Frisch, Max: Třetí deník. Skici, 1982

Frisch, Max
Třetí deník. Skici, 1982

studie beletrie zahraniční

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován.

Poznámka překladatele
Max Frisch: Třetí deník. Skici, 1982. Přel. Radovan Charvát, Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 184 s.

Člověk může vyprávět všechno, jen ne svůj skutečný život
Max Frisch: Stiller

Skici ke třetímu deníku Maxe Frische (1911–1991) jsou výmluvným svědectvím posledních let tohoto švýcarského autora. O jejich nečekané vydání se v roce 2010 zasloužila až spisovatelova nadace v Curychu, neboť Frisch sám nezanechal ve své pozůstalosti žádné pokyny k textu, který měl sice na první pohled definitivní podobu, ale nikdy jím nebyl k vydání autorizován. U nás se začalo Frischovo dílo objevovat až v průběhu šedesátých let, a to v nebývalé míře, což bezpochyby způsobilo tehdejší politické uvolnění, které násilně ukončila sovětská okupace. V letech 1962–1969 vyšla řada divadelních her v překladech Bohumila Černíka, Jitky Bodlákové, Evy Bezděkové a Rio Preisnera: drama Andorra (1962), komedie Don Juan aneb Láska ke geometrii (1964), fraška Čínská zeď (1964), moritát o dvanácti obrazech Hrabě Öderland (1966), pokus o rekviem A mrtví opět zpívají (1967), hra Biografie (1968) a tragikomedie Pan Biedermann a žháři (1969). Většina z nich se hrála na scénách po celé republice včetně pražského Národního divadla a byla přijímána s velkým zájmem, zejména s ohledem na autorovo kritické politické vědomí. V době normalizace stačil vyjít v překladu Josefa Balvína už pouze Triptychon (tři jevištní obrazy, 1980). V 60. letech se mohli čeští čtenáři seznámit také se třemi zásadními prozaickými díly, romány Homo faber (v překl. Heleny Nebelové, 1967, 2. vydání 1996), Stiller (1967) a Mé jméno budiž Gantenbein (1967, oba v překladu B. Černíka). Po normalizačním útlumu začala další Frischova díla vycházet až v 90. letech, byla to jednak povídka Modrovous (B. Černík, 1991), první Deník 1946–1949 (Božena Koseková, 1995; druhý Deník 1966–1971 dosud nevyšel), povídka Člověk se objevuje v holocénu (Ivana Vízdalová, 1995) a konečně silně autobiografická próza Montauk (překl. B. Černík, 2000), na niž tento třetí deník v mnohém navazuje. Max Frisch byl u nás po celou tuto dobu přijímán velmi pozitivně a se zájmem sledován, nejen jako dramatik, ale i jako prozaický autor výrazného kritického myšlení. Zásadní statě o díle a významu tohoto autora publikoval germanista Jiří Stromšík (Max Frisch: Život a dílo, 1967; Člověk mezi skutečností a fikcí, 1969, Časopis pro moderní filologii), jeho dílo recenzovali mezi jinými prof. Eduard Goldstücker, překladatelé Vladimír Kafka, Hanuš Karlach a Michaela Jacobsenová, básník Jiří Gruša, bohemista Vladimír Novotný či literární teoretik, historik a kritik Jiří Trávníček.

Deníková prozaická forma
byla Maxi Frischovi velmi blízká, jak dokládají nejen jeho první dva Deníky z let 1946–1949 a 1966–1971, ale i Listy z chlebníku (Blätter aus dem Brotsack, 1939) a Deník s Marion (Tagebuch mit Marion, 1947). Skici ke Třetímu (tzv. americkému) deníku začal psát na jaře roku 1982 v době, kdy žil s Alicí Locke-Careyovou střídavě v New Yorku a Evropě, a na titulní list napsal:

DENÍK 3
od jara 1982
Věnování: Pro Alici
New York, listopad 1982

Do Ameriky se podíval v dubnu 1974 a setkal se i se svou nakladatelkou Helene Wolffovou. V té době procházelo jeho druhé manželství s Marianne Frisch-Oellersovou obtížnou fází. Během dvouměsíčního přednáškového turné provázela třiašedesátiletého spisovatele mnohem mladší pracovnice nakladatelství Alice Locke-Careyová. 11. května spolu strávili víkend na severním výběžku Long Islandu u osady Montauk. Toto indiánské jméno se stalo titulem silně autobiografické povídky, na níž Frisch po návratu v létě 1974 pracoval v ateliéru svého přítele Gottfrieda Honeggera v Gockhausenu u Curychu a navečer se vracel do bytu v Küsnachtu. Povídkou se jako leitmotiv táhne víkend s Alicí, která se v ní jmenuje Lynn. Líčení je přerušováno zdánlivě asociativními vzpomínkami, nicméně všechny části spolu úzce souvisejí.

Pozdní Frisch
Otevřenost, s níž se v Montaukovi vyjadřoval nejen o sobě, ale i o ostatních, pobouřila zejména Marianne. Zakazovala mu, aby o ní psal. Nebyla jediná, Frisch všechny své vztahy, celý svůj život důsledně literárně zpracovával. Spor se tehdy snažil urovnat společný přítel Uwe Johnson, ale bez většího úspěchu. Frisch rozchod komentoval slovy: „Literatura jako rozpad manželství.“

Po rozvodu se vztah k Alici, která se mezitím také rozvedla, prohloubil a trval od roku 1980 do dubna 1983. Frisch zakoupil v Prince Street 123 poblíž Broadwaye na Manhattanu podkrovní byt. Žil tehdy střídavě mezi Curychem a New Yorkem. Po roce 1983 se opět přestěhoval, tentokrát do rozlehlého bytu ve Stadelhoferstrasse 28 nedaleko curyšského Schauspielhausu. Byla to poslední adresa jeho nomádského života, provázeného tolika cestami a změnami obydlí. Jednou o sobě prohlásil: „Jsem městský člověk, žádný venkovan, který žije na vlastní půdě, a tedy nomád.“

Už v Montaukovi a později ve svém třetím deníku se věnoval stáří a smrti. Věděl, že nastal čas nejen o ní přemýšlet, ale i mluvit a psát. Učinil tak především ve svých dvou pozdních literárních textech, divadelní hře Triptychon (1978, česky Dilia 1980) a povídce Člověk se objevuje v holocénu (Der Mensch erscheint im Holozän, 1979, česky Svoboda 1995). Poslední verze povídky pochází z roku 1978 a lidská existence je v ní relativizována na pouhou epizodu. Rozštěpení člověka demonstruje Frisch na starším muži, který zažije ve svém osamělém domě v údolí Onsernone (kde měl i Frisch svůj tessinský domov) několikadenní, záplavy připomínající přívalové deště a snaží se uchovat si vědomí a paměť uprostřed ničivé přírody. Sleduje doslova encyklopedický projekt, jímž chce mocné přírodě dominovat. To není jen zestárlý „Faber“, ale přímo reálné zpodobení Frische.

Krátce po svých 75. narozeninách se Frisch s literárním světem rozloučil. Bylo to během Literárních dnů v Solothurnu, kdy svůj nepříliš optimistický proslov nazval Na konci osvícenství je Zlaté tele (Am Ende der Aufklärung steht das Goldene Kalb, 1986). V koalici ekonomické a politické moci, která osvícence pasovala do role „nepřátel státu“, spatřoval triumfující tendenci směřující proti osvícenectví. Demokracie se podle něho nakonec zvrhla v „právně státní aparát“ sloužící „výkonu moci“. Potvrzením skepticismu jeho pozdních let se stala aféra, během níž vyšlo najevo, že přibližně deset procent švýcarského, většinou levě orientovaného obyvatelstva bylo vládou po celá desetiletí sledováno. Na Frische samotného byla od jeho účasti na mírové konferenci v Poznani v roce 1948 vedena tajná policejní složka. Vyžádal si její předložení a záležitost veřejně okomentoval. Následně bojkotoval oslavy 700letého výročí založení Švýcarska.

V březnu 1990 se dozvěděl o svém onemocnění rakovinou. Sarkasticky to okomentoval slovy: „Rozsudek smrti je nyní vysloven: zásadní rozdíl bude jen v tom, jakým způsobem bude poprava vykonána.“ V posledních měsících života ho zaměstnávala pouze myšlenka na uspořádání jeho odchodu: žádné projevy ze strany „honorace moci“, jen „účast nejbližších a žádné amen“. V noci ze 4. na 5. dubna 1991 zemřel Max Frisch ve svém bytě ve Stadelhoferstrasse, smuteční slavnost se konala o čtyři dny později v kostele sv. Petra; promluvila na ní pouze Karin Pilliod-Hatzkyová a přátelé Michel Seigner a Peter Bichsel; slavnost proběhla bez účasti faráře.

 

© Radovan Charvát
text vyšel v knize Třetí deník. Skici, 1982
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2625x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce