Willis, Connie: Kniha posledního soudu

Willis, Connie
Kniha posledního soudu

recenze sci-fi

Američanka Connie Willisová se pokusila o unikát, když do bezesporu zajímavého celku spojila historický román a sci-fi. Ale neuspěla, přinejmenším ne tak, jak by čtenář od tak atraktivního konceptu očekával. Rádoby závažný historický rámec brání spekulativní zápletce o cestování v čase v rozletu.

Velmistryně a promarněná šance
Connie Willisová: Kniha posledního soudu. Přel. Lenka Adamcová, Stanislav Juhaňák – Triton, Praha, 2012, 552 s.

V žánru sci-fi existuje spousta lepších časovek, tedy knih zabývajících se cestováním v čase a jeho důsledky. Existuje i řada lepších historických románů zasazených do času středověké morové epidemie. Američanka Connie Willisová (nar. 1945) se pokusila o unikát tím, že jedno s druhým spojila do bezesporu zajímavého celku. Ale neuspěla, přinejmenším ne tak, jak by čtenář od tak atraktivního konceptu očekával. Spekulativní román o cestování v čase za sebou vleče ztěžklé siamské dvojče rádoby závažného historického románu, jež mu kdečím, prostými historickými fakty počínaje a nutností melodramatické středověké zápletky konče, brání v rozletu. V představivosti, ve svižnosti, navíc blokuje vršení překvapivých paradoxů, tedy všechny podstatné elementy, které čtenář od takového typu lektury očekává. Jako seriózní historický román – některé americké čtenářské opičky na diskusních fórech knihu právě za něj vážně považují – by Kniha posledního soudu vyžadovala ještě hlubší studium reálií a bohatší zdrojový arzenál, než jaký při vší úctě má. Willisová – na rozdíl od rodáka a autora tematicky spřízněné historické SF Michaela Flynna Eifelheim – neuvádí zdroje, ale třeba už jen z toho, jak některé nastudované detaily a zajímavé maličkosti opakuje na různých místech knihy i třikrát, lze usuzovat, že přebohaté nebyly.

Rozsahem, ale i propracovaností a koncepcí patří kniha k těm, na něž se s oblibou věší přídomek ambiciózní. Znalce a milovníky historických románů – nepatřím k nim, a tak vyslovuji jen domněnku – však stěží něčím překvapí. Budou patrně postrádat grandióznost seriózních děl z této kategorie a paralelní vypravěčskou linii, zasazenou do prostředí oxfordské univerzity poloviny 21. století, odkud se v knize odvíjí vše scifitvorné, budou zřejmě považovat za rušivý, falešný prvek.

Zlověstnější ambice ale vykazuje kniha ve vztahu k science-fiction. O nejuvědomělejších pracantech na jejích vinicích se ví, že dělali všechno možné, aby se vymanili z tzv. ghetta SF, kde se cítili jednak svázáni a jednak nedoceněni. Nemnoha se to i podařilo: volným krokem, aniž to předem tušili, hranici ghetta překročili. Velmistryně SF žánru Willisová, věnčená vedle tohoto oficiálního titulu (dostala jej za celoživotní dílo v roce 2011) i desítkami žánrových cen, o to svou tvorbou rovněž usiluje a tento její román (mimochodem už 20 let starý) není výjimkou. Ale vinou trvalé nespojitosti – její dvě roviny se spolu snad jen s výjimkou finále nikdy uspokojivě neprolnou, byť jedna bezprostředně vyvěrá z druhé – zavedla svou knihu do jiného početného ghetta: do ghetta těch, kteří se usilovně, ze všech sil snažili vymanit se z úzkých žánrových mantinelů a tím či oním způsobem neuspěli. To už si více cením přímočaré, možná poněkud prostoduché a určitě neambiciózní hry se spekulacemi, jak ji v časovém provedení nabízeli třeba Dick nebo Heinlein, na druhém pólu snad i Jiráska… no dobře, tak Sienkiewicze.

Byla-li řeč o neuspokojivé provázanosti obou časově-vypravěčských rovin románu, nelze se nepozastavit nad prvkem, který by se jako pojivo ideálně hodil. Oxfordská univerzita vysílá studentku do raného středověku, do času těsně před vypuknutím epidemie Černé smrti, morové rány, jež ve 14. století zdecimovala Evropu. Kivrin se však nedopatřením ocitne přímo v jejím rozpuku – a román pak líčí pokusy zachránit ji z nebezpečné éry a paralelně i její boj o přežití a pomoc bližním, s nimiž se za mnohatýdenního nuceného pobytu v dávnověku spřátelí. K onomu osudovému nedopatření dojde vinou indispozice hlavního technika stroje času. Zrovna v té chvíli totiž v naší době propuká zprvu neidentifikovaná smrtící epidemie a on patří mezi její první oběti. Tedy vedle boje s morem v temnověku sledujeme souběžně i boj našich plus mínus současníků s nákazou a její vymýcení. Willisová zůstává u prosté paralely, zamlžené a s nejednoznačným výkladem, zatímco čtenář čeká úzkou souvislost mezi jednou a druhou epidemií, průnik bakterií časovým portálem, a tedy nehynoucí odpovědnost naší éry za zlo v minulosti. Takové kauzality, kterou by vykouzlili mistři časovek, se nedočkáme a příběh dál plyne ve dvou časových rovinách, které se s výjimkou studující vetřelkyně nijak neprolínají.

K dobru Willisové je bezesporu třeba přičíst solidní charakterizaci postav na obou stranách časové bariéry. Jsou živoucí, vzbuzují empatii, a to částečně zakryje skutečnost, že víceméně o nic nejde. Na stránkách knihy nedojde k žádné převratné disputaci na téma náboženství, byť ohromně zajímavá postava středověkého kněze, samotná morová rána a koneckonců i příchozí z jiného času, jíž hrozí obvinění z čarodějnictví, k tomu přímo vybízejí. Neřeší se politika, i když studentka se uchýlí do rodiny, jež je jí lehce poznamenaná. Řeší se jenom mor a jak před ním zachránit trosečnici v čase. A nakonec i to Willisová vyřešila nenápaditě, přímočaře, nekonfliktně. Třebaže Černá smrt vylidnila Evropu, oxfordským akademikům se podaří dostat se do kýženého časového bodu a studentku zachránit.

Poslední soud? Nekonal se.

© Roman Lipčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 132 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 4359x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce