Horáková, Hana: Kultura jako všelék? Kritika soudobých přístupů (in LtN)

Horáková, Hana
Kultura jako všelék? Kritika soudobých přístupů (in LtN)

recenze sociologie

Autorka seznamuje mimo jiné s názory těch, podle kterých je pojem kultura „chybným klasifikačním nástrojem“, i s těmi, kteří pojem kultura brání. Na otázku, zdali by se společenští vědci a zvláště antropologové měli vzdát pojmu kultura, která opravdu nenapadne hned tak každého, autorka nepřekvapivě odpovídá – záporně. Jak by také měla odpovědět jinak? Zdráhám se uvěřit tomu, že otázka byla myšlena vážně a ne jen jako řečnická...

Obejdeme se bez kultury? Kultura a její popírači
Hana Horáková
: Kultura jako všelék?: kritika soudobých přístupů. Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2012, 318 s.

Je kultura stále účinným nástrojem zkoumání sociálního světa? Má být kultura ponechána v sociálněvědním slovníku, nebo se ho mají antropologové vzdát? Tyto a podobné otázky klade sociální antropoložka a afrikanistka Hana Horáková ve své knize Kultura jako všelék?: kritika soudobých přístupů a dává na ně i odpovědi.

Přehledně přitom shrnuje jednotlivé současné přístupy ke kultuře a referuje i o kriticích daných směrů, případně se s nimi sama vypořádává a ukazuje, k jakým paradoxům dané teze vedou či vést mohou (dle představitelů subalterních studií je nejen „nemožné jiné kultury pochopit, ale je to i nemorální“; zastánci postmoderní antropologie zase svou angažovanost pro rovnost lidí projevují tím, že se „zabývají sami sebou a vlastními kulturními klapkami na očích“). Někdy jsem ale měl problém rozlišit, kdy zaznívá hlas Horákové a kdy autorka reprodukuje někoho cizího (blízcí jí jsou autoři jako Ernst Gellner a Thomas Eriksen).

Každopádně Hana Horáková silně polemizuje se všemi, kteří podle ní chtějí chápat kulturu (či jakoukoli komunitu) jako příliš uzavřenou a neměnnou entitu. Tak třeba Maffesoliho „oživení barbarství a divošství včetně nostalgie po teple uzavřené komunity“ prý není „popisem reality, ale slibem pocházejícím z říše snů“ – podle mne ale Maffesoli prostě říká, že i v době individualismu chce každý člověk někam patřit, a v tom má pravdu. Kulturní relativismus zase údajně „legitimizuje vytváření hranic mezi skupinami“ – podle mne to platí jen pro krajní formy kulturního relativismu. Mnoho výtek si u autorky vysloužil také multikulturalismus, který „esencializuje, objektivizuje, reifikuje, fetišizuje a politizuje kategorii kultury“, a navíc „oživuje kategorie, které se v sociálněvědním diskurzu podařilo vymýtit – rasa, barva kůže, sexuální příslušnost“. Vzhledem k tomu, kolik má dnes multikulturalismus odlišných verzí, by i tato slova mohla působit jako málo rozlišující. Naštěstí ale pak na konkrétním příkladu Horáková ukazuje, jaký typ multikulturalismu má na mysli (a co zřejmě právem kritizuje). Líčí výjev z jisté školní třídy v Jihoafrické republice, v níž děti dostanou za úkol rozdělit se v duchu koncepce tzv. Duhového národa do etnických skupin, k nimž náleží. Děti ze smíšených rodin měly ovšem se zařazením problém, takže třeba francouzský chlapec černé pleti se chtěl přidat k bílé skupině. Učitelka, místo toho, aby zmatku využila k vysvětlení, že chtít v zemi rozlišovat jednou provždy dané etnické skupiny je nesmyslné, brala ovšem všechno vážně a děti svévolně přesouvala ke skupinám, s nimiž se neidentifikovaly. I když cílem takové výchovy má být integrace znevýhodněných skupin, výsledkem je naopak separace jednotlivých populací a celková fragmentace společnosti.

Autorka seznamuje i s názory těch, podle kterých je pojem kultura „chybným klasifikačním nástrojem“, i s těmi, kteří pojem kultura brání. Na otázku, zdali by se společenští vědci a zvláště antropologové měli vzdát pojmu kultura, která opravdu nenapadne hned tak každého, autorka nepřekvapivě odpovídá – záporně. Antropologie podle ní „nesmí odvrhnout kulturu jako klíčový předmět svého studia jenom proto, že se kultura dostala do potíží. Není to poprvé. Bez ohledu na problematičnost antropologického pojmu kultura je nesporné, že kultura je náš ,lidský úděl‘, a je proto v obecném zájmu, aby zůstala i nadále konceptuální součástí antropologie.“ Jak by také měla odpovědět jinak? Zdráhám se uvěřit tomu, že otázka byla myšlena vážně a ne jen jako řečnická...

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 20. 9. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Literárních novin

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 83 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2087x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce