Procházka, Jiří Walker: Dlouhý černý úsvit

Procházka, Jiří Walker
Dlouhý černý úsvit

recenze fantasy

Populární původní sci-fi série JFK se rozrostla do té míry, že už bylo načase mnohé děje a osudy ukončit, aby mohlo dojít k restartu. Této řeznické práce se ujal jeden ze zakladatelů série - a výsledkem je bezstarostný a zároveň osvobozující masakr mnoha kladných postav.

Může být akční příběh avantgardní?
Jiří W. Procházka: Dlouhý černý úsvit. Triton – E. F., Praha, 2012, 248 s.

Série Agent JFK (podle hlavní postavy Johna Františka Kováře) vznikla v roce 2006 a k dnešnímu dni čítá přes třicet knih (včetně dvou spin offů – tedy vedlejší řady –, jednoho speciálu a sborníku povídek), na kterých se podílelo třináct autorů. Jedná se tedy o českou verzi tzv. sdílených světů (projektu, kde si tvůrce nebo tvůrci původního konceptu zvou ke spolupráci další autory). Většinou jde o díla pracující s přísně danými žánrovými klišé a určená pro jasně danou cílovou skupinu čtenářů.

Za normálních okolností bychom se podobným projektům nevěnovali, ovšem Agent JFK dvojice Miroslav Žamboch a Jiří W. Procházka měl poněkud větší ambice a rozhodně je velmi důležitou součástí současné domácí fantastiky. Jedná se totiž o prostor, kde se může setkávat několik autorských generací, autoři zavedení (pro které může být podobný koncept vítaným zpestřením či přímo odreagováním – jak dokládá i parodický příspěvek Ondřeje Neffa Jeruzalémský masakr motorovou pilou), polozapomenutí (určitým comebackem si v sérii prošli např. Jaroslav A. Polák či Josef Pecinovský) či rovnou začínající (velkou šanci znamenala série třeba pro Petra Schinka). A jsou autoři, kteří si v rámci světa JFK vytvořili své vlastní hřiště (kupříkladu k hororu tíhnoucí Jan Hlávka).

V podstatě tedy Agent JFK nahradil seriál Mark Stone: tento původně francouzský „nekonečný“ sci-fi seriál, spojený v originále s jedním jediným autorem, se v Čechách dočkal takové popularity, že vznikla česká mutace – která se v prvních dílech JFK stala terčem řady vtipů. A samozřejmě conanovky (k nejvýraznějším českým autorům Conana patří i vytříbený stylista Leonard Medek a první kroky k současné popularitě má spojené s touto postavou i Juraj Červenák). Oba projekty však byly do podoby sdílených světů přepracovány jaksi post mortem a uměle, a navíc byly vždy spojené s přesně daným žánrem.

JFK naopak žánrová i stylová omezení bourá – odehrává se ve světě, kde je možné cestovat mezi paralelními dimenzemi (technickými i magickými), nad jejichž bezpečností bdí mocná organizace Kováři rovnováhy. Série tak nabízí rozmanitou škálu příběhů s naštěstí vyrovnanou kvalitou, která se po prvních nejistých dílech usadila v rovině lehkého nadprůměru, z něhož občas „vystřelí“ kniha, která by se neztratila ani sama o sobě.

Dlouhý černý úsvit jednoho z otců zakladatelů je výjimečný především proto, že se jedná o přípravu k „restartu“ celé série. Postav a motivů nabalených v průběhu předchozích knih již bylo příliš a bylo třeba začít s čistým stolem. A jen těžko si k onomu velkému úklidu představíme někoho vhodnějšího, než je právě Jiří W. Procházka. Ten zatím napsal do série tři romány, v nichž se projevil jako v dobrém slova smyslu šílenec a megaloman – bitvou u Slavkova prohnal tanky i stíhačky, rudolfínskou Prahu vystavil invazi terakotových golemů a nakonec si střihl svéráznou poctu panu Smotlachovi a české vášni pro houbaření a napsal svůj oblíbený „biopunk“. Jeho knihy můžeme vnímat jako zajímavé stylové experimenty, kde silné obrazy, filmová akce a tarantinovské dialogy stojí nad příběhem a postavami. Což platí i u knihy, kde se z hlediska zápletky Procházka drží zdaleka nejvíc při zemi. Arcipadouch X-Hawk se konečně odhodlal k finálnímu úderu a propojil ústředí Kovářů rovnováhy se světem plným po zuby ozbrojených feťáků, kteří nehledí na ztráty ani lidskost a slepě se hrnou vpřed. A tak hodní hoši a děvčata bojují a umírají... a umírají... a umírají...

Děj knihy tedy není nic jiného než sled akčních scén. Procházka se na dvou stech třiceti stranách pokouší zjistit, kolik akce jedna kniha snese. A odpověď zní, že pokud ji píše někdo jeho kvalit, tak opravdu hodně. Zvláště pokud autor v „oddechové“ pasáži parafrázuje slavnou scénu z Pulp Fiction, kde je v hlavní roli restaurace Mazaný králíček (jedna z hlavních postav série se nikoliv náhodou jmenuje Vincent Vega). Čistě z hlediska toho, jak by měla být vystavěna akční scéna, jak by měli hrdinové „hláškovat“ a pronášet patetické proslovy, je proto Dlouhý černý úsvit dokonalým školním skriptem.

Na rozdíl od řady dnešních autorů totiž Procházka nepíše zběsilé akční příběhy s filmovými aluzemi proto, že to je v módě a jednoduché (alespoň v představách mnohých nejen autorů). Procházka pomáhal podobný styl psaní v domácí fantastice prosadit. Ne nadarmo byl jubilejní desátý díl JFK svěřen Ondřeji Neffovi, který se na sklonku osmdesátých let pokoušel udělat českou fantastiku dynamičtější a akčnější. Zběsilá až samoúčelná akce byla projevem nikoliv primitivnosti či malých ambicí, ale osobitého nonkonformního tvůrčího gesta – vlastně čímsi v daném kontextu avantgardním.

Procházka si tento přístup zachoval i dnes, kdy původně revoluční přístup zevšedněl a stal se normou. Dlouhý černý úsvit však svým bezstarostným ignorováním čehokoliv včetně psychologie postav a logiky příběhu působí jako svého druhu osvobozující terapie a dokonalé guilty pleasures. Nezbývá, než si povzdechnout, že tohle už Tony Scott nikdy nenatočí...

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 144 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3098x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce