Překladatel? Kdo to je?
Překladatel? Kdo to je?

Překladatel? Kdo to je?

Je důležité uvádět v informacích o knihách jejich překladatele? Co se dá dělat pro zlepšení povědomí o překladatelské profesi?

Vážená paní,
Nemáme žádnou představu kdo jste. V informaci o uvedených titulech, kterou dostáváme od vydavatelství žádná zmínka o vás není.
Informace, kterou zveřejňujeme na našich stránkách o uvedených titulech nejde v rozpor s autorským zákonem.
Vaše stížnosti můžete směrovat na vydavatelství.
Z podnikatelského hlediska uvedení jména překladatele nezvyšuje prodejnost titulu.

Tak před časem odpověděla pracovnice jednoho internetového knihkupectví na mou žádost, aby k mým překladům, které její podnik nabízí, doplnili jméno překladatele. (Pro srovnání – vždyť překladatel je interpret – : představme si, že profesionálnímu klavíristovi řeknou o jeho nahrávce určité skladby: „nemáme žádnou představu kdo jste“.) Mail jsem přeposlala dotyčným nakladatelům, ti však nepovažovali za nutné se do věci vměšovat. A co na to můžu říct já? Ať paní knihkupkyně některou tu knihu příležitostně vezme do ruky, otevře ji a podívá se třeba dozadu do tiráže? Mám se odvolat na to, že většinu těch překladů nakladatelé nominovali na Jungmannovu cenu? Kdybych za některý dostala Skřipec, byla by možná větší naděje, že by i tato internetová knihkupkyně měla představu, kdo jsem.

Ani pro překladatele totiž není snadné dozvědět se, že jeho překlad je mezi nominovanými na Cenu Josefa Jungmanna (od roku 1991 ji každoročně uděluje Obec překladatelů). Nakladatelé sice překlady, s jejichž kvalitou jsou spokojeni a vkládají do nich určité naděje, na Jungmannovu cenu přihlašují, ale ještě jsem nezažila, že by o tom informovali mě jako překladatelku, případně Nizozemský literární fond, který mé překlady finančně podporuje, nebo autora (respektive jeho nizozemského nakladatele), jemuž u překladů do méně známých jazyků zbývá jen snažně doufat, že je jeho kniha v dobrých rukou. Pro nizozemskou stranu je nominace významný doklad, že český překlad snad není špatný. (Z praxe literární agentury Pluh vím, že zejména němečtí nakladatelé o nominacích na překladatelské ceny – a v německé jazykové oblasti jich není málo – autory s hrdostí informují.) A tak jsem už několikrát na Světu knihy vedla některého nizozemského autora nebo zástupce NLF k vitríně Obce překladatelů ve střední hale, kde se každý rok tituly nominované na Jungmannovu cenu vystavují. Seznam snad OP zveřejňuje i ve svých Zprávách, ale ty jako nečlen nedostávám (a na webových stránkách OP se za poslední roky najdou jen dvě květnová čísla Zpráv s nominovanými tituly), nikde jinde seznam k nalezení není. Ani nakladatelé na Světu knihy u svých stánků zákazníky na překlady, které přitom většinou sami nominovali, nijak neupozorňují.

Podle webových stránek Obce překladatelů je uzávěrka přihlášek pro Jungmannovu cenu 31. března. Zhruba o šest týdnů později jsou tedy tituly bez zvláštní publicity k nalezení ve zmíněné vitríně na Světu knihy. O půlroku později, ke 30. září, jsou pak oznámeni vítězové, to znamená sedm finalistů, kteří získávají tvůrčí odměny (jejich výše, jak se vymezuje ve stanovách ceny, „vychází z aktuálních možností OP“), přičemž jeden z nich se stane vítězem ceny v hodnotě 50 000 Kč („pokud se výboru OP podaří získat na cenu finanční prostředky“). O udělení ceny se v médiích objeví krátká zprávička.

Lze se pozastavovat nad tím, že čtenáři za těchto okolností zpravidla nevěnují kvalitě překladů pozornost, takže „z podnikatelského hlediska uvedení jména překladatele nezvyšuje prodejnost titulu“?

Porovnejme si to s organizací významnějších literárních cen: tam se v médiích v rozpětí několika měsíců stupňuje napětí od širšího výběru titulů (longlist) přes finalisty (shortlist) až po slavnostní vyhlášení vítěze. Nejenže se tím zvyšuje známost (a tedy i prestiž) ceny, ale je to i příležitost poskytnout čtenářům seznam titulů, které toho roku stojí za pozornost. Literárních cen je přitom (i u nás) mnoho, kdežto příležitostí k upozornění na kvalitní překlady pomálu.

V posledních letech se ve světě po vzoru mezinárodní literární ceny IMPAC Dublin množí ceny pro nejlepší překladové dílo, kdy se o finanční odměnu dělí autor s příslušným překladatelem (např. polská cena Angelus nebo nizozemská Europese Literatuurprijs). Jméno autora (a jeho osobní účast při udělování ceny) přitahuje větší pozornost než ryze překladatelská cena, současně se tu veřejně připomíná, že bez překladatele by autor do dané jazykové oblasti vůbec nemohl proniknout. V tom světle je třeba vidět i jednu ze šesti klíčových zásad Hexalogu anebo Kódu dobré praxe (sestavila mezinárodní překladatelská organizace CEATL):
"Překladatel jako autor překladu bude vždy zmiňován spolu se jménem autora původního díla." (Původní znění hexalogu v angličtině viz http://www.ceatl.eu.)

A pak je tu samotné udílení ceny. Skřipec má mnohem větší publicitu než Jungmannova cena nejen proto, že „špatná zpráva je dobrá zpráva“, ale jistě i proto, že se uděluje ve Velkém sále na Světu knihy (ano, co by kamenem dohodil od dotyčné vitríny Obce překladatelů). Ne nadarmo čeká německý svaz překladatelů a tlumočníků s předáním své ceny na Frankfurtský knižní veletrh, i když vítěze vyhlašuje už dřív. Svaz tam překladatele zviditelňuje i velmi doslova: před pár lety například provázely přehled nejrůznějších německých překladatelských ocenění velké fotografie laureátů, ale hlavně je tu tzv. „skleněný překladatel“: stolek, kde se po dvou hodinách střídají překladatelé a přímo před očima návštěvníků veletrhu pracují, přičemž text se souběžně promítá zvětšeně přes dataprojektor. Návštěvníci využívají možnosti klást překladatelům otázky a mluvit s nimi o různých aspektech překladatelské profese.

Způsobů, jak čtenářům přiblížit roli překladatele pro knihu, jejíž nákup právě zvažují, je tedy víc (a jejich uskutečnění nemusí být nijak složité).

Na závěr ještě pár glos k informacím o Jungmannově ceně na webu Obce překladatelů: jestliže se ve stanovách říká, že porota se skládá minimálně z pěti členů nebo že porota oznámí výboru OP finalisty do 5. září, nepůsobí příliš seriózně, když má porota v některých ročnících pouze čtyři členy nebo když (jako letos) rozhodne o finalistech teprve 19. září. Navíc u podobných cen bývá zvykem, že složení poroty je na webu k nalezení od okamžiku vyhlášení nového ročníku, nikoli až po udělení ceny. Věrohodnost Jungmannovy ceny také oslabuje, když – jak se ukázalo letos – porota nemůže zaručit, že si zajistí vše potřebné (originál, odborný posudek) k tomu, aby kvalitu nominovaných překladů dokázala posoudit, a tak překlad z hodnocení vyřadí.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Jan Vaněk jr.,

A o stránku vedle už je i sedmice "užšího výběru"!

Magda de Bruin,

Seznam (longlist) je čerstvě na webu Obce překladatelů.

Michal Švec,

Uznávám, že zvlášť letos je to opravdu zmatečné. Na květnovém veletrhu Svět knihy Praha 2019 byla vitrína s vystavenými nominovanými překlady, ale bylo jich daleko méně, než v seznamu, který OP rozeslala v září e-mailem. Přitom v září se obvykle rozesílal už ten shortlist. Je škoda, že se s tím nepracuje lépe a informace nejsou dostupné na webu. CJJ je jedna z mála aktivit, která má velký přesah mimo překladatelskou komunitu a dostává se pravidělně i celostátních médií (vč. např. ČT). Zkusím se poptat, zda by s tím nešlo něco dělat.

Magda de Bruin,

Děkuji za informaci. To už ale opravdu bude s křížkem po funuse. Navíc (když necháme stranou informační hodnotu pro čtenáře) jsou v seznamu přihlášených titulů jistě i překladatelé, kteří nejsou členem OP, ale pokud se nedostanou na Svět knihy, dozvědí se o tom tedy asi tak o půl roku později, až po vyhlášení vítězů. OP na jedné straně vyzývá, aby nakladatelé i čtenáři atd. tituly do CJJ přihlašovali, ale k propagaci kvalitních překladů to pak nedokáže dobře využít. To je škoda.

Jan Vaněk jr.,

Vyrozumívám, že "seznam návrhů na CJJ" vyšel jako v předchozích letech v zářijovém čísle Zpráv OP; to ovšem bylo pouze minulý týden rozesláno členstvu a zveřejněno na http://www.obecprekladatelu.cz/zpravy-op.htm bude se zpožděním. O Skřipci informuje OP až po jeho vyhlášení.

Magda de Bruin,

Necelé dva týdny před vyhlašováním vítězů CJJ (8. října od 17 hodin v Goethe Institutu) se vracím k sedm let staré glose: přestože bod 5 stanov CJJ uvádí, že "navržené tituly jsou zveřejněny ve Zprávách OP", letošní seznam titulů přihlášených na CJJ (tj. obsah slavné vitríny na Světu knihy) hledám marně. Zatímco o Skřipci informuje OP jako vždy podrobně. Zdá se mi, že se OP staví k seznamu navržených titulů nejednoznačně: na jedné straně je tu vitrína (tj. jakési doporučení návštěvníkům knižního veletrhu), na druhé straně zástupci OP zdůrazňují, že tituly může přihlásit kdokoliv, takže o kvalitě překladů seznam navržených titulů (potažmo vitrína OP na Světu knihy) nic nevypovídá. Ke zvýšení čtenářského povědomí o roli překladatele i širšího povědomí o CJJ by přispělo, kdyby si v tomhle OP udělala jasno: tj. buď vitrínu (a bod 5 stanov) zrušila (zato zveřejnila seznam sedmi finalistů už v náběhu na udílení CJJ - to by ostatně bylo prospěšné tak jako tak), nebo zveřejňovala důsledně i seznam navržených titulů (z něhož jsou - podle některých informací z okruhu OP - stejně už tituly nevyhovující podmínkám CJJ vyřazeny, takže obsah vitríny už jakýmsi prvním sítem prošel).

Viktor Janiš,

Martinovi: odkazoval jsem na původní debatu s Odeonem. Ten můj status je teď 20 hodin starý a lze ho najít na facebook.com (i s další debatou o problematice, takže to snad lidem k něčemu bude.)

M Pokorny,

Ale jen pro dopátrávací evidenci: Tvůj status je ze 17. prosince a přímý odkaz sem na ili neobsahuje; či se (v spleti replik) pletu?

Viktor Janiš,

Wasp: za to patrně můžu já. Na Facebooku jsem si rýpl do nakladatelství Odeon, že systematicky neuvádí na svých stránkách jména překladatelů, a pak jsem na to téma napsal status opřený právě o argumentaci Magdy de Bruinové. A přece jen těch přátel a followerů na FB mám přes 1500. Smutné na tom je spíš to, že za ta léta se nic moc nezměnilo: Národní knihovna nás překladatele setrvale odmítá katalogizovat a celé Euromedii nestojíme za přeprogramování webu tak, aby v něm přibyla jedna pitomá kolonka. A když data nejsou od nakladatele, tak nejsou nikde jinde, Kosmasem počínaje.

wasp,

Hustý. Během dneška víc přístupů, než kdy měla Anne Frank:
20.12.2015 15:00 přístupů: 5.323
20.12.2015 20:00 přístupů: 5.841
20.12.2015 23:30 přístupů: 6.121
Fičák, co?

wasp,

Během pár hodin stovky přístupů. Nějaký skvělý příspěvek. Nebo se totálně odhodily skrupule?

Johanuska,

Já stejně využívám jenom překladatelské agentury , kde se většinou na konkrétního překladatele neptám, takže mě je jedno, jestli se to zveřejňuje nebo ne :)

Magda de Bruin,

Svět knihy před týdnem skončil a na webu i facebookovém profilu Obce překladatelů se najde podrobná zpráva o letošním Skřipci, ale seznam titulů přihlášených na Jungmannovu cenu nikde. OP informuje pouze o tom, že na veletrhu opět byla vitrína s nominovanými tituly, ale co v ní bylo, neuvádí. Kdo se na veletrh nedostal, má smůlu. Před rokem se zdálo, že se postup OP aspoň v tomto bodě zlepší, ale bohužel jsme zase tam, kde jsme byli v říjnu 2012 (viz 2. odstavec mé tehdejší glosy).

Magda de Bruin,

Panu Grulichovi: holandští překladatelé používají pro zakázky, které dělají hlavně z existenčních důvodů, termín „překládat s odvrácenou hlavou“ (což ostatně většinou neznamená, že by překladatel takovou práci odbyl – stavovská čest to nedovolí). A jinak: jsou knihy čtenářsky zajímavé, a jsou knihy zajímavé překladatelsky. Ne vždycky se to překrývá. Takže ne všechny knihy, které jsem s požitkem přeložila, bych si vytáhla z knihovny jako čtenářka (a naopak: kniha, která se mi líbí jako čtenáři, může být na překládání strašná nuda). Na tenhle rozdíl se ale skoro nikdy nedbá – třeba i zmíněná Jungmannova cena se primárně řídí literární kvalitou předlohy (a taky např. rozsahem díla – z proslovů předsedů poroty na webu OP vyplývá, že příliš útlé knížky, i kdyby to byly překladatelské skvosty, šanci na ocenění nemají). Ale to jen tak bokem. Díky aktivnímu Niz. lit. fondu NLF vychází iniciativa v posledních letech od nakladatelů - už skoro ani nepamatuju, kdy jsem naposled obesílala nakladatele s nějakým titulem podle vlastního výběru (to bych ale měla zaklepat na dřevo). Překládání přes třetí jazyk je přípustné jedině tehdy, když je např. anglický překlad autorizovaný a když v určité zemi není dost dobrých překladatelů z originálního jazyka. Ve své sekci uvádím, když se překládá z jiného jazyka než z originálu (viz Huizinga: Podzim středověku - přes němčinu), i když nebývá snadné to zjistit (natož najít jméno "mezipřekladatele" – zvlášť pokud kniha vyšla víckrát a není jasné, z kterého vydání se do češtiny překládalo). Přiznávám, že se po jméně v takových případech ani až tak usilovně nepídím, protože mi z principu vadí, když se nizozemská kniha nepřekládá z nizozemštiny.

Anna,

Panu Grulichovi: samozřejmě by se mi nejvíc líbilo překládat to, co považuji za kvalitní literaturu, ale občas se člověk musí něčím živit. Udat v nakladatelstvích některé autory je velmi těžké a je to běh na dlouhou trať, zejména nejde-li o beletrii, ale třeba eseje. Takže než se mi podaří nějakého nakladatele přemluvit k vydání díla, o němž jsem přesvědčena, že bude sice přínosem pro naši kulturu, ale nikdo na tom nezbohatne, překládám i knihy, které za tzv. "hoch" literaturu nepovažuji, ale nepříčí se mi z nějakých morálních či jiných důvodů. Jako překladatelce mi i takový překlad může hodně poskytnout, minimálně nevyjdu ze cviku. Takže bych snad nemluvila o braku (ostatně jeho definice asi také není jednoznačná), ale překladu zábavné literatury se nebráním. Rozhodně ji však neupřednostňuji.

Tomáš Grulich,

Díky za zajímavý článek, jako čtenář si práce překladatelů velmi vážím a při výběru knihy pro mě důležití jsou, naposledy jsem si skutečně vychutnal překlad románu Poslepu od Kateřiny Vinšové - a poté si vyhledával, které další knihy tato překladatelka přeložila. Mám ale i další oblíbené překladatelky a překladatele, které vnímám současně i jako jakousi záruku za kvalitu díla, u nákupu takových knih pak neváhám.
Dovoluji si mít na Vás jako překladatele v této souvislosti dotaz: přeložili byste cokoli, nebo se snažíte, aby se Vaše jméno neobjevilo u nějakého braku?
A jak se stavíte k překladům překladu? Zde se obvykle vůbec jméno „mezipřekladatele“ neobjevuje, a to ani v recenzi na literatuře (http://iliteratura.cz/Clanek/23375/pamuk-orhan-istanbul-vzpominky-na-mesto).

Magda de Bruin,

Ještě bych k tomu dodala, že pokud jde v NK skutečně o mezinárodně platná pravidla, měl by se toho ujmout CEATL (jehož členem Obec překladatelů je) - tam už skutečně protesty jednotlivců nic nezmůžou.

Magda de Bruin,

Musím přiznat, že to mi ušlo. Ovšem internetoví knihkupci se podle vlastních slov řídí buď informacemi od nakladatelů, nebo od Kosmasu (na to se aspoň někteří vymlouvali). Kosmas i nakladatelé mě ujistili, že oni jméno překladatele v údajích k titulu uvádějí. Takže pokud se bavíme o informacích pro široké vrstvy čtenářů v komerční sféře, údaje v NK tam zřejmě nehrají roli.

Viktor Janiš,

Cvičné vyhledávání v NKP odhalilo 29 mých titulů (z více než 80), ovšem u Magdy našlo jen jednu jedinou knížku od Moorové, což je vážně škandál.

Jan Vaněk jr.,

Anna má naprostou pravdu. Když jsem si (pravda, je to už osm let) v Národní knihovně stěžoval, že v jejich katalogu nejde vyhledat podle překladatelů ani ty záznamy, ve kterých jsou (beztak chaoticky) uvedeni, odpověděli mi z oddělení jmenného popisu (dnes se to patrně jmenuje oddělení jmenného zpracování) tohle:

Dobry den,
pripominka ohledne prekladatele patri do me pusobnosti a mohu k tomu rict tolik, ze prekladatele jsou uvadeni jako vedlejsi zahlavi (tj. jsou zapsani do rejstriku) podle platnych katalogizacnich pravidel v techto pripadech:
- jde-li o preklad poesie
- preklad je vyznamny sam o sobe (v originale mezinarodnich pravidel: the translation is important in its own right)
- dilo bylo prelozeno do tehoz jazyka vice nez jednou
- vyplyva-li z publikace, ze prekladatel je autorem
- hlavni zahlavi muze byt pro uzivatele obtizne vyhledatelne (napr. u orientalnich a stredovekych del).
Prekladatel se tedy pro rejstrik uvadi pouze v techto pripadech, v ceske praxi obcas uvadime i vice, ale Vami uvadena publikace opravdu do zadne kategorie nespada. Pravidla katalogizace jsou mezinarodne platna a jejich dodrzovani je v dobe pocitacovych bazi a siti pro nas zavazne.

Taková fachidiocie je mimořádná i na poměry českých úředníků. (Čili, Viktore, i kdyby se překladatelé a nakladatelé pokusili dělat práci katalogizátorů za ně, stejně by to nebylo k ničemu.)

Magda de Bruin,

Inventarizace problémů je první krok, pak následuje druhý: náprava. Je vidět, že tenhle stav vadí mnoha lidem (i podle reakcí, které jsem dostala soukromě). Mně se jak u nakladatelů, tak (částečně) u knihkupců podařilo dosáhnout změny. Čím víc lidí se bude ozývat, tím dřív se z šestého bodu hexalogu stane samozřejmé pravidlo.

Jitka Jindřišková,

Dalo by se ještě pochopit, že jméno překladatele neuvádějí knihkupectví, ale to, že ho mnohdy neuvádějí vlastní nakladatelé na svých oficiálních stránkách, je pro mě naprosto nepochopitelné.

Magda de Bruin,

Ještě jednou k té osvětě kolem překládání: v amsterodamské Centrální knihovně OBA uspořádali 30. září (na sv. Jeronýma, patrona překladatelů) čtyřhodinovou ukázku překládání. Konalo se to v (obrovské) vstupní hale s projekcí na velkou obrazovku, překládalo se z angličtiny, francouzštiny, němčiny, španělštiny nebo italštiny, próza i poezie, návštěvníci (vstup volný) se procesu překládání mohli účastnit, aby si překládání vyzkoušeli na vlastní kůži. Texty se také zadávaly k překladu do Googlu a společně se pak debatovalo o výsledku. Obecenstvo to zřejmě opravdu prožívalo, protože podle zprávy na facebooku dokonce jedna paní uraženě odešla, když překladatel její návrh nepřijal…

Magda de Bruin,

Neoluxor jsem označila za "čestnou výjimku" proto, že uvádí překladatele hned vedle autora, kdežto na Kosmasu (i těch vzácných jiných webech, kde se překladatel uvádí), se většinou musí sjet nebo prokliknout na podrobnější údaje. Jinak na několika webech moje jméno na mou žádost doplnili (když jsem jim poslala odkazy na všechny svoje překlady, které kdo z nich nabízí), takže to je možnost i pro jiné překladatele. Je to sice pracné, ale jde o to se ozývat a přispět tak postupně ke strukturální změně v přístupu. (A to platí i pro situaci v jiných zemích - ne nadarmo sestavil CEATL ten hexalog.) Ovšem uvádění jména je jen jeden ze symptomů určitého nepříznivého stavu, jak snad vyplývá i z mého textu. Např. v rámci té niz. Europese Literatuurprijs z iniciativy překladatelů vznikla myšlenka (podpořená fondem NLF), aby překladatelé-finalisté uspořádali turné po různých nizozemských knihkupectvích. Kdo z překladatelů chce (ne každý vystupuje rád veřejně), má příležitost vyprávět čtenářům z okruhu zákazníků knihkupectví o práci na nominovaném překladu. Jsou tři účinkující za večer a každý překladatel to vystoupení pojímá po svém, takže překládání se osvětluje z různých aspektů. Pro obecenstvo (i když se skládá z náruživých čtenářů, takže by se řeklo, že o roli překladatele mají určitou představu) to bývá úplný objev.

Jenda,

Čestnou výjimku? Kosmas překladatele uvádí taky. Ne hned vedle nebo pod autorem, ale až v detailech knihy, ale uvádí. I vyhledávat se podle něj dá. Například paní de Bruin Hüblové najde 14 knih.
Neoluxor sice našel 2207 záznamů ... uvšem prakticky všechny jsou poněkud ... mimo.
A v rozšířeném vyhledávání je na překladatele zvláštní políčko pokud chcete mít jistotu, že to jméno nebylo nalezeno jinde. Na neoluxoru jsem žádné rozšířené hledání nenašel.

Viktor Janiš,

Skvělý článek, Magdo, samotného mě ta praxe internetových knihkupectví hněte, protože si knížky vybírám i podle překladatelů.
Anně: pokud vím, jsou katalogizátoři povinni uvést jméno překladatele, pokud je na titulním listu. Nestačí tedy po nakladatelích chtít, aby nás na titulním listu uváděli?

Anna,

Ja nevím, čemu se zde divime. Dovoluji si upozornit, že překladatel není uváděn ani do vyhledavaciho pole elektronického katalogizačniho lístku Národni knihovny. Katalogizačni pravidla to prý neumožňují... Takový argument bych chápala v době, kdy se katalogizovalo ručně na papírové kartičky, ale v době elektronických katalogů? Katalogizace se řídi (dosud) angloamerickými katalogizacnimi pravidly, tak nevím, jak si váží svých překladatelů anglo-americký svět. Ovšem na druhé straně, když nějaký katalogizátor ve vyhledavacim poli překladatele iniciativně uvede, tak se toto pole ponechá, takže je tato praxe stejně nesystematická a odkázaná na blahovůli katalogizátora a výmluva na pravidla neobstojí. A při hledání překladů jednoho překladatele je vyhledávání značně stíženo. Jako knihovnici a překladatelce zároveň mi tato praxe velmi vadí, ale jsem vždy ukřičena: pravidla to nepřipouštějí... Kde je služba čtenáři? Kde je zásada, že překladatel by měl být vždycky uvaden spolu s přeloženým dílem? I katalogizační praxe NK svým způsobem svědčí o tom, jakou prestiž překladatel beletrie obecně má. Ve vyhledávacíh polích je totiž jinak uveden kdekdo: typograf, ilustrátor (byť by do knihy přispěl jen několika čarami), auto vazby, autor předmluvy, doslovu apod. Nemluvim už ani o tom, jak je stížena rešerse při vyhledávání děl nějakého autora, který zároveň překládá. Zejména u naučné literatury je takových autorů a překladatelů v jedné osobě dost. Souvislosti jsou daleko širší, než by se na první pohled mohlo zdát. Jako překladatelka mohu být nakonec ráda, že jsem se zatím nedočkala dotazu, který vyslovili v jednom (zaniklém a znovu obnoveném periodiku), kde uveřejnili moji reportáž z Baskicka: "Chcete honorář, nebo Vám stačí, že budete uvedena jako autorka u článku?"

Magda de Bruin,

To jistě není, ani to není potřeba. Jméno překladatele v těch knihách je. Jde o to, že na webu najdete ve většině internetových knihkupectví o knize kdeco, včetně váhy v gramech a rozměrů v milimetrech, ovšem jméno překladatele ne. Čestnou výjimku tvoří Neoluxor, kde se uvádí jméno překladatele hned vedle jména autora.

Mikuláš,

Nevím, jestli je zrovna prodavač ta správná osoba, aby do knih vepisovala jméno překladatele:))