English, James F.: Ekonomie prestiže (in LN)

English, James F.
Ekonomie prestiže (in LN)

recenze literární věda

Zabývat se něčím tak přízemním, jako je takzvaný literární provoz, to bývá pro většinu literárních vědců představa málo lákavá, ba ponižující. Skvělá práce Jamese F. Englishe však ukazuje, že analýza tohoto prostředí může přinášet pronikavé a užitečné úvahy – a navíc je velmi zábavná.

Když je cen více, než umělců
James F. English: Ekonomie prestiže: Ceny, vyznamenání a oběh kulturních hodnot. Přel. Martina Neradová, Host, Brno, 2012, 416 s.

Zabývat se něčím tak přízemním, jako je takzvaný literární provoz, to bývá pro většinu literárních vědců představa málo lákavá, ba ponižující. Skvělá práce Jamese F. Englishe Ekonomie prestiže však ukazuje, že analýza tohoto prostředí může přinášet pronikavé a užitečné úvahy – a navíc je velmi zábavná.

Studie amerického literárního vědce (nar. 1958) navazuje na dílo francouzského sociologa, antropologa a filozofa Pierra Bourdieua (1930–2002), který jako jeden z prvních začal prosazovat do bádání o kultuře nejen sociologické, ale také ekonomické modely. Česky od Bourdieua vyšlo pět knih, literárnímu (a šířeji kulturnímu) světu se věnuje loni vydaná studie Pravidla umění, kterou, stejně jako Ekonomii prestiže, vydalo nakladatelství Host v edici Teoretická knihovna. Dosti výstižnou charakteristiku tohoto směru uvažování uvádí English, když Bourdieua doslovně cituje: „rozšířit ekonomický kalkul bez rozdílu na veškeré zboží, které se prezentuje jako vzácné a hodné poptávky v jisté konkrétní formě – může to být milé slovo nebo úsměv (...), výzva nebo urážka, pocta nebo pocty, pravomoc nebo potěšení, klep nebo vědecká informace, vyznamenání nebo uznání“.

Literatura skrze termíny ekonomie
English si od Bourdieua vypůjčuje termíny kapitál a pole, respektive jejich obecnější významy – namísto pouze finančního kapitálu tedy pracuje s pojmy symbolický či kulturní kapitál. Sám k nim přidává další ekonomické pojmy (investice, návratnost, oběh), přičemž si zároveň uvědomuje nebezpečí „zjednodušujícího ekonomismu“. Pro analýzu literárního provozu (či – slovy Bourdieua a Englishe – literárního pole) je to rozhodně metoda nanejvýš platná.

English není jediný, kdo ji na svět literatury adaptoval, ještě před Ekonomií prestiže (2005) vyšla jiná významná práce francouzské badatelky Pascale Casanova nazvaná Světová republika literatury (1999), kterou shodou okolností téměř současně s Ekonomií prestiže vydalo v českém překladu nakladatelství Karolinum. Casanova se však věnuje méně konkrétním prvkům a více obecnějším trendům uvnitř literárního pole – soupeření mezi národními literaturami, (re)definování literárních center a periferií a podobně. To English se soustřeďuje na jednu jedinou, zato velmi viditelnou složku uměleckého provozu – totiž na ceny, oceňování umělců.

O jednotlivých uměleckých cenách již byly napsány mnohé monografie (o Oscarech, Grammy či Emmy, o Nobelových či Pulitzerových cenách), dosud však neexistovala kniha, která by se na fenomén oceňování umělců podívala komplexně. English při výzkumu využíval častěji novinových článků než odborné literatury, další informace sháněl osobně u organizátorů cen. Zajímaly ho přitom jak ceny nejslavnější, tak různé lokální i obskurní vavříny, anticeny i ceny parodické – i ty jsou pro něj cennými dílky do rozmanité mozaiky, protože často v menším měřítku poukazují na výhody, poklesky a trendy cen globálně známých. Jako Američan se English věnuje především anglosaskému světu a cenám globálně známým (kromě Nobelovy ceny za literaturu ještě francouzským cenám, zvláštní kapitolu věnuje vzestupu world music a tomu, jak k tomu přispěla lokální i mezinárodní ocenění). Škoda, že opomíjí například pozoruhodnou a neuvěřitelně bohatou (co do počtu i co do objemu finančních prostředků věnovaných vítězům) oblast literárních cen německých a jejich možnou roli při vyrovnávání se s traumatem nacistické minulosti se vším tím pálením knih a pronásledováním nepohodlných autorů. O cenách českých samozřejmě od Englishe nepadne ani slovo, to však napravují literární historici Pavel Janáček a Jiří Trávníček, kteří v téměř šedesátistránkovém dodatku sumarizují historii českého oceňování umělců a literátů zejména.

Zisky a ztráty ve vznešené oblasti
Pokud by někdo od Ekonomie prestiže očekával nějakou jízlivou kritiku „průmyslu cen“, asi bude dost překvapen. English totiž nejenže na celou věc hledí přísně objektivně, ale veškeré dlouhodobé i dočasné kritiky cen vtahuje do systému – podle něj jsou kritici cen důležitou součástí jejich celkové image a jakýkoliv skandál, který se kolem některé ceny odehraje, je jen vítanou reklamou. Kritik nějakého ocenění (ať jde o kritiku rozhodnutí poroty nebo o kritiku charakteru ceny jako takové) je podle Englishe jen dalším hráčem na trhu s prestiží: jeho kritika, jakkoliv může být racionální a přesná, totiž nejpozději ve druhém plánu obsahuje ambici zvýšit svému autorovi symbolický kapitál. Čím věhlasnější je kritizovaná cena či autor a čím ostřejší taková kritika je, tím větší může být „zisk“ tohoto symbolického kapitálu; záleží samozřejmě také na tom, zda si takové kritiky někdo povšimne. Na názorných příkladech přitom English dokazuje, že kritici bývají často bývalými nebo budoucími porotci v cenách, které kritizují: strategií organizátorů cen, jak posílit prestižní kapitál ceny, bývá právě zapojení kritiků do svých řad, naopak strategií bývalých porotců, jak neztratit prestižní kapitál, který získali svou účastí v porotě, bývá kritika aktuálních porotců a jejich rozhodnutí. Na Ekonomii prestiže je neobyčejně cenné, jak věcně, ale nemilosrdně autor operuje s ambicemi lidí „od literatury“ (ať to jsou literární kritici a vědci či samotní spisovatelé), které tito lidé nikdy nedávají najevo a často si je ani nepřipouštějí sami před sebou – protože se přece pohybují v oblasti, která je na to příliš vznešená.

Případný zisk symbolického nebo prestižního kapitálu přitom English nedává do přímé spojitosti s budoucím ziskem tradičního kapitálu finančního – může to nastat a také to převážně nastává, avšak kapitál prestiže je hodnotou sám o sobě, kterou lze směňovat jak za peníze, tak za jiný symbolický či prestižní kapitál. Neboli – je-li nějaký literární vědec dostatečně významný, organizátoři ceny usilují o to, aby jej získali do poroty. A členství v porotě ceny zároveň posílí prestiž dotyčného vědce. Nemusí to být nutně cena zvláště významná, stačí prostý fakt členství, který, nejlépe když je zmnožen členstvími v dalších porotách, se pak skvěle vyjímá ve všech životopisech. To samé platí o autorech – English případně připomíná, že nekrology se v posledních letech proměnily ve výčet cen, které ten či onen umělec za svého života získal. Čím více a čím významnějších, tím větší to byl umělec. Tento jev je samozřejmě odrazem způsobu práce tiskových agentur a novinářů v masmédiích, kteří nemají čas na to, aby se během stále kratších časových termínů, v nichž musejí stihnout uzávěrku (anebo v internetovém vydání předběhnout konkurenci), začetli do díla dotyčného autora. Ale svědčí to i o rostoucím významu cen v procesu takzvaného posvěcení.

Jak se z textu stane literatura
Termínem posvěcení se zabývá spíše Pascale Casanova: ve zkratce jde o proces, na jehož začátku je text neznámého autora a na jeho konci čítankové literární dílo. V minulosti ten proces trval obvykle dosti dlouho a jeho aktéry byli převážně literární kritici ve významných listech a na univerzitách, kteří objevili kvality dotyčného díla a přiřadili je ke kánonu literární historie. Naopak nyní se ten čas zkracuje a rozhodující roli v něm hrají právě literární ceny. English se o tento fenomén zajímá jen zlehka a je to možná jediná slabina celé knihy – bylo by užitečné, kdyby vystopoval, jak k přesunu role posvětitelů došlo. Zda to souvisí s marginalizací literární kritiky a úbytkem autoritativních osobností, nebo zda hrají hlavní roli masmédia lačná po rychlých a jednoznačných soudech a po „sportovním“ soupeření a vítězení.

English si namísto toho všímá strmého nárůstu počtu cen v posledních zhruba třiceti letech, který neodpovídá srovnatelnému nárůstu novinek, nejen knižních. Dokládá to v přílohách s čísly a grafy. „Na konci 20. století převýšil počet udělovaných filmových cen roční produkci dlouhometrážních filmů,“ konstatuje. Podle statistik na zhruba 4500 každoročně premiérovaných filmů vychází kolem 9000 cen: především výročních, národních a festivalových. Ještě vtipnější je další příloha „Vítěz bere vše“, která dokazuje, že v době inflace cen se organizátoři snaží posílit svůj prestižní kapitál tím, že cenu udělí osobnosti, z jejíhož symbolického kapitálu mohou vytěžit. Takže zpěvák Michael Jackson získal do roku 2003 240 cen, filmový režisér Steven Spielberg 90, architekt Frank Gehry 130 a rekordman mezi literáty, básník John Ashbery, alespoň 45. English dále vysvětluje rivality mezi cenami na úrovni národní (Pulitzerova cena a Národní knižní cena v USA, Man Booker Prize vs. Costa Award v Británii, Prix Goncourt vs. Prix Renaudot ve Francii) i mezinárodní: zde je příznačná historie zakládání Mezinárodního kongresu významných ocenění ICDA, jehož iniciátor si sjednal schůzku i s lidmi z Nobelovy nadace. „Ti ho přijali srdečně a projekt podpořili,“ píše English, „ale zjevně považovali za samozřejmé, že Nobelova cena se do podobné organizace nikdy nemůže začlenit; ICDA měl chránit a bránit horní příčku pyramidy cen – tedy příčku, která je těsně pod vrcholem, na němž trůní pouze Nobelova cena.“

Magnát bez vítěze
Jakožto spoluorganizátor české literární ceny Magnesia Litera jsem se velmi bavil nad líčením historek z každoroční rutiny udílení cen. O tom, jak příznivci a přátelé Toni Morrisonové otevřeným dopisem a dalším mediálním tlakem vynutili její ocenění za román Milovaná Pulitzerovou cenou v roce 1987, když jí předtím unikly ostatní výroční ceny. Jak mediální magnát Ted Turner založil Turnerovu cenu za beletrii zítřka, získal do poroty věhlasné autory jako Williama Styrona, Nadine Gordimerovou či Raye Bradburyho a jako prémii pro vítěze vyčlenil astronomických půl milionu dolarů – a jak se pak s těmito porotci pustil do boje, když z přihlášených prací kvůli nízké kvalitě odmítli určit vítěze; cena pak po několika letech zanikla. Jak kdekdo zakládá novou cenu poté, co umře jeho více či méně slavný příbuzný, přítel nebo kolega, nazve ji jeho jménem a slibuje si zvyšování věhlasu jeho jména, aniž by si uvědomil, že k tomu bude každý rok zapotřebí dost práce a peněz.

Obecně se zdá, že i v zemích, kde má literární prestiž podstatně větší hodnotu než v České republice, bývá organizace a kontext uměleckých cen obdobný: jsou snadným terčem povýšené kritiky (English to nazývá „strategií povýšenosti“), při rozhodování o vítězích se sváří ambice porotců mezi sebou navzájem i s ambicemi organizátorů, ti jsou ochotni k čemukoliv, aby svým cenám zajistili co největší publicitu, a vše je děláno často s nedostatečným finančním zázemím a tak trochu „na koleně“. A to ještě English nemohl zaznamenat loňský skandál amerických Národních knižních cen, kdy byla při nominacích vyhlášena jiná kniha, než jakou vybrala porota: porotci to totiž organizátorům oznámili telefonicky a ti se přeslechli a titul Chime od Fanny Billingsleyové zaměnili za Shine od Lauren Myracleové.

© Pavel Mandys
článek vyšel v Lidových novinách 15. 9. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 94 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2444x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce