Bourdieu, Pierre: Sociologické hledání sebe sama

Bourdieu, Pierre
Sociologické hledání sebe sama

recenze sociologie

Mnoho pozornosti autor věnuje svým rodičům, vzpomíná i na krušné zážitky ze školního internátu, z nichž prý pramenilo jeho předsevzetí, že nebude mít nikdy děti. V tomto směru knihu musíme doplnit: autor se oženil a měl tři děti. I když se ale tento údaj z textu knihy nedozvíme, pro poznání sociologa a jeho osobnosti přináší leccos nového, ač je spíše určena pokročilým čtenářům, kteří už předchozí Bourdieuovy česky vydané knihy znají.

Sociologovo odkrývání i skrývání sebe sama
Pierre Bourdieu:
Sociologické hledání sebe sama. Přel. Jana Klokočková, Doplněk, Brno, 2012, 107 s.

„Proč a hlavně pro koho jsem tohle napsal? Možná proto, abych odradil všechny případné životopisy a životopisce tím, že vydám s určitou stavovskou ctí informace, které bych sám rád měl, když se snažím pochopit spisovatele nebo umělce minulosti, a pokusím se tak obohatit reflexivní analýzu o generické jevy získané vlastní vědeckou analýzou – aniž bych tím přinesl oběť velmi silnému pokušení popřít nebo vyvrátit deformace a pomluvy, odstranit omyly nebo někoho překvapit.“ Takto vysvětloval slavný a vlivný Pierre Bourdieu vznik své knihy Sociologické hledání sebe sama, kterou v překladu Jany Klokočkové vydalo nakladatelství Doplněk. Francouzský sociolog v ní vysvětluje své vědecké postoje i jejich kořeny, několikrát se vrací ke své „konverzi“ od filozofie k sociologii, „od fenomenologie citového života k vědecké praxi implikující pohled na realističtější sociální svět z většího odstupu“, vysvětluje svoji činnost v Alžírsku, kde k místnímu protikolonalistickému hnutí zaujal zcela jiný postoj než většina jeho kolegů z francouzské armády. Vymezuje se vůči svým předchůdcům a současníkům, jako byli Gaston Bachelard, R. Aron, Georges Canguilhem, C. Lévi-Strauss či Michel Foucault. Podobnosti, které prý autora s Foucaultem spojovaly, jsou „viditelné jak ve výzkumu, tak v jednání. Ani jeden z nás neuznával ustálenou hierarchii objektů a pro oba byla posvátná hranice mezi filozofií a historickými vědami.“ Dodejme, že spíše shody než rozdíly autor nachází také mezi J. P. Sartrem a R. Aronem. K některým vědcům se Bourdieu často vyjadřuje velmi kriticky, aniž by čtenář měl možnost pochopit, co bylo příčinou jeho averze či vzájemných sporů: tak se třeba štítivě, ale bez širšího vysvětlení zmiňuje o „kohortě mediálních slídilů Françoise Fureta“. U J.-P. Sartra ironicky poznamenává, že „ze sebe dělal ideálního, příkladného intelektuála“. Naopak v kontrastu k němu vyzvedává Karla Krause a konstatuje, že existuje mnoho intelektuálů, kteří zpochybňují svět, ale je jen „málo intelektuálů, kteří zpochybňují svět intelektuálů“.

Alespoň pro mne je Bourdieu nejinspirativnější svým výzkumem toho, jak umělecký či kulinářský vkus i preference určitých druhů sportu a oblečení souvisí s tím, jaké místo člověk zaujímá ve společenské struktuře, a nepřímo i s jeho politickou orientací. K tomuto tématu najde čtenář pozoruhodné pasáže. Autor se přiznává, že často litoval, že lidé „nenosí na oděvu cedulku s označením svého povolání jako na kongresech“, protože by to usnadnilo jeho pozorování. Vzpomíná také, jak trávil za účelem sběru dat celé hodiny posloucháním různých rozhovorů – v kavárnách, na petanqueových a fotbalových hřištích, na poštách, ale taky na večírcích, koktejlech nebo na koncertech. Nebylo prý výjimečné, že „když už to nešlo jinak“, využil nějakou záminku k zahájení konverzace. A sebereflexivně dodává: „Sám sebe jsem se často ptal, jestli mám opravdu rád lidi, jak jsem se dlouho domníval, nebo zda je můj zájem o ně čistě profesionální.“ A v souvislosti s tímto tématem se pak dostává i na velmi osobní rovinu, když se svěřuje: „Veškeré moje chování bylo předurčeno vnitřním pocitem zoufalého osamění. I moje šílená práce byla způsobem, jak zaplnit obrovské prázdno a vyjít ze zoufalství či beznaděje tím, že se budu zajímat o druhé.“ To vyvažuje četné jiné pasáže, psané dost abstraktně a odtažitě.

Mnoho pozornosti také autor věnuje svým rodičům, hlavně otci, kvůli kterému prý jako malý plakal, že „jeho jméno přes všechny jeho zásluhy nikdy nebude v encyklopediích“. Zdůrazňuje přitom, že jeho zkušenost vykořeněného syna vykořeněného otce měla vliv na utváření dispozic ohledně sociálního světa. Vzpomíná i na krušné zážitky ze školního internátu, z nichž prý pramenilo jeho předsevzetí, že nebude mít nikdy děti, protože prý nechtěl být zodpovědný za to, že by je „uvrhl do tak ubohých podmínek, jaké sám zažil“. V tomto směru ale knihu musíme doplnit: autor se oženil a měl tři děti. I když se ale tento údaj z textu knihy nedozvíme, pro poznání sociologa a jeho osobnosti přináší leccos nového, ač je spíše určena pokročilým čtenářům, kteří už předchozí Bourdieuovy česky vydané knihy znají.

 

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2377x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce