Overath, Angelika: Ten den. Román jedné noci (in LtN)

Overath, Angelika
Ten den. Román jedné noci (in LtN)

recenze beletrie zahraniční

Od odsunu sudetských Němců z území dnešní České republiky uplynulo už téměř sedm desetiletí a daleká generační výměna. Do rezervoáru dějinných témat, ze kterého se napájí beletrie, proto nyní odsun pronikl z hlediska generace, jejíž spojnice se starou vlastí jejich rodin už jsou spíše jen teoretické.

Angelika Overath: Ten den. Román jedné noci. Přel. Jitka Nešporová. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2012, 112 s.

Od odsunu sudetských Němců z území dnešní České republiky uplynulo už téměř sedm desetiletí a daleká generační výměna. Do rezervoáru dějinných témat, ze kterého se napájí beletrie, proto nyní odsun pronikl z hlediska generace, jejíž spojnice se starou vlastí jejich rodin už jsou spíše jen teoretické. Originálním způsobem toto téma zpracovává německá novinářka a spisovatelka Angelika Overath (1957), pocházející z Karlsruhe, jejíž rodiče pocházeli z německojazyčného okolí Svitav, v rozsahem kratičkém „románu jedné noci“ (jak praví podtitul) Ten den, vydaném nyní v češtině ve vynikajícím překladu Jitky Nešporové.

„Jsem Evropanka,“ začíná autorka svůj článek pro Neue Zürcher Zeitung z roku 2003, přetištěný v románu v českém překladu jako doslov. Tím hned na začátku dává najevo svou pozici vzhledem k historické vině a spravedlnosti: chce být – a je – představitelkou generace, jejíž život je spojen s jinou realitou a jejíž zájem o sudetské němectví je veden skutečně pouze snahou o poznání vlastních kořenů, nevyslovovat se k událostem, které se jí osobně nedotýkají. Vypravěčku Johannu, zřejmě autorčino alter ego, vyjadřující se třetí gramatickou osobou, původ jejích rodičů a skutečnost, že o svůj domov přišli, zasahuje jen zprostředkovaně.

Noc, během níž se děj prózy odehrává, začíná smrtí Johanniny matky, po které se Johanna uchyluje do bývalého bytu rodičů, kde se bezcílně věnuje různým náhodně zvoleným drobným pracím a vzpomínkám. Střídají se tu dvě časové roviny, a v „románu jedné noci“ tak procházejí Johanniným vědomím desetiletí. Jediným vyrušením z vnějšího světa, které lze vzdáleně považovat za dějovou zápletku, je příchod rozvážečky pizzy Světlany, pocházející z Kazachstánu, a následný dlouhý rozhovor nad vínem s ní. Jedinou funkcí této postavy je však zřejmě usouvztažnění odsunu sudetských Němců k etnickým transferům mladšího data a vzdálenějšího místa konání, tedy k relativně nedávnému odsunu ruskojazyčného obyvatelstva z nacionálně probuzeného Kazachstánu, jehož vinou se tato žena ocitla v Německu.

Autorka buduje zvláštní svět, zaplňující prázdnotu po smrti matky evokací minulých dob. Na první pohled to vypadá jako volné, asociativní řazení, ale už na ten druhý je zřetelné, že čtení plyne hladce a přechody nepůsobí rušivě, nýbrž zcela přirozeně, díky promyšlené práci se střídáním časových rovin, s tempem, retardacemi a zámlkami. Autorka čtenáři v přesně promyšlených dávkách nabízí kaleidoskop bezradnosti, lásky a mnoha dalších emocí a jejich odstínů. Dělá to se zvláštním citovým zabarvením, které by snad šlo připsat jejímu „ženskému“ způsobu psaní (samozřejmě pokud přistoupíme na to, že něco takového jako plnohodnotná součást paradigmatu literárních žánrů skutečně existuje). To se projevuje nezvyklým postojem k tělesnosti, k různým produktům a funkcím lidského těla, o nichž autorka píše bez obalu a zároveň s jistou shovívavou laskavostí, jako máma, která denně přebaluje miminko (sama Johanna je ovšem bezdětná). I drobné detaily, jež Johanně slouží jako spouštěče k jejím výpravám do minulosti, k ní nepromlouvají jen zrakovými, ale i čichovými vjemy se smyslovostí takřka secesní. Zobrazení ženských instinktů v krásné próze můžeme připsat i Johannino prvotní váhání, zda má matčiny věci z nemocnice vyprat nejdřív na čtyřicet, nebo na šedesát (či jak), než jí dojde, že toto oblečení už nikdo nikdy nosit nebude.

Není to čtení nijak dojemné, naplněné láskyplným smutkem dcery za maminkou. Samotný odsun Němců z poválečného Československa, jak řečeno, není v próze přítomný doslovně. Původní domov Johanniných rodičů má podobu tajemného „tam u nás“, jehož stopy jsou čitelné v náznacích, rozhovorech, stále méně častých setkáních s bývalými sousedy a krajany, v kuchařských receptech (autorka má zejména v oblibě meruňkový koláč na plechu) a v několika zachráněných kouscích nádobí. Především tu je ale přítomný jaksi odvozeně. V Johannině životě se projevuje podivnou etikou, vyznačující se kupodivu askezí a nechutí k venkovskému životu. Proč kupodivu? Protože úsilí, s nímž Johannina matka vykázala ze svého života radost, připomíná spíš strohou Kalvínovu Ženevu než malebný vesnický svět českomoravského pomezí; a matka pocházela z Moravské Dlouhé, k vesnici by tedy měla mít vztah vrozeně kladný. V tomhle novém světě se shromažďují věci, které jednou jako kdyby člověk našel, až do zakrámování všech obytných ploch; o sexu se – s výjimkou nutného povinného poučení dospívající dívenky – nemluví, neboť to nepatří do slušné společnosti; nedělají se věci, které „nejsou nezbytné“ (například pití vína); dědečkovi na hrob se chodí denně, zalévat květiny a čistit kamenné bloky, aby na nich nebylo ani smítko. Ve výchově je rodičům dovoleno cokoli, i číst potajmu dceřin deníček, a když si ho uloží pod zámek, odšroubovat šrouby, kterými je přichycena petlice. Kdykoli dítěti lhát; samozřejmě, pro jeho dobro.

Matka zkrátka zareagovala na ztrátu domova tím, že všechny síly upnula na vybudování nového domova pro své dítě, nebo ještě lépe řečeno: aby ve svém dítěti vybudovala nový domov pro sebe. Noc, kterou Johanna tráví nad matčinými opuštěnými věcmi, je nocí proměny její osobnosti – definitivního osvobození od matčina života, který záhadné „tam u nás“ ovládalo jako temná moc a zasahovalo skrze matku i do těch nejintimnějších oblastí dceřina života. „Vydržím to, tady i potom,“ umiňuje si Johanna. „Zlikviduju všechnu jejich práci, jejich víru, jejich lásku, jejich naději. Ale neponesu už dál jejich život, který byl i jim příliš těžký.“ Chtěla Angelika Overath vyjádřit naději, nebo přesvědčení, že v našich dnech překonáváním své minulosti dospívá Evropa?

 

© Jan M. Heller
článek vyšel v Literárních novinách 2.8.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 102 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2570x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce