Ossowska, Maria: Měšťanská morálka (in MFD)

Ossowska, Maria
Měšťanská morálka (in MFD)

recenze sociologie

Autorka se v knize zabývá i kritikou měšťana/měšťáka, která byla také u nás takřka obecně rozšířená a v meziválečném období vycházela jak z řad levice, tak katolické pravice, takže zde nepřináší nic moc objevného. Mnohem záslužnější jsou zato ty kapitoly, které se týkají nesrovnatelně vzácnější a méně známé chvály středního stavu.

Byl Robinson Crusoe bezcitným účetním?
Maria Ossowska: Měšťanská morálka. Přel. Svatava Navrátilová, Academia, Praha, 2012

„Jedině střední stav poskytuje pravé uspokojení, požehnáním střední cesty života jsou klid, střídmost, pokojná mysl, zdraví, družnost, všechno příjemné povyražení a žádoucí zábava.“ Víte, ze které knihy pochází tento citát? Jde o naučení, která otec Crusoe dává svému synu Robinsonovi v originální verzi od Daniela Defoea. Cílem této knihy totiž mimo jiné bylo to, aby hrdina prokázal „všeliké ctnosti, které se daří v životě středního stavu“. Jak se vyvíjely představy o těchto ctnostech a které k nim patřily, se nyní i český čtenář může dozvědět v právě vydané knize Měšťanská morálka (originál z r. 1956) od polské socioložky Marie Ossowské (1896–1974). Autorka se v knize zabývá i kritikou měšťana/měšťáka, která byla také u nás takřka obecně rozšířená a v meziválečném období vycházela jak z řad levice, tak katolické pravice, takže zde nepřináší nic moc objevného. Mnohem záslužnější jsou zato ty kapitoly, které se týkají nesrovnatelně vzácnější a méně známé chvály středního stavu, od Aristotela („občané střední třídy netouží po cizím majetku jako chudí lidé, ani se nestávají předmětem závisti jako bohatí; jejich život je bezpečný, protože nikomu nechtějí škodit a nikdo nechce škodit jim“) přes teoretika umění a spisovatele Leona Battistu Albertiho (1404–1472), Benjamina Franklina (1706–1790) až třeba právě k Robinsonovi a recepci těchto konceptů v Polsku. Dále autorka analyzuje třeba odlišný vývoj měšťanstva ve Francii a Anglii a mimo jiné polemizuje s tezí M. Webera o vzniku kapitalismu z ducha protestantismu.

Ossovská se zaměřuje na měšťanské každodenní rozmnožování peněz na základě osobních ctností a stálého připomínání, že „každá promarněná chvíle musí být vyjádřena jako peněžní ztráta“. Měšťanskou morálku přitom autorka srovnává především s morálkou rytířskou, která – jak podotýká autor doslovu, sociolog Miloslav Petrusek – jí byla nepochybně sympatičtější než maloměšťácké „klícky s ptáčky a vyšívanými dečkami“. Proto autorka podotýká na okraj Mannova románu Buddenbrookovi, že tradičně bývá konec vývoje této podnikatelské rodiny hodnocen jako její úpadek, ale z jiného úhlu pohledu se to, že někdo „místo obchodu s obilím komponuje fugy“, dá naopak označit za vzestup. Defoeův trosečník jednající v duchu rytířské kultury by ovšem buďto zahynul, nebo by mu nezbývalo, než si osvojit právě – měšťanské ctnosti. Na osamělém ostrově totiž musel být podle Ossovské šetrný, prozíravý, pracovitý, trpělivý a vytrvalý, „myslet v kategorii ztrát a zisku“. Přitom autorka poukazuje na některé extrémy, k nimž toto pojetí lidské existence vede a se kterými Defoe svého hrdinu zobrazil, a sice příliš pragmatický, „účetnický“ přístup ke světu a citová chudoba. Podle Karla Marxe Robinson, který „při ztroskotání lodi zachránil hodinky, hlavní knihu, inkoust a pero, si začíná hned jako řádný Angličan vést sám o sobě účetní knihy“ a používá přitom hodinky, aby zaznamenal čas spotřebovaný ke zhotovení konkrétních předmětů. Dále se Ossovská pozastavuje nad tím, že v tak realistickém románu, v němž je každý detail vykreslen s fotografickou důkladností, přikazuje autor Robinsonovi prožít dvacet devět let bez jediné myšlenky na ženu, ideální měšťan-kupec totiž „nemá čas na lásku“. Podobně se Robinson ani jednou nezadívá na své okolí z „potřeby nezištné kontemplace“, estetická kultura totiž jemu, Defoeovi (i obecně měšťanovi/měšťákovi) podle Ossovské většinou schází.

Přitom ale autorka zdůrazňuje, že D. Defoe sice nenáviděl rodové povýšenectví šlechty, ale přál si „takovou aristokracii, k níž by sám mohl patřit“. Podobně i další kritici šlechty: měšťan François Marie Arouet se nazve de Voltairem, připne si kord, a jakmile shromáždí dostatečný majetek, „usadí se na zámku“. Hodinář Pierre-Augustin Caron, autor Figarovy svatby, si přeje být oslovován Beaumarchais, Derobespierre si rozdělí jméno na dvě části a Danton vsune do jména apostrof (d’Anton). Autorka tyto počiny ale nezesměšňuje, má pro ně naopak pochopení a sama možná sní o možnosti jakéhosi propojení rytířské a měšťanské morálky. Rozebírá přitom díla už zapomenutých autorů jako Émile Augier (1820–1889) nebo Octave Feuillet (1821–1890), ve kterých „měšťan může lépe nežli šlechta realizovat její ctnosti a zároveň nemá její vady“.

M. Petrusek knihu doplnil, jak zmíněno, záslužným doslovem, přibližujícím život a dílo autorky. Podle mne by ale bylo ještě záslužnější doplnění kontextu, jak se vyvíjelo uvažování o měšťanské morálce a středním stavu u nás (a jestli případně někdo na tento spis z padesátých let navázal). Stručně tedy alespoň sám připomenu, že pokud autorka referuje o polských brožurkách hlásajících, že „těžká práce a šetrnost je nejlepší prostředek k získání majetku“, pak můžeme uvést analogické svazečky, které u nás vydávala od roku 1907 Jednota českých střádalů (nesly názvy jako Nechtějme zůstati chudými! Pracujme, šetřme, střádejme). A samostatné spisy na obranu středního stavu u nás v meziválečném období napsali jak třeba sociálnědemokratický publicista Jaroslav Čecháček, tak i pravicový zastánce korporativismu Stanislav Berounský. K opatrným zastáncům středního stavu pak patřili hlavně autoři tzv. čapkovské generace, sám Karel Čapek třeba prohlásil: „Co zbývá na kulturních hodnotách, spočívá na houževnaté, konzervativní a přitom silně individualizované vrstvě buržoazní.“ Karel Poláček zase tvrdil: „Je nám třeba měšťáků; střední stav je standard, pevný bod pravé a levé houpačky,“ i když je sám ve svém díle nijak nešetřil. A Ferdinand Peroutka trochu provokativně napsal: „Je-li pravda, že je v této situaci třeba podati ruku buď Zdeňku Nejedlému, nebo panu Kondelíkovi, pak dovolte, abych ji podal tomuto. Mám dojem, že bych tím podával ruku demokracii.“

Pozitivní zmínka o postavě otce Kondelíka od Ignáta Herrmanna je přitom důležitá, dnes ho jen málokdo chápe jako pozitivního hrdinu, a obecně tomu nebylo jinak ani ve dvacátých letech, kdy byl výrok prosloven, jak ukázala Dagmar Mocná v knize Případ Kondelík. Epizoda z estetiky každodennosti. V této souvislosti se sluší připomenout knihu Kapitalistická revoluce (originál z roku 1986) od amerického sociologa Petera Bergera, který v ní tvrdí, že přes svůj historický úspěch – nebo paradoxně právě kvůli němu – trpí střední vrstva „mytickou deprivací“. Ve své úctyhodné publikaci Berger neváhá uvést pro ilustraci své teze jednu anekdotu. Oděvní firma čelí bankrotu. Její dva majitelé losují, kdo z nich spáchá sebevraždu, aby druhý z nich získal pojistku a udržel firmu v chodu. Ten, na něhož padl los, se rozloučí s celým osazenstvem firmy, vyjede výtahem do nejvyššího patra budovy a skočí. Během pádu se dívá do oken dalších podniků v téže budově, vesměs konkurentů jeho firmy. Když prolétá kolem okna svého společníka, ještě stihne před smrtí zavolat: „Stříhej samet!“ Tento příběh je opravdu jen anekdota, nikdy se nemůže stát pozitivně přijímaným mýtem, protože žádný druh podnikání není možné chápat jako dostatečný důvod pro hrdinské sebeobětování, a výzva ke stříhání sametu jako poslední slova před smrtí jsou nejen příliš všední a obyčejná, ale svojí utilitárností v kontrastu k patosu a osudovosti onoho okamžiku vytváří neodolatelný komický efekt. Naopak všechna působivá hesla, používaná k propagování socialistických idejí, se ve chvíli smrti podle Bergera hodí dokonale. Zatímco socialismus je totiž sám o sobě mýtem, neuskutečnitelným snem o budoucí říši práva, rovnosti a spasení v harmonické komunitě, a proto může inspirovat (a také inspiroval) mnoho básnických vizí, výhody kapitalismu oproti tomu dosažitelné skutečně jsou, a co je dosažitelné, „vzbuzuje pohrdání a vypadá lacině“. Proto je samo o sobě těžké napsat nějakou umělecky zdařilou chválu úspěšného měšťana či středostavovského podnikatele. Zde můžeme doplnit Ossovskou: aby Defoeův hrdina prokázal „všeliké ctnosti, které se daří v životě středního stavu“, a byl zároveň hrdinou aspoň trochu hodnověrným i čtenářsky přitažlivým, tvoří pro něj autor modelovou situaci, vysílá jej do naprosto exotického prostředí vzdáleného ostrova, na kterém vůbec nemá smysl o nějaké společenské struktuře či společenských vrstvách mluvit.

Téma středních vrstev je každopádně stále živé. Jedni dnes burcují na poplach s tím, že střední vrstvy chudnou a ztrácejí své ekonomické zázemí, jiní uvažují nad tím, že buržoazie přejímá životní styl bohémů („bobos“). Můžeme se ale vrátit i k dávno zemřelé socioložce Ossovské a společně s ní se ptát i na to, zda a kdy u nás vznikne vrstva lidí, kteří v sobě dokáží sloučit přičinlivost, praktičnost a schopnost vydělat velké peníze s velkorysostí a vytříbeným estetickým vkusem a budou třeba podporovat „vysoké“ umění, i když je toto umění zpravidla neoslavuje…

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 2. července 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 28 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2342x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce