Nakladatelství Argo od vydávání komiksů v posledních letech spíše ustupuje, tentokrát však mělo šťastnou ruku (respektive jeho redaktor, spisovatel Miloš Urban, který se také ujal překladu), když po komiksovém románu (či možná spíše novele) Anin duch sáhlo a vydalo jej ještě předtím, než letos v létě získal nejprestižnější komiksové ocenění Eisner Award v kategorii komiksů pro mládež. Přitom mladá (nar. 1984) americká výtvarnice ruského původu Vera Brosgolová za sebou neměla žádné významnější dílo, spíše spolupráce a kratší věci.

Anin duch je příběh nepochybně zčásti autobiografický: hlavní hrdinka patří do rodiny čerstvých ruských přistěhovalců (sama Brosgolová se narodila ještě v Moskvě, ač většinu života již prožila v USA) a usiluje o totéž jako všechny její vrstevnice ze střední školy; tedy hlavně najít si kluka. Za tím účelem se zoufale snaží zbavit ruského přízvuku a také vyhýbat svému ruskému spolužákovi, který si sice ve škole vede skvěle, ale rodilí Američané si z něj udělali otloukánka. Aňa si tajně myslí na urostlého basketbalistu, který ale chodí s dívkou o dost hezčí, cítí se tlustá a nedoceněná. Obvyklé trable průměrné puberťačky. Ty však záhy naruší paranormální událost: zhrzená a zamyšlená Aňa nedává pozor a spadne do staré studny v parku. A zjistí, že v ní není sama, ale že jsou tu také kosti zhruba stejně staré dívky. A její duch. Dívka, která takto před devadesáti lety zemřela, se jmenuje Emily a k Aně se přidruží jako neobvyklá astrální kamarádka. Při školních testech Aně může pošeptat řešení, když je odkouká od chytřejších spolužáků, vybavuje se s ní o dívčích starostech a objevuje výhody civilizace jednadvacátého století.

Do té doby jde o milý konvenční příběh, který by mohl snadno figurovat i ve Čtyřlístku. Ale Brosgolová brzy přidá podstatně temnější tóny. Když se Aňa vydá na svůj první opravdový večírek, zjistí tam, že její idol je pěkný mizera a že krasavice, která se s ním ve škole majetnicky ukazuje, ve skutečnosti dost trpí. A brzy dojde také na konfrontaci s Emily, jejíž příběh (Aňa po něm pátrá v archivu starých novin) se naprosto neshoduje s tragickou pohádkou, kterou jí Emily vyprávěla – dívka rozhodně za života nebyla onou obětí, jak se předtím prezentovala. Finále je pak patřičně strašidelné, ale také s katarzí – pro Emily i pro Aňu.

Obálka knihy je opatřena obdivnými citacemi komiksových celebrit Neila Gaimana a Scotta McClouda, kteří ji považují za „mistrovské dílo“ (Gaiman) a „jeden z nejlepších komiksů za dlouhou dobu“ (McCloud). Tak slavné to není, nicméně v něčem Anin duch skutečně cenný je; slovo převratný se neodvážím použít, protože natolik současnou anglosaskou produkci neznám. Je totiž určen náctiletým dívkám, které jinak nejsou zrovna cílovou skupinou komiksových tvůrců a nakladatelství (na rozdíl od jejich chlapeckých vrstevníků). Existuje již docela dost komiksů od žen pro ženy, převážně však jde o díla pro dospělé čtenářky. Tohle je příběh, s nímž se mohou identifikovat středoškolačky nejen v Americe, příběh, který jim naznačí, jak ošemetné mohou být jejich tajné touhy a jak se mohou vyrovnat samy se sebou, aniž by přitom musely mít školního machra po boku. A činí tak civilně a v rámci duchařské historky docela realisticky, s humorem i nadsázkou, v suverénním černo-modro-bílém kresebném provedení.

Přimíchávat do dívčích romancí nadpřirozené prvky se v poslední době, s globálním úspěchem Stmívání, stalo módou až nezbytností. Zde se tak děje přirozeně a originálně, v celku i v detailech. Na rozdíl od pobledlé upířiny by Anin duch mohl být doporučenou četbou pro všechny dívky na prahu puberty. Kdyby tedy došlo k zázraku a komiks se dostal do školních osnov.