Žoldnéři fantasie. Dobré zprávy ze záhrobí

Žoldnéři fantasie. Dobré zprávy ze záhrobí

recenze fantasy

Žoldnéři fantasie nejsou pouhý soubor prací z jedné, jakkoliv kvalitně obsazené soutěže, ale prostor, kde se potkávají a obohacují světy profesionálů a začátečníků, u nichž nakladatel Michael Bronec důsledně pracuje na jejich dalším vývoji.

Líheň české fantastiky
Žoldnéři fantasie: Dobré zprávy ze záhrobí. Straky na vrbě, Praha, 2012, 384 s.

Cyklus sborníků Žoldnéři fantazie navazuje na tradici Drakobijců. Tyto sborníky vycházely mezi lety 1999 a 2009 a představovaly líheň mladých autorů pro českou fantastiku obecně a pro nakladatelství Straky na vrbě zvláště. Nepřispívali do nich tehdy pouze začátečníci, ale i již zkušení autoři (především Vladimír Šlechta, v menší míře Ivana Kuglerová). Ovšem již v prvním z nich na sebe upozornili i Pavel Renčín (dnes jedna z nejvýraznějších tváří domácí fantastiky) či Míla Linc (neúnavný propagátor fantastiky po českých knihovnách a především tvůrce libující si v jazyce inspirovaném novověkými kronikami a cestopisy). A později se objevila další zajímavá jména (z těch již knižně publikujících např. Jan Dobiáš, Martin D. Antonín či Tomáš Bandžuch). Dovolím si tvrdit, že pokud byli Drakobijci původně vnímáni jako alternativa k Ceně Karla Čapka, postupně ji svým významem přerostli a navazující Žoldnéři fantasie mají ambici stejnou.

Napomáhá tomu i omezení počtu (aktuálně devět) publikovaných povídek (byť v prvním ročníku vyšla ještě doprovodná publikace Kadeti fantasie) – kvalita se tak neředí a prestiž spojená s publikováním roste. I proto, že ve sbornících jsou již pravidlem hostující povídky těch, kteří mají „průlom“ už za sebou (tentokrát až pratchettovská Písnička zpod kamenného mostu Jana Dobiáše), a doprovodné eseje doyenů české fantastiky Leonarda Medka a Františky Vrbenské na téma motivu, který dal aktuálnímu sborníku jméno.

Žoldnéři tak nejsou pouhý soubor prací z jedné, jakkoliv kvalitně obsazené soutěže, ale prostor, kde se skutečně potkávají a obohacují světy profesionálů a začátečníků, u nichž nakladatel Michael Bronec důsledně pracuje na jejich dalším vývoji (hned u několika medailonků autorů narazíme na poznámku o chystaném románu a nesmíme zapomenout ani na workshopy Míly Lince). Tolik k Žoldnéřům jako celku. Jaké jsou ale konkrétní povídky jejich zatím posledního vydání?

Jednotlivé příspěvky mají určitě své chyby: někdy uspěchaný konec, jindy ne zcela zvládnutou gradaci. Nedostatky se však vždy daří vyvážit. Někdy stylem: Jan Žlebek pomalu, ale jistě aspiruje na pozici nejzajímavějšího autora mladé generace, inspirované new weirdem, ale třeba i Paolem Bacigalupim, když uvádí na scénu střet dvou kultur a konceptů života. Jindy promyšleným jazykem, jak to dokazuje Ludmila Müllerová, jejíž Barvínek – květina mrtvých se hlásí k inspiraci pohádkami a baladami, jak je v 19. století zpracoval třeba Karel Jaromír Erben. Případně pointami založenými na temných stránkách lidské duše: ze začátku spíše úsměvné pojednání o ctižádosti Jany Vaňkové v Hic rhodus, hic salta se mění v příjemně temný příběh o pádu a Daniel Tučka v povídce Řekni mi jméno přináší kruté líčení exorcismu v zapadlé vísce.

Stejně jako loni se v knize setkáme hned se dvěma příspěvky Dany Ruskové. Zatímco loni byla jedna z jejích povídek nadprůměrná a druhá se rozpadala v podstatě do dvou textů, tentokrát jsou oba příběhy vyrovnané a založené na výborném nápadu. Černá pošta je mystický příběh o poštovních holubech, cestujících do světa mrtvých, u něhož naše jediná výtka míří na velmi jednoduché postavy v podstatě bez emocí. Těmi naopak disponují Noční chmury, noirová záležitost ze světa loni publikované Hudby dálnice. Městské prostředí, osudová žena (ve velmi překvapivém podání) a střet krvavého zločinu s magií ve špinavých uličkách velkého města – to je silná kombinace.

O něco slabší jsou zbývající povídky. Zkušená Lucie Lukačovičová spojila ve Starých základech poetiku východních duchařin s kyberpunkem říznutou akční fantasy. Výsledkem je čtivá záležitost, kterou bych si ovšem víc vychutnal v podobě epizody anime seriálu (třeba Witch Hunter Robin). Zpívající meč Janiny Strnadové je pokus o thriller s magickými prvky, kterému ovšem chybí něco, co by jej činilo zapamatovatelným – zůstává několik hezkých nápadů (ke kterým se však autorka nijak nevrací) a nevyužitý potenciál japonských reálií. Klasická jednohubka. Zajímavější je Srdce gurundu. Václava Molcarová sice hodně spěchala, aby došla k závěru, ale její svět je z těch, na které se nezapomíná. Není přitom nijak přeplněný atrakcemi – poušť, kterou po blíže nespecifikované válce prochází odborník na zneškodňování záhadných magických kamenů. Jenže právě strohost výrazu a jemně naznačená tajemství jak postavy, tak pouště i samotných kamenů nutí otáčet stránku za stránkou a doufat, že se autorka k tématu ještě někdy v budoucnu vrátí.

Ve výsledku vykazuje sborník jako celek větší kvalitu než předchozí Dálnice ke všem čertům (ani jedna ze zde publikovaných povídek nedosahuje mimořádných kvalit loni vydané O sněženkách a trnkovém keři, ale nenarazíme zde ani na vyloženě slabé příspěvky typu loňské Čajové růže). Je potěšitelné, že autoři (s jasnou převahou autorek) nespoléhají na laciné, prvoplánové atrakce a daří se jim budovat atmosféru, stvořit realisticky působící postavy a i na omezeném prostoru se dotýkat (byť ne vždy bez příchuti patosu) základních archetypálních otázek o vině, trestu, dobru a zlu.

Málokterý sborník se může chlubit tím, že navnadí na debutové romány poloviny z jeho přispěvatelů. U Žoldnéřů fantasie to rozhodně platí.

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2633x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce