Sowa, Marzena; Savoia Sylvain: Marzi

Sowa, Marzena; Savoia Sylvain
Marzi

recenze komiks

Příběhy polské školačky v éře krachujícího socialismu si už získaly značnou popularitu ve Francii i v dalších zemích. Podobnou pozornost by si zasloužily i u nás – ať od pamětníků oné doby či od těch, pro které je to výlet do neznámé vzdálené historie.

Když se stávaly fronty na maso
Marzena Sowa, Sylvain Savoia: Marzi. Přel. Hana Zahradníčková, Plus, Praha 2012, 224 str.

Autobiografický komiks je od úspěchu Pod dekou Craiga Thompsona a Persepolis Marjane Satrapiové poměrně častým a vyhledávaným žánrem. Důležitou (ale nikoliv nutně zásadní) podmínkou k napsání a vydání takového díla bývá autorův (či autorčin) neobvyklý životní příběh: u Davida B. zhoršující se epileptické záchvaty staršího bratra, u Alison Bechdelové lesbická sexuální orientace, u zmíněné Satrapiové dětství v teokratickém Íránu. To inspirovalo také Polku Marzenu Sowu usazenou ve Francii a jejího tamního přítele, kreslíře Sylvaina Savoiu – a společně vytvořili epizodickou komiksovou sérii Marzi, která líčí zážitky Marzeny Sowy počátkem osmdesátých let, v době, kdy generál Jaruzelski vyhlásil stanné právo; poslední příběh v knize (první z dosud neukončené série) je z doby, kdy stanné právo po 586 dnech skončilo.

„Velké“ dějiny se ovšem do příběhů školačky Marzi promítají jen málo. Marzena Sowa se – ve shodě s převažujícím dětským vnímáním světa – zaměřuje hlavně na drobné všednodenní příběhy: hry s kamarády, návštěvy příbuzných a neustálý shon po zboží všeho druhu, protože všechno je nedostatkové, na všechno se stojí dlouhé, až celodenní (a celonoční) fronty. Docela dobře to známe i z dob československého reálného socialismu, jen zatímco u nás se stávaly fronty na exotické ovoce či na dámské vložky, v Polsku bylo nedostatkové i maso a toaletní papír; i u nás proklínaná škodovka byla v panelákovém sídlišti Stalowa Wola obdivována jako luxus. Dnešním pohledem se zdá zoufalý nedostatek dnes tak samozřejmých věcí denní spotřeby a ochota lidí trpět a ponižovat se, aby se k nim dostali, záležitostí vzdálené minulosti. Asi tak vzdálené, jaká se zdála být Marziným současníkům (dnešním třicátníkům) kapitalistická krize ve 30. letech, jíž byli strašeni v hodinách dějepisu. A zároveň to nabízí – pro dnešní čtenáře ve Francii – jistý druh netradiční exotiky analogické Persepoli; jen ne tak atraktivní pro globální publikum, protože na rozdíl od íránské teokratické diktatury ta polská komunistická už dávno skončila. Ostatně dost podobně to může vnímat generace narozená po roce 1989 i v zemích bývalého východního bloku. Zmínění třicátníci budou spíše porovnávat vlastní zkušenosti z té doby a možná si připomenou, že podobný komiks by tehdy vůbec nemohl vyjít.

Marzi ovšem není úplně průměrná polská holčička. Její sídlištní město bylo totiž jedním ze sociálních experimentů: původně kolonie dělníků blízkých železáren se postupně rozrostla do rozměrů středně velkého města. A tragikomická uniformita reálného socialismu je tu o poznání výraznější: všichni mají identickou ledničku, kterou jednoho roku nabídli zaměstnancům železáren (jednostránkový komiks, který je jí věnován a líčí Marzino naivní nadšení, patří k nejsilnějším v celé knize), všichni se ženou do stejných front, i na maškarní dostanou všechny Marziny kamarádky stejnou lacinou repliku národního kroje. Socialistické reálie se v Marzině rodině ještě prolínají se silnou katolickou vírou její autoritativní matky, takže se tu emotivně prožívá první přijímání či návštěva papeže Jana Pavla II. – kterou ale Marzi s kamarády záhy začnou parodovat vesele potměšilou dětskou hrou. Historické a sociologické pozadí komiksu vysvětluje v užitečné předmluvě historik Tomáš Zahradníček – mimo jiné se díky němu dozvíme, že Stalowa Wola a celé východní Polsko na tom není nijak zvlášť dobře ani nyní.

Kreslíř Savoia, dosud autor dvou mainstreamových komiksových sérií Nomad a Al‘ Togo, zvolil pro vyprávění malé dívky příhodný jemný styl – převážně realistický, nicméně s dostatečným prostorem pro karikaturu a nadsázku. Nejvýraznější je právě postava Marzi – zvědavá hubená holka se zrzavými vlasy a obrovskýma očima. Skvělá je jeho práce s barvami: používá v podstatě jen dvě, šedou a červenou, a jejich odstíny (tj. od oranžové po hnědou), což výmluvně ilustruje nejen dominantní barvy tehdejších oděvů a měst, ale také převládající pocity jejich obyvatel.

Marzi si po osmi letech, kdy vychází (původně v dětském časopise Spirou, nyní již v samostatných albech), už získala značnou popularitu ve Francii a byla přeložena do několika jazyků včetně angličtiny. Podobnou pozornost by si zasloužila i u nás – ať od pamětníků či od těch, pro které je to výlet do neznámé vzdálené historie.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3342x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce