Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků

Rousseau, Jean-Jacques
Esej o původu jazyků

recenze filozofie

Rousseauův Esej o původu jazyků, kde se hovoří o melodii a o hudebním napodobování, vyšel v Ženevě v roce 1781; bylo to tři roky po autorově smrti, osmdesát pět let předtím, než Pařížská jazykovědná společnost prohlásila otázku původu jazyka za neřešitelnou, a dlouho předtím, než moderní antropologie spolu s dalšími disciplínami začaly tento problém rozplétat pomocí nespekulativních metod.

Jean-Jacques Rousseau: Esej o původu jazyků. Přel. Martin Pokorný, doslov Miroslav Petříček, Prostor, Praha, 2011, 160 s.

Rousseauův Esej o původu jazyků, kde se hovoří o melodii a o hudebním napodobování, vyšel v Ženevě v roce 1781; bylo to tři roky po autorově smrti, osmdesát pět let předtím, než Pařížská jazykovědná společnost prohlásila otázku původu jazyka za neřešitelnou, a dlouho předtím, než moderní antropologie spolu s dalšími disciplínami začaly tento problém rozplétat pomocí nespekulativních metod. Autor, patřící k mladší generaci francouzských osvícenců a proslavený díly jak filozofickými, tak literárními, se v Eseji zabývá dvěma jevy, které záměrně klade do těsné blízkosti – vznikem lidského jazyka a původem hudby.

To, že otázky spojené s chodem společnosti byly v popředí zájmu francouzského osvícenství, prokazuje Jean-Jacques Rousseau svým sociologickým nazíráním na lidskou řeč („mluva je vůbec první společenskou institucí“ – s. 7); zároveň ale soustavně zapojuje i druhé hledisko – emocionální („První hlasové projevy z lidí nevypravil hlad ani žízeň, nýbrž láska a nenávist, slitování a hněv“ – s. 21), a dokonce soudí, že metaforický způsob vyjadřování předcházel vyjadřování doslovnému. Předjímá některé názory moderní lingvistiky, které v jeho době ještě nebyly samozřejmé, jako je například arbitrárnost jazykového znaku, svébytnost mluvené řeči či ikoničnost prozodických rysů, avšak současně se jazyk nerozpakuje přímo propojovat s morálními hodnotami („Konvenční jazyk je výhradně lidským vlastnictvím. To proto se člověk vyvíjí k dobrému i ke zlému...“ – s. 19).

Samotný vznik jazyka nelze podle Rousseaua oddělit od vývoje společnosti, který probíhá v závislosti na podnebí a přírodních zdrojích. Kapitola „Utváření jižních jazyků“ je tak opatřena obšírným úvodem, který přebírá témata z autorových sociologicky zaměřených rozprav, a tím poněkud vybočuje z vlastní tematiky Eseje. Okolnosti, za nichž se lidská řeč zrodila v teplých krajích, Rousseau konkretizuje s nebývalou přesností: mělo se tak stát díky setkávání lidí u studen, k nimž byli nuceni docházet pro vodu; na tomto místě textu znovu zaznívá autorovo přesvědčení, že jazyk vyvěrá z emocí („Tedy v příjemných podmínkách a na plodných územích bylo k tomu, aby lidé začali hovořit, zapotřebí veškeré síly libých pocitů a první jazyky – děti rozkoše, nikoli nutnosti – dlouho nesly otcovo znamení...“ – s. 79). Naopak severské jazyky jsou „truchlivými dětmi nutnosti“, na nichž lze snadno rozpoznat nepřízeň prostředí, ve kterém vznikly.

V poslední třetině Eseje se Rousseauova pozornost zaměřuje na hudbu, tedy oblast, v níž byl činný teoreticky i prakticky – z jeho pera pocházejí nejen muzikologická hesla v Encyklopedii, ale také několik hudebních skladeb. Jak bylo řečeno výše, považuje Rousseau jazyk, poezii i běžnou mluvu za související projevy lidských společenství, spřízněné svým vznikem („periodické a odměřené navracení rytmu a melodická rozvlnění důrazů vedla ke zrodu básnictví a hudby společně s jazykem...“ – s. 87). Přirozeným průsečíkem jazyka a hudby pak je – a na tomto názoru není ani dnes třeba nic měnit – prozódie, tedy melodická a rytmická modulace vět. Poměrně volné nakládání s prozodickým pojmoslovím svědčí o jeho dobové neustálenosti: například zmínka o tom, že jazyk „potřebuje navíc rytmus [rythme] a zvuky [sons], tedy melodii [mélodie]“, je z hlediska dnešní jazykovědné terminologie zcela nepřehledná. Není pochyb o tom, že převod těchto i dalších pojmů vyžadoval od překladatele nemalé úsilí. Pokud jde o výše zmíněný výraz „sons“, jejž Rousseau používá nejen v běžném významu „zvuky“, ale také ve speciálním významu „prozodické aspekty hlásek“, doloženém např. ve slovníku Trésor de la langue française, rozhodl se překladatel pro jednotný ekvivalent „zvuky“, snad i proto, že lexikální rozlišení obou sémantických odstínů by v češtině bylo dosti obtížné; výraz „voix“ zase Rousseau používá nejen ve významu „hlas“, ale i v dnes už nepoužívaném významu „hláska“, což překladatel – až na jednu výjimku na str. 89 – vhodně odlišil.

Melodické stránce hudby, která napodobuje lidský hlas včetně jeho emocionálních odstínů a mravního obsahu, přikládá autor podstatně větší důležitost než harmonii. O té se pak domnívá, že není dána přirozenými vztahy mezi tóny – jak hlásali již pythagorejci a dále Rousseauův současník a názorový odpůrce Jean-Philippe Rameau –, ale pouhou konvencí.

Myšlenky o vzniku jazyka formulované v Eseji představují posun oproti starším představám, majícím nejčastěji náboženský podtext – připomeňme, že ještě v 18. století byli mnozí učenci přesvědčeni, že se všechny jazyky vyvinuly z hebrejštiny. Rousseau biblický výklad vzniku jazyka sice nenapadá, ale své úvahy staví na zcela jiném – sociálně-psychologickém – fundamentu; inovací je též jeho příklon k polygenetické teorii vzniku jazyka, podle níž se verbální komunikace zrodila nezávisle na více místech naší planety.

Rousseau je považován za autora, který ve svém díle předjal některé znaky romantismu; řada názorů obsažených v Eseji je toho dokladem: ať už je to systematické spojování jazyka s morálkou, politickým zřízením či duchem národa (významným pozdějším propagátorem této myšlenky byl Wilhelm von Humboldt), důraz na emocionální prožívání či určitá skepse při hodnocení společenského vývoje.

Esej o původu jazyků nám zprostředkovává názory determinované dobovým stavem poznání a – měřeno kritérii současné jazykovědy a hudební nauky – už z velké části překonané. V obecné perspektivě však vypovídá o houževnatém úsilí osvícenských filozofů o souborné uchopení společenských jevů mimo paradigma křesťanské víry, a v konkrétnějším pohledu o osobité pozici, jakou Jean-Jacques Rousseau zaujímal mezi teoretiky 18. století.

Původní text např. na: www.espace-rousseau.ch

© Tomáš Duběda

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 79 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Alan Beguivin, 28.05.2016 08:10
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků
Pane Janouchu, nikoho neopravuji, jen jsem zvolil tón předchůdce. Anebo kvůli Vašemu názoru nemůžu nic kritizovat? Každý si může zkontrolovat svou práci. Dokonce laskavě. A rád přivítám ukázky těch výrazných posunů (vím o jednom v v Mapě a území, jejichž redakce byla odfláknutá). AB, nepřítel správných... překladů:)
Vložil: karel janouch, 18.06.2013 14:37
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků
Pane Beguivine, než začnete opravovat druhé, tak si laskavě zkontrolujte svoje překlady, například od Houellebecqua Mapu a území, doporučuji zaměřit se na češtinu a pak samotný překlad, máte tam výrazné posuny ve smyslu!!!!!!!!!!!!!! KJ, přítel správných překladů :-).
Vložil: Alan Beguivin, 06.10.2012 11:23
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků
Latisnké sloveso irrito - provokovat, dráždit, rozčlilovat, a proto vás logicky nemá co iritovat:) Jinak díky za připomenutí latinského původy slova převoditel, pardon překladatel, nicméně "převést z jedné strany na druhou" je jen jeden z významů, stejně či víc jde o konverzi, pře-ložení z jednoho místa... (to bych zdůraznil) na druhé. Převod je knižní tvar, navíc iritovat se netýká žádné odbornosti a díky řadě synonym se mu dá bez problémů vyhnout.
Vložil: Jan Grabec, 05.10.2012 20:23
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků
Latinské sloveso "traducere"- převést z jedné strany na druhou. Mě naopak irituje sloveso iritovat. No každý máme něco.
Vložil: Alan Beguivin, 05.10.2012 15:22
Rousseau, Jean-Jacques: Esej o původu jazyků
Kdy už se přestane používat pro překlad slovo převod? Nejsme žádní převaděči nebo směnárníci - nebo to irituje jenom mě?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.