Tuomainen, Antti: Léčitel

Tuomainen, Antti
Léčitel

recenze krimi

Lidé jsou nakažení. Je nutno je léčit. Je nutno chránit Dobro před šířící se nákazou. A to jakýmikoliv prostředky. Samozvaný Léčitel zasahuje! Útlý finský krimiromán zavádí čtenáře do Helsinek nedaleké budoucnosti a notnou dávkou severské zádumčivosti potěší všechny milovníky noir příběhů.

Léčitel nakaženého světa
Antti Tuomainen: Léčitel. Přel. Vladimír Piskoř, Kniha Zlín, Zlín, 2012, 180 s.

Svět je nakažený. Lidé jsou nakažení. Je nutno je léčit. Je nutno chránit Dobro před šířící se nákazou. A to jakýmikoliv prostředky. Samozvaný Léčitel zasahuje!

Útlý finský krimiromán zavádí čtenáře do Helsinek nedaleké budoucnosti. Vize je to téměř apokalyptická: město je kvůli změně klimatických podmínek doslova promáčené od vrchu až do podzemí, pobřežní čtvrti jsou zatopené, kyselý déšť málokdy ustává. Infrastruktura mnohých čtvrtí je značně poškozena a na její opravu nejsou ani lidé, ani peníze. Za zimních večerů, kdy se příběh odehrává a kdy jsou noci na severu dlouhé a temné, je vidět zejména v pobřežních oblastech hořet ohně. Obrovské vatry, kterým na mohutnosti přidává odraz v mořské hladině. V jakém stavu je zbytek planety, naznačují hned na druhé stránce knihy útržky z televizních zpráv: spor mezi Indií a Čínou kvůli zdrojům vody v Himálaji vyústil ve válku; v Bangladéši, který se propadal do moře, vypukl mor; USA uzavřely hranici s Mexikem, na což drogové kartely odpověděly řízenými střelami; odhadované množství klimatických běženců na zeměkouli: 650–800 milionů lidí.

Nitka příběhu se začíná odvíjet dva dny před Vánoci, kdy se ztratí Johanna Lehtinenová, manželka Tapaniho Lehtinena. Tapani je básník a tak trochu snílek, proto není divu, že ho Johannin nadřízený nebere nijak zvlášť vážně: Johanna se pohřešuje teprve 24 hodin a ve městě je v současnosti nespočet nezvěstných. Tapani se od něj nedočká pomoci, nepozorovaně tedy odnese Johannin notebook z redakce a vydává se pátrat na vlastní pěst. Spojí se s policií a ze zakřiknutého poety se pozvolna vyklube celkem obstojný analytik, kterému nechybí ani odvaha namířit na protivníka zbraň.

Johanna je novinářka, neúnavná bojovnice za pravdu, ve všech směrech kladná postava, zdá se. Zaměřila se na případ Léčitele, vraha vlivných a zbohatlých helsinských rodin, a posledními stopami, které zároveň slouží Tapanimu jako záchytné body, jsou právě její poznámky o Léčitelovi, a dokonce vzájemná e-mailová korespondence mezi Johannou a Léčitelem. Že by přeci jen Johanna nebyla až tak bezúhonná? Tapani při setkáních s různými osobami, k nimž ho vyšetřování zavádí, odhaluje jemu dosud skrytá, zamlčená fakta z Johanniny minulosti. Napadá ho, že "nás nejvíc nepřekvapuje to, co dosud neznáme, ale to, co jsme za známé považovali a co najednou známé není".

Záměrně jsem v souvislosti s příběhem, který Tuomainen předkládá, použila slovo nitka. V zásadě totiž nejde o nic jiného než o milostný motiv, prošitý ekoteroristickými prvky a mocenskými intrikami. Vyústění celého honu za nezvěstnou Johannou je poněkud vrtkavé, nicméně autorovi lze připsat kladný bod alespoň za to, že si zachoval dostatek soudnosti a nesnažil se prezentovat žádný všelék na rozpadající se společnost.

Tuomainen používá jasných větných konstrukcí a lakonického výraziva, někdy bohužel docela fádního. A tak přestože četba ubíhá svižně, narazíme tu a tam na rušivé momenty, které hraničí s klišé: „Modrá blikavá zář hasičských vozů obarvovala déšť jako v pohádce, která se proměnila v horor." Tu a tam si autor pomáhá oslími můstky, aby spojil jednotlivé složky příběhu, a jeho argumenty jsou příliš chabé a záměr průhledný. Jindy ale potěší nápaditými metaforami: „auto rozlomené na dvě půlky objímalo pilíř jako žadonící milenec"; „záplatovaná střecha muzea Kiasma vypadala v dešti jako bok velké lodi: černá, otřískaná, po nárazu na útes".

V každém případě jde rozsah knihy ruku v ruce s formou a obsahem, všechny jsou ve znamení typické finské střídmosti. Také další ze stereotypů, které má našinec s Finy spojené, je z textu znát – a to ona věhlasná finská ponurost, až depresivnost. Jistě, co jiného také čekat vzhledem k bezvýchodnosti tématu? Ale i v tomto směru musím ocenit autorovu snahu o náznak jakési naděje, když se v závěru dočkáme alespoň částečného a nepříliš patetického uspokojení čtenářského očekávání.

Léčitel jako novodobý mesiáš, který přichází spasit svět? Příliš velká ambice. I když s přimhouřením oka by se dala vysledovat určitá shodná symbolika: Léčitel v Tuomainenově podání hlásá Dobro; nechodí sice po vodě, ale voda je zde všudypřítomná; „uzdravuje“ svým dotekem; na nějaký čas se vytratí, aby později znovu povstal... Markantněji spíše vyvstávají otázky související s ekologií, klimatickými změnami, a postupně také otázky mnohem hlubší, které se obracejí k samotné podstatě humánnosti, k vztahu dobra a zla, k úspěchu a z něj plynoucí moci, k možnosti volby jakožto jednomu z projevů lidského volního jednání. Autor jen balancuje na hranici obyčejného detektivního příběhu a vrstevnatějšího opusu s filozofickým přesahem, chybí mu pevný krok a odhodlání.

Jazyk některých postav není vždy zcela sladěn, a tak například výčepní v pochybném lokále mluví chvíli hovorově a v následující replice přehnaně spisovně. Nebo když jedna z ženských postav, která v jedné replice použije výrazy jako „totéž“, „sdílíme“, a i jinak mluví spisovně: „je to hezké“, v další větě pronese k adresátovi: „Takhle si před chvílí sám filozofoval.“ Může jít pochopitelně o překlep, pokud však ne, jde o špatně zvolený projev přímé řeči. Otázkou je, zda se touto nedokonalostí vyznačuje již originál, anebo k tomu došlo až při překladu do češtiny.

Český překlad místy pokulhává, obzvlášť pokud jde o slovosled či nevhodné vazby: „Johanna si dělala do papírů vlastní poznámky a na některých její rukou psaný text takřka překryl původní." / „Na opravy chyběly peníze a nikdo neměl zájem opravovat domy, ve kterých se kvůli přerušovaným dodávkám elektřiny a vody bydlí nepohodlně a které asi brzy budou neobyvatelné." / „Podíval jsem se na hodinky, podíval se na telefon." / „Vrátil jsem se do času a na nároží, u něhož jsem strávil řadu hodin." / „Muž si založil ruce přes prsa." Překvapující je to především proto, že tento text nepatří ani zdaleka k těm náročnějším, které má překladatel Vladimír Piskoř ve svém portfoliu. Některé z nich přitom i přes jejich neuvěřitelnou formální složitost dovedl takřka k dokonalosti – za všechny jmenujme Zahradníka pana Darwina od Kristiny Carlson nebo ze starších Pírko od Aska Sahlberga. Čím to? Těžko se dohadovat. Naštěstí celkový dojem z knihy tím zase tolik neutrpí, protože se jedná spíše o průměrnou záležitost.

Máte rádi noir krimi příběhy s notnou dávkou severské zádumčivosti a nemáte o deštivém víkendu co číst? Pak vás tato kniha uspokojí.

© Jitka Hanušová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   38%čtenáři

zhlédnuto 2698x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce