Povídky
Zábrana, Jan: Povídky

Povídky

S povídkami Jana Zábrany se čtenáři mohli poprvé seznámit počátkem 90. let, kdy brněnské nakladatelství Atlantis vydalo Sedm povídek. Později byly v autorově pozůstalosti objeveny další texty, které letos vyšly spolu s již vydanými povídkami péčí Jana Šulce a vydavatelství Torst.

S povídkami Jana Zábrany se čtenáři mohli poprvé seznámit počátkem 90. let, kdy brněnské nakladatelství Atlantis vydalo Sedm povídek. Později byly v autorově pozůstalosti objeveny další texty, které letos vyšly spolu s již vydanými povídkami péčí Jana Šulce a vydavatelství Torst. První vydání části povídek zůstalo ve své době poněkud ve stínu Zábranových deníků, byť bylo zřejmé, že jde o silné a precizně vystavěné příběhy. Autor je vytvořil v polovině 50. let a doba vzniku se odráží i v části textů, které odkazují k dělnickému prostředí, jímž Zábrana tehdy prošel. I po letech po prvním seznámení se s nimi mi zůstala v mysli syrovost a určitá bezútěšnost, které Zábrana zachytil odposlechnutým jazykem plným slangových výrazů a dalších neobvyklostí. Namísto šťastných a radostných dělníků, budujících světlé zítřky v duchu socialistického realismu, který akcentovala strana a vláda, ukázal Zábrana svět fabrik a provozů tak, jak měl možnost jej nedobrovolně poznat.

Povídka Vzpomínka, datovaná do roku 1952, ukazuje na několika málo stránkách zvrácenost a absurditu doby a předestírá všednodennost a obyčejnost s téměř existenciálním přesahem. Nemusíme znát kontext Zábranovy tvorby a životní peripetie, jimiž od mládí prošel, abychom poznali, že nejde o nahodilou črtu, ale o promyšlený text. V místech, kde je autor nestranným pozorovatelem, nepřipouští ztrátu nadhledu a špetky nezbytného cynismu, pomáhajícího přežít. Jinak je tomu v pasážích nahlížejících na vlastní existenci a počínání. Nekompromisnost závěru povídky Psovod Gerža je kondenzovaná obžaloba režimu i vědomí vlastní slabosti. Tato dvousečná poloha, připodobnitelná možná k pozici válečného fotografa, který namísto zapojení se, potažmo pomoci, dokumentuje zvěrstva, je ostatně přítomna i v dalších povídkách (Kurevská zima, V noci u pece, Peklo peněz). Křehký a zranitelný, ale zároveň neústupný v zásadách, takový je Zábranův pozorovatel, jehož postoj Jiří Trávníček okomentoval slovy „účastná neúčast“. „Jen si vzpomeň tu hrůzu – 14 let – nad knihou – prvně myslel o smrti – nemohl tě utišit – svěřil ses Vinckovi – on řekl: je pro tebe ještě daleko. A byla to jedna z tvejch prvních nedětskejch odpovědí, když jsi mu řekl: co je mi do toho, že je daleko, když je…“

I šestice nově publikovaných povídek, z nichž jedna zůstala nedokončena, potvrzuje, že Zábrana, jakkoliv známý především jako překladatel, autor deníků a v neposlední řadě i básník, vládl již tehdy i v poloze prozaika, byť nelze oddělit jednu část jeho tvorby od zbývajících.

Proč přečíst Zábranovy Povídky? Kdyby nic jiného, představují dobovou výpověď kontrastující a polemizující s někdejšími filmovými týdeníky i veškerou oficiální kulturou. Výpověď o epoše, která ovlivnila několik pozdějších generací a přes všechna svá negativa dala vzniknout autorsky vyhraněným osobnostem. Výpověď člověka, který patrně netušil, jak prorocky příznačné budou pro zbytek jeho života následující věty z povídky Přes Císařskou louku: „Byl listopad roku 1938. Za okny haly rotterdamského hotelu se zvedl vítr. Nikdo nezná Rusy. Ale je šest hodin, je konec července 1954. Vedle v pokoji bytný pomlaskává se svou fajfkou. Válka už byla. Všichni známe Rusy.“

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Torst, Praha, 2012, 344 s. 

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

90%

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Oto Horák,

"Zábrana, jakkoliv známý především jako překladatel, autor deníků a v neposlední řadě i básník, vládl již tehdy i v poloze prozaika (...)" Tento citát je nepochybně pravdivý, ale vypovídá více než o Zábranovi o čtenářích a kriticích, našich utkvělých (řečeno zábranovským slovem) stereotypech. Zábrana byl především básník, podle mne jeden z největších českých básníků druhé poloviny dvacátého století. A Stránky z deníku jsou jedním z nejautentičtějších, a současně umělecky nejsilnějších svědectví o událostech, které básník prožil, stejně tak ve veřejné jako v privátní sféře. Hned poté přijde na řadu Zábrana prozaik: jakkoli je jeho prozaická žeň nevelká, specifická váha těchto próz je mimořádná. Kdybychom je měli k něčemu z české literatury přirovnat, pak můžeme připomenout některé - ne všechny - rané texty Bohumila Hrabala (Jarmilka, Láska aj.), Josefa Škvoreckého (Zákony džungle, Divák v únorové noci aj.), mikropříběhy, obsažené v Událostech Jana Hanče, povídky Pavla Juráčka (publikované nyní v knize Prostřednictvím kočky), Ladislava Dvořáka (Podnájem v Malém Berlíně, Čoromoro aj.) či – o něco pozdější – texty Marie Stryjové (soubory Nad rovinou, Mlčíme a Pokojík). Charakterizuje je něco, co by se dalo označit jako “totální realismus” (projevující se mj. preferencí dialogu, někdy až posedlostí jím) a co je přímou polemikou s oficiálně nadekretovaným – a naprosto lživým – “socialistickým realismem”, a nepřímo je vymezením i proti různým uměleckým “avantgardám”, typickým pro “levicovou” tvorbu předchozích desetiletí. Důraz je v uvedených prózách položen na antiiluzívní vidění skutečnosti, přerůstající často do vášnivé kritiky doby, režimu, lidí, kteří se na jeho chodu aktivně podíleli. Kritika se však vždy opírá o osobní, autenticky žitou zkušenost, není prvoplánová, ideologická, politicky motivovaná, není pouhou změnou hodnotících znamének. Nejlepší Zábranovy povídky (Psovod Gerža, V noci u pece, Peklo peněz, nedokončené Srdce ženy) jsou důkazem
literární účinnosti "pouhého" popisu situace, leckdy statického děje a pointou jen lehce konturovaného dialogu. Nechci snižovat Zábranu jako překladatele, některé jeho překlady (např. Bunina či Babela) jsou jistě vynikající. Je třeba si však uvědomit, že tento - právem - ambiciózní spisovatel se věnoval překladům převážně z nezbytí, kvůli politické nepřízni, jež autorům, kteří nepodřídili své psaní možnosti publikace, svobodnou volbu velmi ztěžovala. Zkrátka si myslím, že za "normálních" okolností by Zábrana překládal velmi málo (a třeba Škvorecký zřejmě vůbec). Pro nepohodlné spisovatele to byl především způsob obživy, při kterém si s režimem nemuseli tolik zadat. Úplně na poslední místo bych pak umístil Zábranovo psaní deníků. (Pokud tedy necháme stranou - většinou "doslovovou" - esejistiku, zhusta účelově "zaštiťující"...) Popularitu Celého života docela chápu, ale myslím, že je postavena na omylu. Zaměňuje se zde informační podnětnost a řekněme poutavost podání s uměleckou významností. I já si rád v Zábranových denících počtu, zajímá mne co si myslel o tom či onom (a jak to bez servítků napsal), zaujmou mne jednotlivé fragmenty, břitké a vyhrocené formulace. Nicméně pouze v Zábranových básních a povídkách vidíme nejen úporný zápas o přesnost a plastičnost každého výrazu, plynulost a jadrnost řeči, ale i o tvar díla, jeho scelení takovým způsobem, aby výsledná sestava nebyla libovolná a jednotlivé složky se doplňovaly. Autorova vypjatá sebekritičnost vedla pak k tomu, že Zábranovy básně i prózy měly řadu variant a že částečně zůstaly torzem. (A důsledkem bylo, že se mu v odstupu let vzdalovaly a stávaly přece jen méně naléhavými...) Každopádně se však s nimi spisovatel hodně "natrápil" - jistě pro něj byly neporovnatelně těžším úkolem než pravidelné deníkové zápisy. Někdy je holt čtenáři i kritiky oceňováno víc psaní časové než nadčasové...