Dick, Philip K.: Předposlední pravda

Dick, Philip K.
Předposlední pravda

recenze sci-fi

Dystopický konspirační thriller z blízké budoucnosti obsahuje všechny znaky Dickových děl, na nichž se dějiny shodly, že patří k jeho vrcholným: nadčasové zamyšlení nad důsledky politiky, nedůvěru ke všemu, co přesahuje nejužší rámec života, ohromný spád a podpovrchový úsměvný škleb.

Sto roků v šachtě žil…
Philip K. Dick: Předposlední pravda. Přel. Filip Krajník, Argo, Praha, 2012, 240 s.

Knihovnička spisů Philipa K. Dicka nakladatelství Argo se utěšeně rozrůstá, dosáhnuvši tímto svazkem rovné dvacítky. Člověk by řekl, že začala-li vycházet patnáct let po revoluci, nezbude jí už, než jen paběrkovat, protože čilejší konkurence vyzobala už dávno z Dickovy bibliografie šťavnaté hrozinky.

Možná paběrkuje. Předposlední pravdu zřejmě málokdo zařadí mezi Dickovy špičkové romány. Jenže i Dickův průměrný román výrazně převyšuje většinu dobové produkce. A to berme v úvahu, že v roce 1964, kdy knihu napsal a kdy byl na kvantitativním vrcholu sil, stvořil ještě dalších pět podobně „průměrných“ románů, mezi nimi i Tři stigmata Palmera Eldritche, Klany alfánského měsíce či Neteleportovaného muže. Je tedy stále ještě na co se těšit, i kdyby to měly být už jen opravdové paběrky, na něž při konečném počtu 44 Dickových románů asi záhy skutečně dojde.

Předposlední pravda je zářnou ukázkou vypracovaného řemesla autora profackovaného životní nutností psát a psát a psát, povídky, novely, romány, to vše do určeného rozsahu a za skoupých pár centů za slovo. Na druhé straně také autora, který duchem, kreativitou a fantazií přerůstal když ne svou dobu, tedy jistě potřeby trhu. Jeho dystopický konspirační thriller z blízké budoucnosti obsahuje přinejmenším skicovitě všechny znaky oné hrstky Dickových děl, na nichž se dějiny shodly, že patří k jeho vrcholným: znepokojivé, nadčasové zamyšlení nad důsledky politiky, úvahu o smyslu existence, nedůvěru a pochyby ke všemu a o všem, co přesahuje nejužší rámec života člověka, přitom ohromný švih, spád a všudypřítomný podpovrchový úsměvný škleb.

Zbylé miliony světové populace decimované válkou mezi dvěma polovinami světa se na počátku 21. století byly nuceny na příkaz svých vůdců uchýlit do tisíců subterárií, podzemních útočišť, kde se nedá dělat nic, než vegetovat, šetřit životně nutnými komoditami a eskalovat výrobu techniky potřebné pro vedení války zuřící na povrchu. Tak jim to v pravidelných vlasteneckých televizních přenosech klade na srdce prezident Talbot Yancy, který jediný ze smrtelníků zůstal hrdinně na zamořeném povrchu a z úkrytu řídí bojové operace válečných mechanismů, aby lidé uvěznění pod zemí mohli jednou vyjít opět na povrch, postavit znovu města, nechat rozkvést louky, vyčistit ovzduší… Ten den jednou přijde, i když uplynou možná ještě staletí.

Jenže jak bývá u Dicka pravidlem, všechno je jinak. Populaci jednoho z podzemních útočišť hrozí, že nebude moci plnit zvyšující se výrobní normy, protože jejich geniální hlavní inženýr umírá a zachránit ho může jenom umělá slinivka. Přestože nahoře ho čeká nejspíš smrt, prohrabe se šéf komunity nahoru, aby se pokusil najít vojenský sklad umělých orgánů a jednu slinivku odtamtud přinesl dolů umírajícímu.

Na povrchu jej však čeká onen ztracený ráj, který vězňům pod zemí slibuje prezident (nic jiného než počítačová simulace, jak se záhy ukáže) teprve za dlouhé dekády: zeleň, svěží vzduch… A neporušená města, kde však málokdo žije, protože svět je díky subteráriím příjemně vylidněný. Každý si může stavět soukromá sídla na obrovských pozemcích. Ani stopy po válce. Ta totiž skončila velmi rychle poté, co plebs zalezl pod zem, dohodou vládnoucích elit obou znepřátelených táborů.

Ale, jak to tak bývá, přestože masový živel je uklizený z cesty, a povstání lidu tedy nehrozí, za roky pohodlného života se zrodily mezi vládnoucími elitáři frakce, narůstá nespokojenost s despotickým diktátorem, elita se štěpí na pokrokáře a zpátečníky, jedni intrikují proti druhým a ve snaze upravit chod dějin využijí i prototyp stroje času, který už tak složitou situaci ještě o něco víc zamotá.

Prostě Dick v té nejlepší formě, dílčí dědic Orwellův a inspirátor krátkého období předperestrojkové východoevropské sci-fi (Janusz Zajdel). Až marnotratný ohňostroj nápadů v půvabném kontrastu s jednoduchým, srozumitelným stylem pulpové prózy, který lze v drtivé většině autorových textů (až na hrstku oněch tzv. vážných) sledovat. K tomu přidejme i velmi zvláštní, na Dicka nečekaně optimistický závěr, shrnutý do dvou posledních vět.

Z dolu jde plamen a dým. Zúčtujem spolu.

Z účtování s Dickem čtenář v žádném případě nezchudne.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2920x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce