Rousseauův Esej o původu jazyků, kde se hovoří o melodii a o hudebním napodobování, vyšel v Ženevě v roce 1781; bylo to tři roky po autorově smrti, osmdesát pět let předtím, než Pařížská jazykovědná společnost prohlásila otázku původu jazyka za neřešitelnou, a dlouho předtím, než moderní antropologie spolu s dalšími disciplínami začaly tento problém rozplétat pomocí nespekulativních metod. Autor, patřící k mladší generaci francouzských osvícenců a proslavený díly jak filozofickými, tak literárními, se v Eseji zabývá dvěma jevy, které záměrně klade do těsné blízkosti – vznikem lidského jazyka a původem hudby.

To, že otázky spojené s chodem společnosti byly v popředí zájmu francouzského osvícenství, prokazuje Jean-Jacques Rousseau svým sociologickým nazíráním na lidskou řeč („mluva je vůbec první společenskou institucí“ – s. 7); zároveň ale soustavně zapojuje i druhé hledisko – emocionální („První hlasové projevy z lidí nevypravil hlad ani žízeň, nýbrž láska a nenávist, slitování a hněv“ – s. 21), a dokonce soudí, že metaforický způsob vyjadřování předcházel vyjadřování doslovnému. Předjímá některé názory moderní lingvistiky, které v jeho době ještě nebyly samozřejmé, jako je například arbitrárnost jazykového znaku, svébytnost mluvené řeči či ikoničnost prozodických rysů, avšak současně se jazyk nerozpakuje přímo propojovat s morálními hodnotami („Konvenční jazyk je výhradně lidským vlastnictvím. To proto se člověk vyvíjí k dobrému i ke zlému...“ – s. 19).

Samotný vznik jazyka nelze podle Rousseaua oddělit od vývoje společnosti, který probíhá v závislosti na podnebí a přírodních zdrojích. Kapitola „Utváření jižních jazyků“ je tak opatřena obšírným úvodem, který přebírá témata z autorových sociologicky zaměřených rozprav, a tím poněkud vybočuje z vlastní tematiky Eseje. Okolnosti, za nichž se lidská řeč zrodila v teplých krajích, Rousseau konkretizuje s nebývalou přesností: mělo se tak stát díky setkávání lidí u studen, k nimž byli nuceni docházet pro vodu; na tomto místě textu znovu zaznívá autorovo přesvědčení, že jazyk vyvěrá z emocí („Tedy v příjemných podmínkách a na plodných územích bylo k tomu, aby lidé začali hovořit, zapotřebí veškeré síly libých pocitů a první jazyky – děti rozkoše, nikoli nutnosti – dlouho nesly otcovo znamení...“ – s. 79). Naopak severské jazyky jsou „truchlivými dětmi nutnosti“, na nichž lze snadno rozpoznat nepřízeň prostředí, ve kterém vznikly.

V poslední třetině Eseje se Rousseauova pozornost zaměřuje na hudbu, tedy oblast, v níž byl činný teoreticky i prakticky – z jeho pera pocházejí nejen muzikologická hesla v Encyklopedii, ale také několik hudebních skladeb. Jak bylo řečeno výše, považuje Rousseau jazyk, poezii i běžnou mluvu za související projevy lidských společenství, spřízněné svým vznikem („periodické a odměřené navracení rytmu a melodická rozvlnění důrazů vedla ke zrodu básnictví a hudby společně s jazykem...“ – s. 87). Přirozeným průsečíkem jazyka a hudby pak je – a na tomto názoru není ani dnes třeba nic měnit – prozódie, tedy melodická a rytmická modulace vět. Poměrně volné nakládání s prozodickým pojmoslovím svědčí o jeho dobové neustálenosti: například zmínka o tom, že jazyk „potřebuje navíc rytmus [rythme] a zvuky [sons], tedy melodii [mélodie]“, je z hlediska dnešní jazykovědné terminologie zcela nepřehledná. Není pochyb o tom, že převod těchto i dalších pojmů vyžadoval od překladatele nemalé úsilí. Pokud jde o výše zmíněný výraz „sons“, jejž Rousseau používá nejen v běžném významu „zvuky“, ale také ve speciálním významu „prozodické aspekty hlásek“, doloženém např. ve slovníku Trésor de la langue française, rozhodl se překladatel pro jednotný ekvivalent „zvuky“, snad i proto, že lexikální rozlišení obou sémantických odstínů by v češtině bylo dosti obtížné; výraz „voix“ zase Rousseau používá nejen ve významu „hlas“, ale i v dnes už nepoužívaném významu „hláska“, což překladatel – až na jednu výjimku na str. 89 – vhodně odlišil.

Melodické stránce hudby, která napodobuje lidský hlas včetně jeho emocionálních odstínů a mravního obsahu, přikládá autor podstatně větší důležitost než harmonii. O té se pak domnívá, že není dána přirozenými vztahy mezi tóny – jak hlásali již pythagorejci a dále Rousseauův současník a názorový odpůrce Jean-Philippe Rameau –, ale pouhou konvencí.

Myšlenky o vzniku jazyka formulované v Eseji představují posun oproti starším představám, majícím nejčastěji náboženský podtext – připomeňme, že ještě v 18. století byli mnozí učenci přesvědčeni, že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny. Rousseau biblický výklad vzniku jazyka sice nenapadá, ale své úvahy staví na zcela jiném – sociálně-psychologickém – fundamentu; inovací je též jeho příklon k polygenetické teorii vzniku jazyka, podle níž se verbální komunikace zrodila nezávisle na více místech naší planety.

Rousseau je považován za autora, který ve svém díle předjal některé znaky romantismu; řada názorů obsažených v Eseji je toho dokladem: ať už je to systematické spojování jazyka s morálkou, politickým zřízením či duchem národa (významným pozdějším propagátorem této myšlenky byl Wilhelm von Humboldt), důraz na emocionální prožívání či určitá skepse při hodnocení společenského vývoje.

Esej o původu jazyků nám zprostředkovává názory determinované dobovým stavem poznání a – měřeno kritérii současné jazykovědy a hudební nauky – už z velké části překonané. V obecné perspektivě však vypovídá o houževnatém úsilí osvícenských filozofů o souborné uchopení společenských jevů mimo paradigma křesťanské víry, a v konkrétnějším pohledu o osobité pozici, jakou Jean-Jacques Rousseau zaujímal mezi teoretiky 18. století.

Původní text např. na: www.espace-rousseau.ch