Frisch, Max: Třetí deník. Skici, 1982

Frisch, Max
Třetí deník. Skici, 1982

studie beletrie zahraniční

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů.

Max Frisch: Třetí deník. Skici, 1982. Přel. Radovan Charvát, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 184 s.

Pojmem „deník“ označuje Max Frisch od čtyřicátých let literární formu, která se od běžné představy podstatně liší. Míněna je přísně propojená kompozice esejistických a narativních textů, jejichž vzájemný vztah vytváří jakési pletivo opakovaně se vracejících témat a motivů. „Deník“ ve Frischově smyslu není tedy souhrnem denních zápisků, jež si autor pořizuje vedle své spisovatelské práce, nýbrž výsledkem umělecké vůle v nejpřísnějším slova smyslu. Má stejnou literární hodnotu jako román, povídka nebo divadelní hra. Zběžné poznámky jiného druhu u něho rovněž existovaly, ale Frisch je v této náhodné formě nepovažoval za vhodné zveřejňovat. Některé z nich se v jeho diářích zachovaly; převážná část se ovšem ztratila. Všechno, co si spontánně poznamenával, mu sloužilo k pozdějšímu zpracování. Jakmile tato perspektiva padla, putoval materiál rychle do koše.

Z toho vyplývá, že předkládané texty nejsou v žádném případě letmé a prozatímně pořízené zápisky. Všechny za sebou mají proces redukce a zahuštění a zaujímají své místo v tematickém propojení plánovaného celku. Síla výpovědi jednotlivého zápisu není tedy obsažena jen v něm samotném; často se jeho smysl vyjeví až v souhře s ostatními texty. Jako by tu vládla podivuhodná paradoxie: každý záznam musí být sám o sobě bezchybný, v klasickém smyslu uzavřený, ale přesně z toho důvodu pak může dojít ke vzájemnému zrcadlení s ostatními texty. Pouze působí-li na minimálním prostoru jako celek, získává záznam možnost stát se součástí většího řetězce. Je tedy třeba studovat jak jeho individuální estetiku, tak estetiku korespondence s ostatními texty, které společně zaníceně sledují jednu myšlenkovou cestu.

* * *

Co na jednotlivých textech stále znovu fascinuje, je jejich směřování ke konci, jenž je uzavírá a zároveň otevírá. I když je tu jasně formulovaný výsledek nějakého pozorování nebo myšlenkového procesu, jako by si žádaly dalšího zamyšlení. I zdánlivě definitivní závěr provokuje k přezkoumání, potvrzení nebo vyvrácení. Nejčastěji dohání autora hněv nad nějakým urážlivým chováním ke strohému odsouzení. Ale čtenář se s ním přece jen nedokáže spokojit. Vyžaduje nutně reflexi. To se nejzřetelněji projevuje na textech o USA a jejich politice, jejich mentalitě a zvláště jejich sebejistotě. Kdykoli se Frisch s takovou bezvýhradnou sebejistotou setká, propuká v tomto pochybovači, který klade bez ustání otázky, obratem záchvat hněvu, ačkoli o nic takového nestál, a přesto si stále a znovu nemůže pomoci. Ten hněv sice nikdy nepronikne do jeho písemného projevu, ale cítíme tu možnost, a o vzpomínku na explozivní okamžiky se text občas otře, třebaže pisateli je taková připomínka trapná. I závěr textu na str. 6, který by mohl sám o sobě působit arogantním a přemoudřelým dojmem, kdy „je“ – to očekávané slovo „Američany“ tu nepadne – staví do špatného světla, se při bližším pohledu přes tento strohý odsudek přenáší: „– oni se cítí jako nejlepší druh lidí, jaký může existovat, a proto v Americe nesnášejí kritiku dokonce ani uvnitř aliance, protože v téhle alianci jsou bezpochyby nejsilnější, a tudíž vědí všechno nejlíp…“ Ve chvíli hněvivé odplaty, kdy je nepodařený rozhovor téměř fyzicky cítit, se rýsuje dodatečná, souvislosti přesahující úvaha. Poukazuje na problém, který už není vázán na národní zvláštnosti. A s tím je čtenář propuštěn. Nejde tu o nic americky specifického, nýbrž obecně o lidské soužití. K nadvládě nad jinými patří vědomí, že jsem intelektuálně v právu i na základě pouhé vyšší dispoziční moci. Kdo má moc, nesnáší pomyšlení na to, že i slabší s odlišným myšlením by mohl mít pravdu. Z těch čtyř slov „tudíž vědí všechno nejlíp“ vysvítá teorie o vztahu moci a intelektu, jež je čtenáři předkládána přesně v takové podobě, aby ji mohl sám dál nezávisle domýšlet. Oproti původnímu zdání je i v tomto textu zjevně otevřený konec.

Ve většině případů jsou okamžiky otevření na konci textu zřejmé. Představují nejdůležitější cíl práce na jazykové podobě textu a ztělesňují to, co nemůže ze spontánního napsání nikdy vyplynout. Vděčí za to škrtání, rušení a zkracování i stylistické strategii zamlčování, jež působí naléhavěji než jakákoli výpověď. Tak například text na str. 29, který zdánlivě puntičkářsky vypočítává nejrůznější opravy na tessinském domě, dokonce udává výši nákladů, jako by to mohlo někoho zajímat, ale pak, když už se člověk spokojil s podezřením, že jde o určitý projev měšťáckosti, odbočí najednou k větě „…vidím, že jsem se tohoto místa nevzdal, že v tomhle domě někoho čekám.“ V té chvíli přechází líčení o údržbě starého domu k sebepoznání. Muž s údivem vidí, že za jeho mrzutým jednáním bylo něco jiného, jakési nevědomé budoucí očekávání, naděje a radost ze setkání. A zjišťuje, že to všechno v něm pořád žije. To místo je v knize typické pro mnohovrstevnou reflexi o tom, jak prožívá život starý muž. Ať je diagnóza dlouhé chvíle sebevíc zbavována iluzí, přece do ní stále znovu proniká patrný opak: dychtivost pozorovatele po poznání, radost z pronikavé analýzy, pocit štěstí z možnosti dívat se a vidět, jenž se nadšeně projevoval už u mladého Frische a inspiroval ho k množství téměř jakoby v transu sepsaných popisů přírody. Obzvlášť cenné jsou chvíle, kdy je pozorovatel sebe sama v této knize vlastní osobou překvapen. Přitom ovšem může dojít i k hrozivým okamžikům poznání. Nuda, o níž si autor na str. 16 namlouvá, že je symptomem stáří, není ve skutečnosti ničím jiným než vytěsňováním nového vědění, jež mu přichystal jeho stav.

Pozorovány samy o sobě jsou každý z uvedených textů předlohou k meditaci. Přestože je důležité studovat jejich propojení a tematické vazby, i ponoření do každého z nich přináší bohaté ovoce. A přesto jejich otevřenost nezřídka ani nepostřehneme. Sotva však rafinovanost tohoto způsobu psaní a myšlení jednou dvakrát zažijeme, zmocní se nás zvláštní chuť přijít jí v každém jednotlivém případě na kloub. Tak například strhující popis práce na newyorské ulici na str. 49 se zdá být na první pohled prostým vylíčením každodenního života města. Jakmile se ovšem člověk do téhle scény hlouběji ponoří, stane se z ní překvapivá studie mentality, malá pocta Americe jako zemi produktivní bezstarostnosti, nezatížené evropskou a z velké části i švýcarskou snahou o dokonalost a sebeovládání a svědomím, nahlodávaným dokonce i jednáním během všedního dne. A čtenáře dojme, představí-li si najednou vedle tohoto starého muže na Prince Street malého Maxe Frische, jak o šedesát let dřív sleduje stejně doširoka rozevřenýma očima práci stavebního dělníka v Curychu-Hottingenu.

Přestože si Frisch ony zářivě rozbujelé přírodní obrazy, bez nichž se kdysi jeho poetické tvůrčí nadání nedokázalo obejít, téměř roztrpčeně zapovídá, ono kultovní vychvalování pozemské krásy z knihy úplně nevymizelo. V textu na str. 42 redukuje někdejší chvalozpěv na nejvyšší míru do podoby miniatury japonské jednoduchosti. A přece se mu nakonec daří text nečekaně otevřít: „Poledne u potoka, voda je křišťálově čistá, ale studená, skály teplé od slunce a vzduch voní lesem a houbami, člověk neslyší nic než vodu a není nač myslet.“

Že je závěr tohoto krátkého, subtilně rytmizovaného textu, slovo, v němž se zcela zklidní, průlomem do opaku, znovu dokládá specifickou estetiku tohoto deníku. Prohlášení „není nač myslet“ se nerozhodně vznáší mezi rezignací a ulehčením. Ale žádá si rozhodnutí, a tím uvede popírané myšlení do pohybu.

* * *

Jedna věc jsou jednotlivé texty, jiná je vnímat je v jejich vzájemném propojení. Podle míry pozornosti je lze číst různě, dostaví se různý umělecký zážitek, různé porozumění celku. Čtenář je vystaven pokušení dominantní témata, která se v nich objevují, mizí a zase se vynořují, uspořádat tak, aby dala vzniknout eseji: o stárnutí, o umírajícím příteli, o smrti, USA, nukleární válce, o Izraeli, práci, lásce, transcendenci či snu o domě pro poslední roky. Ale i když se tu vnucuje myšlenka prozkoumat jednotlivé proudy vyprávění zvlášť, mělo by v sobě propojení oddělených pasáží cosi násilného. Neboť každá začíná od začátku. Je v ní sice uložena vzpomínka na předchozí texty, ale tu vyvolává až nové setkání, naléhavé pozorování či veřejná událost. To, co autor říká v jednom z posledních textů na str. 72 – redukovaně, jak ukazuje zachovaná skica –, musí být chápáno jako varování před systematizací: „Jsem odkázán na prožitky, které mě co do pojmů činí bezmocným, a proto raději vyprávím.“ Tento prožitek je pokaždé svěží, bezprostřední a neopotřebovaný. Proto může vést jeho písemné zaznamenání i k výsledkům, jež odporují dřívějším výpovědím. Mezi tím neexistuje zprostředkování. Pravdy převedené do pojmů pak stojí proti sobě a chtějí být akceptovány tak, jak jsou. Zloba, s níž se autor tu a tam obviňuje ze senility, musí být stejně tak plně přijata jako štěstí, které prožije, když v Karibiku zjistí, že staré návyky mu pořád ještě umožňují plavit se na plachetnici – což je ve zřejmém rozporu s dřívější diagnózou. Linie témat jsou tedy mnohem spíš prostorem k diskuzi s proměnnými výsledky než uzavřeným myšlenkovým průběhem. To vyžaduje otevřené čtení, jež zachází opatrně se vším, co se zdá být definitivní, a obzvlášť se chrání považovat jednotlivé do očí bijící pozice za zaručené.

Dobrým příkladem je milostný příběh, který je pro knihu stejně důležitý jako přítelova smrt. Může být jistě lákavé pokusit se analyzovat tento vztah mezi starším mužem a mladší ženou pomocí psychologických nástrojů, jež máme k dispozici, a vzhledem k jednotlivým skutečně explicitním textům nám může připadat, že takový postup přinese úspěch. Odvaha stavět vedle sebe kontrastní prožitky je velkou předností této knihy, vyžaduje však i od čtenářů víc, než je jim možná milé. Nejen autora činí zde sdílené zkušenosti „co do pojmů bezmocného“. To je nutné zdůraznit i proto, že existuje málo velkých spisovatelů, o nichž dnes koluje takové množství šablonovitých představ jako o Frischovi. Každý ví to, co ví, a považuje to za prokázané.

Odstup osmadvaceti let, které nás od této knihy dělí, může vést k iritacím týkajícím se historického povědomí. I když člověk politiku v raných osmdesátých letech sám sledoval, překvapí ho, jak vehementně byla tehdy pociťována bezprostřední hrozba atomové války a možného zničení lidstva, jak je z tohoto deníku z let 1982/83 patrné. Takzvaný převrat provázený rozpadem bloků a strnulých front studené války, k němuž došlo o šest let později, nám dnes připadá jako samozřejmý a zákonitý proces. Jako by zde tak prožívané obavy, že lze obrovský potenciál atomových raket dlouhého doletu náhle aktivovat a zničit tak civilizovaný svět, pocházely z nějaké pohádky o strašidlech. Byla to jen fixní idea přežité generace? Přitom zbraně hromadného ničení chorobně prorůstají i do současnosti; že je nikdo nikdy nenasadí, může být stejná fixní idea žijící generace. Asi by stálo za to považovat vážnost a prozíravost, s nimiž autor v tomto deníku pozoruje a posuzuje nejen možnost atomové války, ale i její politické předpoklady, za něco víc než historickou pozoruhodnost. Zkušenost s nejvyšší námahou zkrocené paniky, o níž nám podává řada stránek této knihy zprávu, zkušenost politického zaslepení, které je s akutním nebezpečím spojené, by se mohla stát – pokud by k ní bylo přihlédnuto – korektivem všech strategií vytěsňování představ o nejrůznějších formách atomových hrozeb, jež ovládají dnešní veřejné mínění.

Názor, že pravá filozofie není víc než uvažováním nad smrtí, meditatio mortis, jak řekl Cicero, by Frisch tak úplně nesdílel. Jeho zajímalo víc to, co smrti předchází, zajímal jej život. Přesto jeho pronikavý pohled na bytí – „bytí ve světě: bytí ve světle“, jak stojí na známém místě – stále častěji dopadal i na okraj tohoto časového úseku. Už v raném mládí udělal Frisch zásadní zkušenost, že čas daný jednotlivému člověku lze využít nebo promarnit. Obavy, že mu čas neužitečně proteče mezi prsty, stál za mnoha jeho náhlými životními zvraty. Z jistoty konce vyvěrala jeho vášnivá touha po naplněné existenci. Jejím protějškem byla hrůza z nenaplněného času, z let propadlých pusté každodennosti. V tomto fragmentárním deníku z let 1982/83 však proniká do prostoru uvažování smrt už nikoli jako hranice, nýbrž jako syrová, tíživá událost. Konfrontace s přítelem, jenž obdržel lékařský rozsudek smrti a při plném vědomí prožívá poslední měsíce, nabízí Frischovi možnost utkat se s umíráním formou psaní. Doposud byla smrt myšlenkou, teď se zkonkretizovala. To se odehrává v mnoha formách, od nepřikrášleného líčení rozpadajícího se přítele (na pozadí bezčasové egyptské pouště) až ke grotesknímu vyprávění o rozkládajícím se mase v nefungujícím mrazáku, kterého se nedokáže zbavit (str. 44). Právě tenhle záznam je dokladem Frischovy vlastní charakteristiky ve skice předposledního textu: „Jsem odkázán na prožitky, které mě co do pojmů činí bezmocným, a proto raději vyprávím.“ Právě ve vyprávění dokáže dosáhnout oné selektivnosti uvažování, jakou jiní nalézají pouze v přesných pojmech, a mimo ně je často nejsou ochotni uznávat. Autoru Frischovi ale umírá pojem pod rukama, není-li schopen jej vyprávěním proměnit.

Protože smrt je v tomto deníku tak konkrétní, počínaje otázkou na str. 6: „Jak se tedy umírá?“, získává na naléhavosti i otázka po tom, co je nebo by mohlo být na odvrácené straně smrti. Existuje jistě i navyklé gesto odklonu od celého problému přiznáním k agnosticismu: „Co má co říct agnostik v kostele?“ (str. 50), ale už jen forma téhle otázky ubírá pozici na jednoznačnosti. A skutečně zaznamenává autor této knihy deficit transcendence současnosti a svou kompenzaci prostřednictvím zvláštních rituálů sebepoznání přesněji a podrážděněji, než to dělal kdy předtím: „Hromady spiritistů bez Boha.“ (str. 31) Nemůže se sice vysvléct ze své sekulární kůže, ale ve svém přiznání, že „poprvé v kostele poklekl“ (str. 51), se „narativně“ blíží zkušenosti, jejíž možnost přinejmenším nevylučuje.

Max Frisch po celý život tvrdě pracoval. Mravní základ spisovatelova psaní vycházel z protestantství rodného města. Známé je, jak Ingeborg Bachmannovou rozčilovalo, že se každé ráno ve stejnou dobu ozývá v bytě klapot psacího stroje. O této své kázni se Frisch málo vyjadřoval. I ve třetím deníku nám existenciální rozměr jeho práce padne do očí, jen když se přesněji začteme. Skrývá se za zlostnými diagnózami pracovní neschopnosti, jež ovšem jazyková vybroušenost dotyčných míst sama vyvrací. Například když na str. 14 říká: „Třepu ze sebe věty, jako se třese rozbitými hodinami,“ nebo na str. 41: „Nudí mě každá věta, kterou jsem napsal, nepomáhá, ani když ve své věži zaměním slova, a právě to celé dny dělám; zaměňuju slova za slova.“ Ale naproti tomu se stává, a to je okouzlující rys celé knihy, že promluvu o vlastním díle přesouvá do pozorování práce jiných, například tessinských zedníků a dřevorubců. Na str. 13 popisuje starého muže, který mu staví zídku. Jeho řemeslná zručnost, jeho cit pro materiál, jistota každého doteku v sobě zrcadlí i práci spisovatele: „Jak starý zedník klečí a drží v levé ruce kámen, který si vybral, pak ho kladívkem opatrně rozklepne, aby se mu ten kousek hodil do zdi – rád přihlížím: ta něžnost ke kameni, znalost struktury toho nebo onoho kamene, jeho činorodá trpělivost.“ V kontextu celé knihy se zdá být tento popis stavby zdi trvalé povahy malou alegorií psaní textu, který přetrvává. A tím, že se popis daří, podobně jako jeho dojemné pokračování o pár odstavců dál, koriguje autor i to, co řekl o své vlastní práci: že je to jen nesmyslné zaměňování slov. Na vlastní oči vidíme, jak je nejen zaměňuje, ale i rozvážně a s jistotou řadí k sobě.

Trvalé a pomíjivé – to jsou kategorie, které mají pro Frische obrovský význam. Každá ztělesňuje touhu i obavu zároveň, v nikdy neustávající dialektice. Pocit bezpečí v tom, co je trvalé, se může proměnit ve vězení, neukotvenost pomíjivého je i svoboda. Dobře to lze pozorovat na hře, jakou Frisch pěstoval ve vztahu ke svým obydlím. Jakmile zařídil jedno, muselo se k němu někde v dálce přiřadit jiné, aby to první zbavilo pocitu nevyhnutelnosti. Vzhledem ke kamennému domu v Tessinu a rozlehlému podkrovnímu bytu v New Yorku nám musí jeho postesknutí, že mu z politických důvodů nebylo dovoleno pronajmout si byt v Curychu, připadat pošetilé. Ale Curychu se Frisch nikdy nemohl vzdát, k Curychu ho poutala láska, která patřila k nejhlubším hnutím jeho duše. Bez bytu v tomto městě by to dlouho nevydržel, ale aby to v Curychu vydržel, potřeboval nutně možnost bydlet i jinde. Na tomto pozadí vyvolává vize, která formuje závěr knihy, velmi podmanivý dojem: bílý „dům na dožití“ (str. 72) kdesi v Nové Anglii. Trvalé a pomíjivé v této představě splývají. Takový dům by už měl natrvalo, ale protože jej choval jen ve svých představách, v hluboce zklidněných obrazech, patří také do sféry pomíjivosti. Zdá se, že této hře propadl, protože mohl kdykoli zaměnit místo, stromy, výhledy do krajiny a v neposlední řadě i návštěvníky. V imaginaci prožíval konečně svůj zdařilý pozemský domov. Je bolestné, že právě v tomto místě byl projekt třetího deníku přerušen.

Peter von Matt
leden 2010

překlad © Radovan Charvát
text vyšel jako doslov ke knize Třetí deník. Skici
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2300x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce