyonu a poté se vrátil do své rodné země. Za kritiku režimu prezidenta Félixe Houphouët-Boignyho byl na začátku 60. let vězněn. Proto následně strávil několik let v exilu v Alžírsku, Kamerunu a Togu. Potíže postkoloniální Afriky zobrazil ve svém prvním románu Les soleils des indépendances vydaném v roce 1968. V první polovině 90. let se Kourouma vrátil zpět do Pobřeží slonoviny, snažil se bojovat o návrat míru do své země a byl obviňován z podpory rebelů ze severu. Za svůj život napsal čtyři romány, pátý (Quand on refuse on dit non), který přináší pokračování Allah n'est pas obligé, už spisovatel nestačil dokončit. Kniha vyšla po jeho smrti v roce 2004. Za celé dílo mu byla v roce 2000 udělena cena Prix Jean-Giono. Román Allah n'est pas obligé získal v roce 2000, kdy vyšel v nakladatelství Le Seuil, cenu Renaudot, cenu Goncourt des lycéens, kterou udělují každoročně zástupci francouzských středních škol, a le Prix Amerigo-Vespuci na Mezinárodním geografickém festivalu v Saint-Dié-Des-Vosges.

Překladatel románu, Petr Komers (nar. 1971), je vietnamista a romanista. V doslovu knihy Komers uvádí, že svá překladatelská řešení konzultoval s odborníkem na arabskou a africkou oblast a s rodilou mluvčí. Vliv na finální podobu překladu měly také redaktorky Anežka Charvátová a Věra Šťovíčková-Heroldová.

V České republice vyšel román Alláh není povinen v roce 2003 v nakladatelství Mladá Fronta, při té příležitosti se spisovatel Kourouma i osobně zúčastnil veletrhu Svět knihy. Literární publicista, překladatel a nakladatel Erik Lukavský při té příležitosti označil Kouroumovo kouzlení s jazykem za „dokonalé“, vyzdvihuje také, že se autor použitím dětského vypravěče zcela zbavil všech možností poučovat, moralizovat nebo prosazovat jakoukoliv ideologii. Lukavský ve zmíněném článku dodává, že podle jeho názoru je český čtenář o jazykovou pestrost původního textu zčásti ochuzen, protože překladatel nenašel dost odvahy pro použití stejně barvitého jazyka v češtině. V komentáři ke článku se ale ozývá „stínový překladatel“ (jak sám sebe nazývá) Martin Kučera. Lukavského názoru oponuje a překlad označuje za poctivý.

Obě knihy se velmi výrazně liší obálkami. Ve Francii je román k mání ve dvou verzích, protože kniha ve své době bodovala v žebříčcích prodejnosti a brzy se dočkala i kapesního vydání. Grafické pojetí obálky prvního vydání se řídí koncepcí románové řady – na strohé červeně orámované bílé ploše je uvedeno jméno autora, název díla a nakladatelství. Kapesní vydání v řadě Points ilustruje celostránková fotografie černošského chlapce se zbraní v ruce. Čtenář tak má při pohledu na knihu ihned jasno, o čem se chystá číst. Kdyby se však český čtenář nějakým způsobem chtěl řídit obalem, bude pro něj zavádějící. V tiráži se dočteme, že na přebalu je použita fotografie exponátu „Postava jezdce“ ze stálé expozice Afrického umění v Letohrádku Královny Anny. Pokud není čtenář odborníkem na daný druh umění, nemá šanci „exponát“ geograficky správně zařadit, naopak, je možné, že při pohledu na „postavu jezdce“ získá dojem, že kniha pojednává o umění z doby starověku. Samozřejmě, že přebal knihy nemusí téma zobrazovat tak výrazně jako francouzské vydání, ale „české“ řešení je přinejmenším diskutabilní. Vše osvětlí až informace o autorovi a o samotném příběhu na záložkách přebalu – při konfrontaci těchto údajů s pohledem na obálku ale může být potenciální čtenář trochu zmaten.

Kritik a čtenář
Kritici překladu většinou provádějí hodnocení na základě četby překladu a jeho srovnání s originálem. Snaží se odhalit, zda se v textu vyskytují na první pohled nezvyklé kolokace a větné struktury, zda se překladatel neodchýlil na stylistické či lexikální rovině, zda nepozměnil význam. Při vší snaze o objektivitu nicméně vycházejí ze subjektivního dojmu, byť často podepřeného lety praxe a literárním či lingvistickým vzděláním. Přitom ale zapomínají na toho, komu je překlad vlastně určen, tedy na běžného čtenáře, jenž není zvyklý provádět analýzu předloženého textu. A pokud přeci jen začne analyzovat, tak většinou proto, že se mu v textu něco nezdá, cosi mu narušilo plynulou četbu. Tento způsob „analýzy“ tedy stojí na vlastních čtenářských zkušenostech, na tom, co čtenář na základě své předchozí četby od knížky očekává, a také na individuální zkušenosti s používáním mateřského jazyka.

Pokusila jsem se proto na knihu podívat očima běžného čtenáře. Ke svému průzkumu jsem záměrně přizvala osoby, které četly pouze překlad (respektive originál) a nemají zkušenosti s překladatelskou ani stylistickou či literární analýzou. Jsou to tedy příjemci, kterým je text primárně určen. Kniha se jim dostala do ruky díky doporučení jiného čtenáře, na základě přečtení kladné recenze anebo náhodou. Jejich čtenářským zájmem není text analyzovat. Jejich dojmy jsou tedy bezprostřední a bude zajímavé je navzájem porovnat. Takové porovnávání má samozřejmě mnoho úskalí: jak již bylo uvedeno, každý příjemce je ovlivněn svou odlišnou životní a čtenářskou zkušeností, svou roli jistě hraje i charakter pokládaných otázek.

Respondenty byly v tomto případě čtyři ženy rozdílného věku, tři Češky a jedna Francouzka, všechny „běžné“ čtenářky. Tento výraz označuje v rámci této ankety někoho, kdo čte pravidelně a neomezuje se pouze na jeden žánr (např. na sci-fi nebo detektivky), někoho, kdo si vybírá knížky na základě doporučení nebo recenzí v médiích, kdo v knihách hledá společníka, zábavu, poučení, ale nesnaží se postavy, děj nebo postoj autora do hloubky rozebírat. Těmto čtyřem respondentkám jsem položila otázky, jejichž cílem bylo zjistit, jak na ně text působí. V zájmu zachování objektivity jsem se snažila otázky formulovat co nejobecněji a zároveň je pokládat v určitých okruzích, aby byly pro respondentky srozumitelnější.

Otázky ke grafické koncepci
První okruh otázek se týkal přebalu knihy. Cílem této otázky bylo zjistit, jak čtenářky vnímají přebal českého vydání, který, jak bylo zmíněno výše, se velmi výrazně liší od toho francouzského. První okruh otázek zněl: Jak vnímáte obálku knihy? Kdybyste nevěděla, o čem kniha je, a podívala se na obálku, řekla by vám něco? O čem byste si myslela, že kniha je? A když už teď víte, o čem kniha je, jak obálka koresponduje s námětem knihy? Kdybyste nevěděla o čem kniha je, pomohla by vám obálka nějak?

Respondentka A (věk 26 let, Mgr titul z PřF UK, čte často nové knihy i klasické tituly, často si kupuje knihy, dá se říci, že má o literárním dění přehled): „Obálka knížky mě nenadchla, ale kdybych tu knížku neznala, asi bych si našla, co je to za sošku, že je to z Afriky, a to by mi pomohlo se zorientovat. Jinak je mi obálka celkem jedno.“

Respondentka B (věk 53 let, Ing titul z VŠCHT, čte často nové knihy i klasické tituly, má všeobecný přehled o klasických i současných autorech): „Kdybych nevěděla nic o tématu, asi bych si podle obálky myslela, že se to odehrává v Číně nebo v nějaké jiné exotické zemi. Asi by mě obálka nenalákala, ale kdybych se na obalu dozvěděla o čem to je, knížku bych si stejně nechtěla přečíst. Obálka mi přijde spíše umělecká, nemá nic společného s obsahem, ale já si myslím, že tak se to v České republice dělá. Obálka představuje umělecké dílo a nemusí mít nic společného s obsahem. Když ale vidím obálku francouzského vydání, musím přiznat, že dávám přednost té české obálce, protože obrázek dětského vojáka by mě k přečtení už vůbec nenalákal.“

Respondentka C (věk 55, vystudovaná lékařka, čte při cestě do a ze zaměstnání „vše co jí přijde pod ruku“): „Knihu nemůžu hodnotit podle obálky. Ta soška na obálce by mi asi nic neřekla, ale podle jména bych asi odhadla, že je to z Afriky. Když se podívám na francouzskou obálku a vím už o čem to je, tak bych řekla, že by česká kniha asi mohla mít lepší obálku.“

Francouzská respondentka dostala stejné otázky, jako české čtenářky, ptala jsem se jí na obě obálky, na francouzskou i na českou, a samozřejmě neodpovídala na otázku ohledně překladu.

Respondentka D (věk 26 let, mateřský jazyk francouzština, vystudovaná grafička a designérka, čte cokoliv, většinou na doporučení přátel): „Obálka je pro mě důležitá, protože jsem grafička a prezentace je pro mě klíčová. Kdybych francouzskou obálku zahlédla v knihkupectví, určitě by mě neodradila. Neznám obraz dětského vojáka v literatuře, takže bych si knihu naopak ze zvědavosti chtěla přečíst. Česká obálka je velmi konzervativní. Skoro bych řekla, že u této edice se asi grafikové musí řídit nějakými pravidly, aby byl například název knihy vždy na stejném místě. Obrázek zde vůbec nemá žádnou hodnotu. Je na něm člověk na koni, i když současná Afrika je velmi vzdálená středověku, afričtí vojáci už dlouho nejezdí na koni a nehází po svých nepřátelích oštěpem, z dětí se tu stali vojáci, kteří střílí z kalašnikovů!“

Z těchto odpovědí můžeme usoudit, že výraznou důležitost přikládá obálce pouze francouzská čtenářka, a to na základě svého vzdělání. České čtenářky nemají vyhraněný názor, obálku nezatracují, ani nechválí. Pravděpodobně pro ně grafické zpracování obálky nebo přebalu není při výběru knihy rozhodující, spíše volí podle uvedených informací o tématu a autorovi.

Otázky k vypravěči
Druhý okruh otázek se týkal vypravěče: Jak byste charakterizovala vypravěče? Co si myslíte o jeho způsobu vyjadřování? Vyjadřuje se jako spisovatel, jako malé dítě, jako voják, jako... kdo? Co to pořád vysvětluje?

Respondentka A: „Vypravěč na mě působí jako někdo, komu je dnes čtyřicet a vypráví vše ze svého dnešního pohledu a ne jako dvanáctileté dítě. Na takhle malé dítě mi to připadá moc spisovné, ani mi to nepřipadá moc hovorové, je to příliš dobře napsané a strukturované. Neustálé vysvětlování slov mi přišlo zbytečné, celkově mě kniha nebavila a nedočetla jsem ji.“

Respondentka B: „Podle mě by se skutečné dítě v takovéto situaci vyjadřovalo úplně jinak, pravděpodobně by nedalo dohromady celou větu. Ale když se někdo pokouší o takovýto 'autentický' styl, nikdy to vlastně není autentické, Kdo chytá v žitě také autentické situaci neodpovídá.“

Respondentka C: „Ten kluk se prostě snaží vyprávět jako dospělý. To neustále vysvětlování mi přijde právě jako dětské, chce sice dělat dojem dospělého, ale není si jistý, tak radši vše vysvětluje. Nejdřív mě to rušilo, ale pak jsem si zvykla. Myslím, že to k němu patří, snaží se být dospělý, tak jako česká mládež používá 'vole', tak on se snaží mluvit po svém.“

Respondentka D: „Není to román, ale příběh, který vypráví sám Birahima. Je to svědectví dítěte, které už vlastně není dítětem. Svými slovy nikoho nesoudí, není toho schopen, snaží se pouze přežít.“

V zásadě všechny respondentky se shodly na tom, že se jedná o určitou stylizaci, kdy autor hraje se čtenářem hru. Bere na sebe roli vypravěče, malého chlapce, a čtenář předstírá, že čte opravdové svědectví dítěte. Ale přímo položená otázka odhalí, že čtenář si je této hry plně vědom. Na tom, jak dobře se autorovi tuto hru daří hrát, se respondentky neshodly. Podle respondentky A se mu to nedaří, respondentka C přirovnává vypravěče k české mládeži, což by mohlo naopak značit autorovo a překladatelovo úspěšné zachycení mluvy mladých lidí. V každém případě podle těchto odpovědí nelze hodnotit úspěšnost překladu.

Otázky k jazyku knihy
K výrazným rysům knihy patří jazyková rozmanitost textu. Prolíná se zde několik vrstev, od slov z domorodého jazyka, přes hovorové a sprosté výrazy po rádoby složité a spisovné vyjadřování. Pro všechny je nutné zvolit konzistentní překladatelská řešení. Proto se třetí okruh otázek soustředil na pásmo vypravěče: Co si myslíte o vypravěčově vyjadřování? Mluví spisovně, sprostě, hovorově, neutrálně... Vadí vám případné vulgarismy a nespisovnost?

Respondentka A: „Nepřijde mi to sprosté, spíše moc upravené, dokonce si myslím, že používá slova, která se dnes už neříkají, není to opravdová mluva teenagerů. Na dítě má podle mě moc bohatou slovní zásobu a čekala bych mnohem větší sprosťárny, „při tátově zadku“ není moc sprosté, určitě jsem z toho nebyla pohoršena, čekala jsem horší.“

Respondentka B: „Vypravěčovo vyjadřování mi přišlo moc zajímavé, kdybych si nepřečetla, že vysvětlivky jsou autorův záměr, tak by mi to lezlo na nervy, ale takhle to přispívalo ke svěžímu stylu. Vůbec mi to nepřišlo hovorové, naopak, mám dojem, že vypravěč mluví pod vlivem těch slovníků, snaží se vyjadřovat jako vzdělanec. Má k dispozici slovníky, tak je využívá. Ani mi to nepřišlo sprosté. Jediné, co mi nesedí, je slovo 'peprný', pod tím si představím něco úplně jiného, než je myšleno.“

Respondentka C: „Když se snaží vyprávět jako dospělý, používá i ta sprostá slova, není zas tak sprostý, ale hovorový ano. Myslím, že to k němu patří, že se snaží znít jako dospělý a takhle podle něj dospělí mluví, hovorově a sem tam sprostě.“

Respondentka D: „Autor míchá francouzštinu a africké výrazy, nespisovné výrazy, nadávky a pomáhá si čtyřmi slovníky. Měla jsem dojem, že se obrací na nevzdělané čtenáře. Mluví nespisovnou francouzštinou, není to žádná vysoká literatura, tím nám umožňuje ponořit se do jeho života a světa.“

Názory čtenářek se opět liší a bylo by jistě dobré pokládat další doplňující otázky ohledně toho, co si každá čtenářka představuje pod hovorovou, respektive spisovnou češtinou. (Čtenářky pravděpodobně neznají definici hovorové češtiny jako mluvené formy spisovné češtiny, spíše si pod hovorovou češtinu představují obecnou, nespisovnou češtinu). Zajímavé jsou odpovědi respondentek A a B, které se v zásadě shodly na tom, že vypravěč mluví spíše korektně, až staromódně. Podle francouzské čtenářky tomu ale tak není, vypravěč mluví nespisovně, používá jazyk ze svého světa, který rozhodně není upjatý a staromódní. Samozřejmě nelze na základě takto krátkých odpovědí a malého počtu respondentů vytvářet definitivní závěry, ale celkový dojem respondentek A a B by mohl ukazovat na to, že v překladu došlo k určitému posunu směrem k větší spisovnosti a uhlazenosti.

Otázky k celkovému dojmu z knihy
Nakonec mě zajímal celkový dojem z knihy, a hlavně z překladu. Respondentky měly uvést, zda jim přišlo něco podivného, zarážejícího, zda narazily na něco, co mohly považovat za nedostatek nebo chybu překladu.

Respondentka A: „Kniha mě nebavila, čekala jsem jiný styl vyprávění. Když to srovnám s jinými knihami, které se tváří, jako že je vypráví mladistvý, třeba Kdo chytá v žitě, tak je to úplně něco jiného. Tak si představuji hovorovost, ne jako v Alláh není povinen. Nemělo to takový spád a bylo to moc faktické. Vypravěč v takovém věku by to takhle asi nepodal. Navíc to na mě působilo 'starodávným' dojmem (to, jak se vypravěč vyjadřuje), třeba kvůli slovům jako 'peprný' nebo 'prachbídný'.“

Respondentka B: „Vadilo mi pouze slovo 'peprný', ale jinak si myslím, že je to přeloženo dobře, má to spád, stejný styl od začátku až do konce, mile mě to překvapilo.“

Respondentka C: „Myslím, že překladatel má velmi bohatou češtinu, celé mi to přišlo velmi jazykově bohaté.“ Po doplňující otázce na výraz „peprná slova“ upřesnila: „Peprná slova mi nevadila, dokonce se mi to i líbilo, je to takové jemnější, i když se to dneska už moc nepoužívá, tak proto to někomu může přijít divné, peprné slovo ani nemusí být sprosté, spíš to znamená silné, extrémní...“

Respondentka A byla s knihou evidentně nespokojena, což se ale nedá dávat za vinu překladu. Ostatní dvě čtenářky byly s překladem spokojeny, respondentka C dokonce odhalila smysl výrazu „peprná slova“, je vidět že řešení asi až příliš upoutává pozornost. Je pravděpodobné, že většina čtenářů by jeho smysl neodhalila. Toto spojení navíc svou příznakovostí přispívá ke „starodávnosti“, kterou pociťovala respondentka A. V tomto případě může svou roli hrát i věk dotazovaných, neboť respondentka A je o generaci mladší než druhé dvě čtenářky.

Analýza originálu a překladu
Na základě těchto odpovědí jsem přistoupila k podrobnému porovnání tří částí překladu a originálu (zhruba 10 stran na začátku, 10 stran uprostřed a 10 stran na konci).

Největší problém při překladu představovaly hovorové výrazy a vulgarismy, kterými vypravěč rozhodně nešetří. Překladatel musel volit taková řešení a vybírat takové ekvivalenty, aby v češtině nebyl malý hlavní hrdina příliš sprostý, ani příliš uhlazený. Překladatel na některých místech používá hovorovou koncovku -ej ('le colonel Papa le bon' – 'plukovník Dobrej táta') a nebojí se použít ekvivalenty z rovnocenné vrstvy jazyka, jako ve větě na s. 9: 'Pour raconter ma vie de merde, de bordel de vie dans un parler approximatif...', kde překládá: 'Abych tu vyprávěl o svým zasraným, svinským životě v jakýs takýs řeči... ' (s. 11). I dále v knize je například 'bâtard de bâtardise' (s. 94) do češtiny převedeno jako 'svinská sviňárna' (s. 84).

V jiných případech by se ale dalo říci, že překladatel účinek výrazu spíše mírní, jako by se zalekl síly slov, jindy by se překladatelská řešení zase dala označit za ne příliš šťastná. Právě překlad spojení 'les gros mots' jako 'peprná slova' na první pohled nezapadá do vypravěčova slovníku, a ani u běžných uživatelů češtiny se tento výraz už příliš nevyskytuje. I když najít vhodné české řešení v tomto případě není jednoduché (výraz 'sprostá slova', který se přímo nabízí, se nehodí, protože vypravěč tak označuje nejen sprostá slova, ale i výrazy svým významem silné). Stejně překlad 'foutu' jako 'prachbídný' zní poněkud starosvětsky, jako by nemluvil Birahima, ale jeho babička. Podobně umírněná řešení lze ilustrovat i následujícími dvěma příklady. Věty 'Ma maman marchait sur les fesses. Sur les deux fesses.' (s. 12) jsou přeloženy jako 'Moje máma chodila po zadku… Po obou hýždích.' (s. 13). Zní to trochu nepatřičně, malý chlapec by, pokud už by chtěl být slušný, řekl spíše 'po obou půlkách'. Sloveso 'týt' , které čteme v překladu věty 'Il avait beaucoup de dollars parce qu'il exploitait beaucoup de mines. (exploiter, c'est de tirer profit d'une chose...)' (s. 77) – v češtině: 'Mělo spoustu amerických dolarů, protože tylo z mnoha obchodů. (Týt znamená podle mého Larousse mít z něčeho zisk)' (s. 67), používají v současnosti snad už jenom hráči Scrabble, běžným mluvčí by měl možná problém s jeho významem, pokud by nebylo v závorce vysvětleno. Vhodnějším řešením by bylo například slovo 'těžit'.

Na závěr
Výsledky tohoto miniprůzkumu neumožní změřit, do jaké míry je působení románového textu na příjemce ovlivněno překladem a nakolik spíše strukturou, tématem a stylem originálu. Zajímavé jsou ale dva poznatky: za prvé, obálka nebyla pro dané respondentky rozhodující. Sice si jsou vědomy toho, že nekoresponduje s obsahem knihy, ale pro ně to není důležité. V tomto případě by mohla mít vliv i česká tradice. Pokud na českém literárním trhu obálky všeobecně nemají nic moc společného s obsahem knihy, čtenář od pouhého pohledu na knihu nic neočekává a řídí se až tím, co se dozví o obsahu konkrétně.

Druhým zajímavým poznatkem je posun na škále nespisovnost-spisovnost, obecný-hovorový jazyk, ke kterému podle výpovědí čtenářek v českém překladu dochází. Celkový dojem přitom může být způsoben pouze několika výrazy, jako právě 'prachbídný' nebo 'peprná slova', která se ale v textu často opakují, a proto ovlivňují celkové vyznění knihy. Stejně individuální je i posouzení „síly“ výrazů, tedy určení, kdy a zda vůbec je považujeme za hodně sprosté a kdy za méně sprosté. Jeden příklad za všechny: francouzský výraz 'foutre', 'foutu' se v různých obměnách objevuje v celém vyprávění, protože i samotní Francouzi jím ve své řeči nešetří. Překladatel se musí rozhodnout, zda ho zařadí do „silných“ výrazů a bude ho tak převádět i do češtiny, nebo jestli se v české verzi na jejich místě objeví zcela běžná slova. Petr Komers zvolil spíše druhou možnost.

Zdá se však, že celkovému vyznění románu překladatel „neublížil“. Jeho řešení od četby neodrazuje. Jazykově pestrý a v jistém smyslu i svérázný je text už v originále, patří to k jeho hlavním rysům. I v české verzi upoutá, přiměje čtenáře, aby se pozastavil nad tím, jak je kniha napsaná, jak je příběh podaný. A to byl jistě i záměr autora: dát otřesnému svědectví i jiný, románový, literární rozměr.

 

© Anna Žilková
článek vychází ze seminární práce vypracované na ÚTRL FF UK

Diskuse

Vložil: Dan Samek, 04.08.2012 13:39
Kourouma, Ahmadou: Alláh není povinen
Děkuji vám za velmi zajímavou studii. Měl jsem tu možnost si kdysi příběh malého dětského vojáčka přečíst v originále, a tak je mi jasné, že to opravdu musel být překladatelský oříšek. Matně se mi vybavuje afro-francouzština prošpikovaná archaismy a knižními tvary, která zrcadlí koloniální minulost/současnost... a snad i měřítko vztahu afrických autorů s otcovským Hexagonem. Možná, že kdyby bývala existovala česko-togská literatura, tak by se býval daný text překládal snadněji. Bohužel jsem nečetl překlad p. Komerse, nicméně obrat "peprný" mi přirozeně zapadá do záměrně nesourodé stylistiky slonovinného autora.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4450x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce