Voldřichová Beránková, Eva: Učiňme člověka ke svému obrazu (in MfD)

Voldřichová Beránková, Eva
Učiňme člověka ke svému obrazu (in MfD)

recenze literární věda

Je nutné autorku ocenit, že nezůstává jen u pouhé akademické literární vědy a vyjadřuje se i k těm nejžhavějším a nejdiskutovanějším tématům. Kniha je pak podle mne zvláště cenná v poukazu na to, že naše dnešní sny a vize mají dlouhou prehistorii, a v tom, jak dokládá, že navzdory velkému technickému pokroku stojíme už po staletí před stále stejnými morálními dilematy.

Kniha o jisté umělé ženě a dalších „vylepšeních“, včetně kybersexu
Eva  Voldřichová Beránková: Učiňme člověka ke svému obrazu: Pygmalion, Golem a automat jako tři verze mýtu o umělém stvoření (nejen) v Budoucí Evě Villierse de l'Isle-Adam. Karolinum, Praha, 2012, 317 s.

Proč nenahradit živé lidi mechanickými partnery na jedno použití? Do jaké míry je žádoucí snaha o vylepšení lidstva pomocí umělé protetiky? A stane se jednou živé tělo nepochopitelným reliktem ze starých dob? Tyto a podobné otázky si ve svém románu Budoucí Eva (1886) kladl Auguste Villiers de l'Isle Adam (1838–1889). Romanistka Eva Voldřichová Beránková (1975) právem vnímá tato témata jako natolik aktuální, že svoji právě vydanou knihu věnovala nejen interpretaci zmíněného díla, ale především si předsevzala zasadit ji do širšího kulturněhistorického kontextu, totiž popsat vývoj antického mýtu o Pygmalionovi, židovské legendy o Golemovi a beletristických zpracování postdescartesovské představy o automatu jakožto tří verzí „literárního mýtu o umělém člověku“, na které Villiers de l'Isle Adam navazoval. Autorka poutavě líčí, jak se postava Pygmaliona během staletí v představách různých autorů přibližovala jiným mytologickým bytostem typu Prométhea či Medúsy, byla vykládána i ve smyslu sexuální úchylky či převráceně ne jako mýtus o člověku, který chce z lásky oživit svůj vlastní výtvor, ale jako příběh o slabých mužích, kteří své skutečné ženy ze strachu z jejich životnosti záměrně znehybňují. Jinou reinterpretaci mýtu provedl Rousseau: jestliže Ovidiův Pygmalion hledá cestu k lidem, naopak Rousseauův se vyvíjí přesně opačně, od bohémského umělce k uzavřenému estétovi.

U Golema zdůrazňuje obrovský rozdíl mezi starším chápáním jeho výroby jako mystické praktiky a Golemem coby novověkým umělým mechanismem, podobně jako se lišily středověké „mluvící hlavy“, vzniklé podle tehdejšího mínění spolčením s ďáblem, a pozdější hlavy coby skutečné technické projekty, spojující znalosti fonetiky a mechaniky.

U literatury devatenáctého století Voldřichová Beránková poukazuje na to, že v tehdejších románech je (nezávisle na světonázoru spisovatele) každý stroj nástrojem smrti. Tak je tomu i v samotné Budoucí Evě, což je podle ní vlastně žánrově těžko nezařaditelné dílo, ve kterém se milostné utrpení mladého hrdiny řeší spojením umění, vědy a průmyslu, totiž výrobou ideálních umělých žen. Přidává se i prvek spiritismu, respektive vyvolávání mrtvých, kteří ústy umělého stvoření promlouvají, a vše končí katastrofou… Pokud si autorka stěžuje, že kompletní české vydání z roku 1920 se dá sehnat jen ve Vědecké knihovně v Olomouci, zatímco Národní knihovna prý vlastní jen jeden, neúplný exemplář, tak ji zde musím opravit či doplnit: ve druhé z knihoven jsou dnes k dispozici další dva zřejmě kompletní výtisky.

Ve svém líčení umělých strojů a lidí autorka naštěstí nekončí v devatenáctém století, ale pokračuje až do současnosti, i když dost selektivně. Sleduje třeba vývoj literárních robotů, hlavně u Isaaca Asimova (až k těm stále dokonalejším, podobajícím se bohům), přičemž by se ale dala jmenovat řada dalších robotů, vytvořených jinými spisovateli, jejichž sebeuvědomění dochází tak daleko, že se začínají považovat za bohy a vyžadují uctívání (třeba Vyslanci do prázdna: Pandora od Franka Herberta) nebo se stávají papežem a vstupují na nebesa (Dobrá zpráva z Vatikánu). Autorka zevrubně sleduje i soudobé vize o kyberprostoru, který má údajně člověka konečně osvobodit od „tělesných pout“ či ho přivést do sféry nové duchovnosti, vzájemného duchovního propojení, či dokonce „lidského souznění s vesmírem“. K některým těmto snahám přistupuje skepticky, takže třeba o jisté umělkyni, takřka „kyberneticky“ experimentující s vlastním tělem, píše, že mezi typickými diváky jejích performancí najdeme více výstředních módních návrhářů a snobů než „feministek toužících vymanit se ze jha patriarchálních autorit“. Podobně celkem realisticky konstatuje, že i když kyberfeministky internet považují za alternativní prostor, v němž bude možné „začít znovu bez historických handicapů a stereotypů“, skutečné počty i návštěvnost „tradičně pornografických“ stránek jasně vítězí nad kyberexperimenty s pohlavími. Ty, kteří se oddávají kybersexu (což je ovšem něco jiného než pouhé pasivní sledování online pornografie), autorka líčí velmi nelichotivě, podle ní „dávají přednost umělé jistotě“ a před nevídanými dobrodružstvími života unikají do sféry „bezpečné, technikou jištěné onanie“, takže jakoby „zaujímají polohu embryí v mateřském lůně“. To je ale jednostranné: naopak takové praktiky mohou člověka ovlivnit i v jeho reálném sexuálním životě. Jak nedávno napsala jedna psycholožka: „Ukazuje se jako nepravdivý předpoklad, že kybersex sníží procento nevěrných mužů a žen. Naopak bývá pro konzumenty stimulujícím faktorem.“ Naopak podle mne přehnaně optimisticky Voldřichová Beránková píše o náboženských vizích internetu, když podle ní „každodenní internetová realita splývá s těmi nejodvážnějšími sny vědecko-technického žánru“. Já tedy při každodenní práci na internetu pilně mažu spamy, přeskakuji reklamy a zápasím s pokušením kliknout na svůdný, ale nedůležitý titulek či fotku, ale to, že jsem přes internet propojen s velkou částí planety, si spíše uvědomuji (případně prožívám) až tehdy, když čtu knihu nějakého moudrého teoretika (jako Pierre Lévy)…

Je ale nutné autorku ocenit, že nezůstává jen u pouhé akademické literární vědy a vyjadřuje se i k těm nejžhavějším a nejdiskutovanějším tématům. Kniha je pak podle mne zvláště cenná v poukazu na to, že naše dnešní sny a vize mají dlouhou prehistorii. Vyplývá však ze starých příběhů o ničícím Golemovi, vraždících robotech či Villiersově umělé ženě, končící spolu s lodním vrakem v mořských hlubinách, nějaké varovné mravní ponaučení pro dnešek? Na to autorka nedává jednoznačnou odpověď, spíše ji nechává na čtenáři. Každopádně kniha Učiňme člověka ke svému obrazu přesvědčivě dokládá, že navzdory velkému technickému pokroku a tomu, že lidé v průmyslových zemích se postupně všichni v jistém smyslu stávají kyborgy, na určité základní rovině stojíme už po staletí před stále stejnými morálními dilematy.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 7. 9. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 89 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2255x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce