Casanova, Pascale: Světová republika literatury (in MfD)

Casanova, Pascale
Světová republika literatury (in MfD)

recenze literární věda

Knihu Světová republika literatury je každopádně nutné číst s vědomím toho, že ji psala žena, která je – jak sama uznává – „čistým produktem struktury, kterou popisovala“. Modely, které postihuje, jsou ale víceméně univerzálně platné.

O literatuře v době globalizace a multikulturalismu očima Pařížanky
Pascale Casanova
: Světová republika literatury. Z francouzského originálu přeložil a doslov napsal Čestmír Pelikán. Karolinum, Praha, 2012, 439 s.

Jak dlouho už existuje „světová literatura“? A je nějaká obecná cesta, jak se stát známým spisovatelem? Na tyto otázky hledala odpověď francouzská literární kritička a socioložka Pascale Casanova (1959) v knize Světová republika literatury. Vychází v ní z představy kulturního kapitálu, koncipovaného sociologem P. Bourdieuem, podle kterého tento kapitál funguje v rámci „směnného systému“ jako sociální vztah, jenž zahrnuje nashromážděné kulturní vědění, poskytující moc a sociální status. Kapitál určité národní literatury existuje v podobě literárních institucí, časopisů, kritiků či porot, jejichž legitimita se měří jejich starobylostí a účinkem uznání, o němž rozhodují. Spisovatel, který se narodí do určitého jazykového (a tedy i literárního) společenství, může dědictví své literatury odmítnout a snažit se integrovat do jiného literárního univerza (kupříkladu Samuel Beckett odmítl být jen irským spisovatelem, Henri Michaux jen belgickým), či ho může „přijmout a bojovat za jeho proměnu a osamostatnění“ (jako další Ir James Joyce, o jehož Oddyseovi Casanova trochu v nadsázce píše jako o postkoloniálním románu), nebo může „potvrdit odlišnost a význam národní literatury“ (Franz Kafka ve vztahu k jidiš).

Svůj „literární kapitál“ má jak jednotlivý spisovatel v rámci určité národní literatury, tak i tyto jednotlivé literatury navzájem v rámci mezinárodního literárního prostoru. Autorka hledá jeho počátky v polovině 16. století, kdy se v boji proti do té doby dominující latině začal utvářet „francouzský literární kapitál“, a to nejprve hlavně překládáním a napodobováním antických vzorů. Jelikož se tato strategie zdařila, stala se podle Casanovy Paříž nejen hlavním městem „intelektuálů, arbitrem dobrého vkusu, zakládajícím místem politické demokracie, idealizovaným městem, kde může být vyhlašována umělecká svoboda“, ale také „hlavní městem literatury“. Literatura je přitom pro ni republikou „bez hranic či omezení, univerzální vlast zproštěná jakéhokoli patriotismu, království, které vzniklo proti všem zákonům států, transnacionální místo, jehož jedinými imperativy jsou imperativy umění a literatury“.

Francouzského příkladu pak následovali literáti dalších národů (nejvíce prostoru věnuje autorka případu Irska). Klíčová přitom byla role Johanna Gottfrieda Herdera, který povzbudil nejen Němce, ale i třeba národy slovanské, aby vznesly požadavek na svou rovnoprávnou kulturní existenci (i pozdější hnutí dekolonizace autorka označuje za „pokračování a rozšíření herderovské revoluce“). Používané argumenty se přitom mohly typově dost lišit. Kupříkladu Němci, kteří vůči Francii trpěli jistým komplexem méněcennosti, mimo jiné založili komparativní gramatiku indoevropských jazyků, což umožnilo „pozdvihnout i germánské jazyky na stejnou rovinu starobylosti, jaká příslušela latině a řečtině“ (shody mezi řečtinou a češtinou se ze stejného důvodu snažili hledat i čeští obrozenci). Jinak při snahách o legitimizaci americké literatury postupovala Gertruda Steinová, která tvrdila, že Amerika začala tvořit 20. století již v šedesátých letech století devatenáctého, v tomto smyslu ji tedy prohlásila za „nejstarší zemi na světě“. Obecně přitom první národní intelektuálové často zdůrazňovali politické poslání literatury, která má budovat politickou identitu, druhá generace už se více spoléhá na autonomní literární zákony, aby rozvinula „národní existenci jiného typu literatury a literárního kapitálu“. Tím, že zprvu shromažďují pohádky a lidový folklor, který povyšují na rovinu vysoké literatury, snaží se „transmutovat ritualizovaná vyjádření zvyků a tradic v kulturní a literární zlato“ (dalším krokem bývá ustavení divadla) – dodejme, že to je postup, který je pozorovatelný jak v českém národním obrození, tak třeba dnes v literatuře českých Romů. Na samém konci těchto snah o stupňování „literární autonomie“ pak na druhé straně podle Casanovy stojí pokusy takového S. Becketta, který si vypracoval svůj estetický materiál na základě vlastních principů; tím, že vytvořil „autonomní objekt jazyka, který neodkazuje k ničemu jinému než sám k sobě“, dosáhl podle Casanovy „literární abstrakce“, což autorka podle mne až příliš nadšeně označuje za „první skutečně autonomní literární revoluci“.

Casanova pozoruhodně analyzuje nejednoznačné postavení mnoha autorů mezi literárním centrem a periferií. Poukazuje třeba na dilema těch, kteří byli příliš blízcí, tedy příliš „provinční“ na to, aby mohli být uznáváni, ale ne dost vzdálení, aby díky exotičnosti vzbudili zájem kritiků (jako Švýcar Charles-Ferdinand Ramuz, který v Paříži zjistil: „Jsem téměř stejný jako ti, kteří mne obklopují, a chtěl bych být naprosto stejný, ale selhávám v nicotnostech, jež jsou ovšem hrozivě patrné“). Píše i o těch, kteří se po příchodu do Paříže stali „francouzštější než Francouzi“ (jako původně Rumun Emil Cioran), nebo o některých afrických spisovatelích tvořících ve francouzštině, kteří však přijali tento jazyk proto, aby mohli Francouzům sdělit, že „nejsou Francouzi“ (pro jejich vztah k francouzskému jazyku je autorka označuje jako „zloděje ohně“). Dodejme, že podobně dnes čeští Romové používají češtinu, i když pro ně často představuje „jazyk nepřítele“.

Z hlediska Francouzky Casanova sebekriticky pojednává i o paradoxních podmínkách, za nichž má cizí autor šanci literárně se v Paříži prosadit; cituje vyjádření jistého francouzského kritika, který už roku 1924 připustil: „Požadujeme po cizincích, aby nás překvapili, ale způsobem, který jsme u nich připraveni rozeznat, jako by jejich rolí bylo sloužit namísto své rase našemu potěšení.“ A pokud již nějaké dílo z minoritní literatury získá uznání z Paříže, a tedy mezinárodní posvěcení, jde podle autorky současně o „oslavu i anexi“. Text je zde totiž – bez ohledu na původní kontext, v jehož rámci vznikl – jakoby přistřižen podle pařížského vkusu, který se falešně prohlašuje za univerzální. Tato domnělá univerzalita je podle autorky „v jistém smyslu jedním z nejďábelštějších vynálezů centra: ve jménu odmítnutí antagonistické a hierarchické struktury světa, pod zástěrkou rovnosti všech v literatuře, vyzývají ochránci monopolu univerzality celé lidstvo, aby se podrobilo jejich zákonu; vyhlašují, že univerzality dosahují či mohou dosáhnout všichni za podmínky, že budou všichni stejní.“ Svou knihu dokonce sympaticky zamýšlí jako „kritickou zbraň sloužící všem excentrickým literaturám“, jako prostředek k „boji proti předsudkům a centrální kritice, která popírá realitu nerovnosti v přístupu do univerza literatury“. V každém případě ti, kdo by si dělali iluze, že v dnešním propojeném světě mají všichni začínající literáti stejnou šanci a probíhá zde čilá a jaksi „rovnoměrná“ či „spravedlivá“ kulturní výměna, z nich budou touto knihou rychle vyvedeni. I když přeci jen v skrytu duše doufám, že moc „center“ není tak fatální, jak to autorka podává. Ostatně ona sama v závěru vyjadřuje svoje přesvědčení, že „existuje univerzalita, která centrům uniká, univerzální nadvláda spisovatelů, která dokázala vyvolávat tytéž účinky a na celém světě“. Škoda jen, že o ní neprozradila více.

Co se týká literárního vlivu Paříže, už v prvním vydání knihy z roku 1999 autorka přiznávala, že o úlohu „hlavního města literatury“ zčásti soupeří s Londýnem. A v předmluvě z roku 2008 pak konstatuje „objektivní úpadek pařížské moci (jak na straně tvorby, tak pokud jde o moc posvěcení)“. To plně potvrzuje i pohled z Česka: Milan Kundera, jehož autorka několikrát zmiňuje, si vydobyl světovou slávu z Paříže. Nezmiňuje ovšem jeho snahy rehabilitovat ve Francii pojem „střední Evropa“ či získat uznání pro hudbu Leoše Janáčka, a můžeme se i u něj pochybovačně ptát, zda cestu k slávě nezískal více díky překladům do angličtiny a tomu, že v době jeho odchodu do Francie byli čeští autoři ve světě žádaní. A situace dnes? Podle Magdy de Bruin Hüblové, jejíž literární agentura Pluh zastupuje řadu významných českých spisovatelů v zahraničí, je pro české autory důležité, aby jejich kniha vyšla německy, což je „odrazový můstek i do dalších zemí“. Podle Hüblové cesta k mezinárodní literární slávě přes Paříž v současnosti nevede, vždyť svět je dnes orientovaný „tak silně anglosasky, že největší prestiž mají žebříčky a ceny angloamerické oblasti“. Knihu Světová republika literatury je každopádně nutné číst s vědomím toho, že ji psala žena, která je – jak sama uznává – „čistým produktem struktury, kterou popisovala“. Modely, které postihuje, jsou ale, jak jsem naznačil, víceméně univerzálně platné.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně iDnes.cz 17. srpna 2012 
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce iDnes.cz

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 24 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   41%čtenáři

zhlédnuto 1919x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce