Proust, Marcel: Hledání ztraceného času (in Plav)

Proust, Marcel
Hledání ztraceného času (in Plav)

kritika překladu životní styl

Projekt pražského nakladatelství Rybka Publishers, které se rozhodlo znovu uvést na trh kompletní překlad Hledání ztraceného času od Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce, je mj. i symbolickým dárkem k letošnímu dvacátému výročí programu F. X. Šalda.

Hledání ztraceného času jako dárek ke dvacetinám
Marcel Proust
: Hledání ztraceného času. Přel. Prokop Voskovec, Jiří Pechar. 2. revidované vydání. Rybka Publishers, 2012.

Nejvýraznějším ze všech českých vydavatelských počinů podpořených od r. 1989 francouzskou vládou a jakýmsi symbolickým dárkem k letošnímu dvacátému výročí programu F. X. Šalda je projekt pražského nakladatelství Rybka Publishers, které se rozhodlo znovu uvést na trh kompletní překlad Hledání ztraceného času od Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce.

Abychom pochopili důležitost podobného rozhodnutí, musíme se krátce vrátit do historie. Proustův román na svou první českou verzi nemusel čekat nijak dlouho. Ve Francii všech sedm dílů postupně vycházelo mezi lety 1913–1927 a české nakladatelství Odeon je stihlo kompletně předložit čtenářům do roku 1930. Proporcionálně největší část textu (zhruba 85 procent) tehdy zpracoval Jaroslav Zaorálek, nicméně na překladu se podílely ještě další tři osoby, a to Bohumil Mathesius, významný český rusista a bratranec o něco slavnějšího Viléma Mathesia (část Sodomy a Gomory), Jaroslava Vobrubová-Koutecká, v knihovních databázích často chybně uváděná jako Votrubová-Koutecká (Combray), a Miloslav Jirda (část Ke Guermantům). Titulní listy i obálky všech dílů byly poměrně modernisticky zpracovány podle návrhu Karla Teigeho.

I když tento soubor překladů z druhé poloviny dvacátých let je významově ekvivalentní originálu, a čtenáři tak poskytuje jakýsi základní vhled do Proustovy poetiky, dnešní požadavky na žánrově stylistickou adekvátnost zcela nesplňuje. Jiří Pechar k tomu podotýká: „Když jsem pracoval na překladu nějaké knihy, která už přeložena byla, nikdy jsem do staršího překladu nenahlížel, dokud jsem s vlastním nebyl hotov; se zájmem jsem je ovšem dodatečně oba srovnával. Hledání ztraceného času překládal svého času tým, k němuž patřil i Jaroslav Zaorálek, a žádných věcných chyb se ovšem nedopustil. Stává se ale, že některé Proustovy metafory zůstaly nesrozumitelné, protože nebylo dost přihlédnuto k tomu, jakým způsobem je zdůvodňuje celý kontext; a také jemnější odstíny přímých řečí nebyly dost dobře vystiženy.“1

O mnohem přesnější a logice originálu lépe odpovídající verzi se v šedesátých letech pokusil ještě Josef Heyduk (1904–1994), nicméně zůstalo jen při druhé části prvního dílu celého cyklu, která vyšla pod názvem Swannova láska (1964).

V polovině sedmdesátých let se proto nakladatelství Odeon rozhodlo pořídit nový kompletní překlad všech sedmi svazků Hledání ztraceného času. Zájem projevil Prokop Voskovec starší (1893–1977)2, nicméně v důsledku závažného onemocnění stihl zpracovat jen první díl (Svět Swannových, 389 s.) a část dílu druhého (Ve stínu kvetoucích dívek, 473 s.), který byl po jeho smrti ještě redakčně dopracováván. Od třetího dílu Hledání ztraceného času převzal Jiří Pechar (1929). V té době už byl zkušeným překladatelem, který měl za sebou práci na Balzakově Venkovském plese (1958)3, Zolově cyklu Rougon-Macquartových (Hřích abbého Moureta: 1960, Pod pokličkou: 1963, Štěstí Rougonů: 1974, Kořist: 1975), Hériatově čtyřdílné sáze (Boussardelovi: 1975, Nezvedené děti: 1976, Zlaté mříže: 1978, Čas na lásku: 1979), Huysmansově „bibli dekadence“ Naruby (1979), ale i na současnějších románech Vercorsových (Nepřirozená zvířata, Buřiči, Sylva: 1965), Pingetových (Synátor: 1967), Darienových (Zloděj: 1970), Simenonových (Maigret a dlouhé bidlo: 1973) či Nourrissierových (Zákaz vycházení: 1978). Kromě děl beletristických pak Jiří Pechar přeložil ještě stěžejní studii francouzského filozofa a kulturního antropologa Clauda Lévi-Strausse Myšlení přírodních národů (1971). Jeho zásluhou se čtenáři šedesátých a sedmdesátých let seznámili také s Vybranými spisy Sigmunda Freuda (1969), s knihou O zvířatech a lidech, v níž Carl Hagenbeck, německý krotitel a zakladatel první moderní zoologické zahrady ve Stellingenu, vzpomíná na své profesní zkušenosti, s Kněžkou temnot (1976) mexické prozaičky a básnířky Rosario Castellanosové nebo s románem Strach a naděje (1978), za který španělský spisovatel Alfonso Martínez Garrido získal cenu Eugenia Nadala.

I když do dnešních dnů Jiří Pechar přeložil více než padesát titulů ze tří jazyků (pokud tedy nepočítáme jím zpracované italské básně z antologie Kéž hoří popel můj: z poezie evropského baroka od Václava Černého) a v jeho bibliografii figurují nejen díla beletristická, ale v poslední době zejména filozofické, psychoanalytické či sémiologické texty (Böckenförde, Derrida, Freud, Gadamer, Girard, Husserl, Lévinas, Lévi-Strauss, Lyotard, Metz, Spaemann, Tischner, Wittgenstein), Hledání ztraceného času představuje nejrozsáhlejší a v mnoha ohledech i nejnáročnější projekt, na kterém kdy pracoval.4 Čtyři díly zbývající po smrti Prokopa Voskovce staršího, tedy Svět Guermantových, Sodoma a Gomora, Uvězněná, Uprchlá a Čas znovu nalezený (poslední dvě části vyšly v jednom svazku) celkem čítají úctyhodných 2249 stran textu. Celé Hledání ztraceného času pak postupně vycházelo v nakladatelství Odeon mezi roky 1979 a 1988. Na dnešní dobu nepředstavitelný náklad 20 000 výtisků byl u každého svazku rozebrán zhruba do dvou měsíců od jeho uvedení na trh.

Proust: HledáníProustovo stěžejní dílo patří ke skutečným překladatelským oříškům, a to z mnoha důvodů, z nichž některé se pokusíme v krátkosti nastínit. Problém představuje již samotná struktura celého románového cyklu, jenž byl v původní verzi z roku 1909 zamýšlen jako jednosvazkový, do roku 1912 ho autor stihl rozšířit na dvě symetrické části (Ztracený čas a Čas znovu nalezený), zahrnuté pod celkový název Vynechávky srdce, a o rok později přepracovat na trilogii Svět Swannových, Svět Guermantových a Čas znovu nalezený, tentokrát pojmenovanou Hledání ztraceného času. Druhý díl, který dnes známe jako Ve stínu kvetoucích dívek, vznikl rozšířením původního Swanna a několikrát změnil svou polohu v rámci cyklu, zatímco centrální část Hledání ztraceného času, tedy pasáže vážící se k ústřední postavě Albertiny, od roku 1919 postupně nabyla značných rozměrů a následně se rozpadla na tři samostatné svazky: Sodoma a Gomora, Uvězněná a Uprchlá. Z konečných sedmi dílů tak byly do Proustovy smrti (1922) uveřejněny jen čtyři. Zbývající tři zůstaly v podobě nedokončených rukopisů. Český překlad z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let proto – na rozdíl od svých předchůdců – vychází z verze posvěcené Bibliothèque de la Pléiade, která reprodukuje původní text rukopisů včetně nejrůznějších autorských variant, přípisů či vlepovaných vložek. Tam, kde tyto dodatky nejsou sladěny s okolním textem, figurují v podobě poznámek pod čarou doplněných vysvětlujícím komentářem překladatele.

Tato na první pohled rozbujelá kompozice má však pevná vnitřní pravidla. Gérard Genette kdysi označil charakter Hledání ztraceného času za „retrospektivně syntetickou“ strukturu, která je „v každém okamžiku zcela přítomna v mysli vypravěče, jenž – ode dne, kdy si v extázi uvědomil její jednotící smysl – neustále drží veškeré její nitky, vnímá zároveň veškerá její místa a časy, mezi nimiž je kdykoli schopen vytvořit celou řadu ,teleskopických’ vztahů…“5, kde Proustův časoprostorově všudypřítomný vypravěč klade obrovské nároky na čtenářovu (a samozřejmě překladatelovu) schopnost zorientovat se v jednotlivých rovinách příběhu a seřadit si veškeré zmiňované události do správného časového sledu. V praxi to znamená nutnost opakovaně číst zhruba tři tisíce stránek díla obsahujícího přes pět set postav a zahrnujícího časové období čtyřiceti let (1880–1920) v užším slova smyslu. V tom širším se pak dostáváme k celému století, neboť nejstarší Proustovi hrdinové se rodí kolem roku 1820, zatímco nejmladší Gilbertiny děti přicházejí na svět už ve dvacátém století.

Kromě dobré paměti a schopnosti postihnout veškeré vnitrotextové souvislosti tak rozměrného celku musí překladatel zvládnout Proustův těžko napodobitelný styl. Dnešní počítačové analýzy prokázaly již dříve zmiňovaný fakt, že originalita Hledání nespočívá v lexikálním bohatství. Proustův román nijak zvlášť nehýří neologismy (snad s výjimkou pasáží, v nichž vypravěč ironicky přebírá prvky mluveného jazyka) ani neobvyklými výrazy. Frekvenční analýza dospěla k závěru, že dvanáct autorem nejčastěji užívaných slov je poměrně jednoduchých: „den“, „žena“, „věřit/myslet“, „chtít“, „život“, „nikdy“, „čas“, „okamžik“, „muž/člověk“, „přítel“, „milovat“ a „matka“.6 Nesmírně obtížná však je Proustova syntax. I když v průměru připadá na jednu větu třicet slov a tři řádky, tedy zhruba dvojnásobek počtu obvyklého u spisovatelových současníků, některá souvětí z počátku a konce románu dosahují ještě závratnějších délek (viz rekordní věta části Combray složená z 518 slov). Jiří Pechar mluví o analogii mezi paprsčitým charakterem celého textu a Proustovou syntaxí: „A to, co platí o vyprávění v širších obrysech, platí i o Proustově větě: odtud její syntaktická složitost, která dovoluje právě toto ustavičné sledování různých analogických vztahů rozbíhajících se všemi směry. […] Složitá perioda je pro Prousta nepostradatelným nástrojem jeho poznávání skutečnosti. A má-li jako takový sloužit i čtenáři, vyžaduje to určitý návyk na Proustův styl myšlení a na základní témata tohoto myšlení, neboť každá věta musí být při četbě vnímána skutečně jako celek, a vyžaduje tedy určitou rychlost četby, a zároveň složitost zachycovaných vztahů předpokládá pozornou vnímavost pro každý jednotlivý detail.“7

Pokud má být česká verze věrná originálu a zároveň srozumitelná, překladatel musí neustále využívat synonymity různých výrazových prostředků a například nahrazovat ty syntaktické spoje, které mají v originálu jen estetickou funkci (nepravé věty účelové nebo podmínkové), jinými, které jasněji odrážejí logiku dané myšlenky. V rámci dlouhých souvětí tak na jedné straně neustále dochází k přesunům jednotlivých prvků, ale na straně druhé tyto změny nesmějí porušit celkovou vyváženost a rytmus Proustovy periody.

Jiným kamenem úrazu je velmi poetický charakter Hledání, jehož některé pasáže jsou skutečnými básněmi v próze inspirovanými Baudelairem: „Metaforické vztahy, které dovolují postihnout analogie různých aspektů skutečnosti, předpokládají při svém slovním vyjádření často, že drobné významové odstíny slova nabudou stejné závažnosti jako jeho základní věcný význam: věta, jejíž věcný obsah by byl správně přetlumočen, by nicméně ztratila veškerý svůj smysl, kdyby nebyly vystiženy tyto významové odstíny, jež právě dovolují přejít od jedné představy k druhé.“8

Jiří Pechar upozorňuje ještě na nutnost provést důkladnou analýzu řečových projevů jednotlivých hrdinů, neboť v Hledání ztraceného času co postava, to vlastní lexikum i syntax, vypovídající o společenském zařazení příslušné osoby. Nezanedbatelným faktorem ztěžujícím adekvátní převod do cizího jazyka je i zvláštní ladění Proustova textu, v němž jsou humor a ironie velmi úzce propojeny se všudypřítomnou melancholií.

Nové vydání celého románového cyklu, které se připravuje na podzim tohoto roku v nakladatelství Rybka Publishers, přinese revidovaný překlad (zejména Voskovcem nedokončeného dílu Ve stínu kvetoucích dívek), doplněný o rozsáhlejší předmluvu. Dnešním čtenářům se tak naskytne příležitost získat celé Hledání ztraceného času najednou, nebo si případně doplnit ty z jeho dílů, které v antikvariátech dosud nesehnali.

I když opakovaný ponor do Proustových nekonečných souvětí plných paprskovitě se rozbíhajících metafor nemusí být snadný, estetický zážitek při něm vždy jde ruku v ruce s hlubším poznáním. Jak totiž píše sám autor Hledání v předmluvě k Morandovým povídkám Tendres Stocks,9 „krása stylu je neklamným znamením toho, že mysl se povznáší, že odhalila a vyjádřila nutné vztahy existující mezi věcmi, které jejich nahodilost nechávala oddělené.“10

Program F. X. Šalda
Programy na podporu vydavatelské činnosti (Programmes d’Aide à la Publication neboli PAP) byly zavedeny francouzským ministerstvem zahraničních věcí v roce 1990 a od té doby postupně pronikly do zhruba pětasedmdesáti zemí, kde pomohly financovat přes 12 000 překladů z francouzštiny. V každém státě nese grantový program jméno konkrétní místní osobnosti, která se zásadním způsobem zasloužila o rozvoj krásné literatury či teoretického bádání o ní. České republice se tato možnost čerpat finanční prostředky na vydávání francouzské beletrie, ale i naučné či dětské literatury, otevřela v roce 1993 a byla pojmenována po literárním kritikovi, spisovateli a novináři Františku Xaveru Šaldovi (1867–1937).

Cílem programu zajišťovaného Francouzským institutem, konkrétně Oddělením pro literaturu a spolupráci v oblasti knižní tvorby, je „zpřístupnit českým čtenářům díla pokládaná za významná nebo reprezentativní, a přispět tak k šíření současné francouzské literatury a myšlení“, „povzbudit nakladatelství v ambiciózní vydavatelské politice“ a „podpořit práci překladatelů“. Za dvacet let své existence tak program F. X. Šalda umožnil přeložit do češtiny a vydat na pět set titulů z per francouzských a frankofonních autorů. V přehledech sice statisticky převládají autoři dvacátého století, a to z oblasti beletrie, humanitních a společenských věd, nicméně žádost o dotaci mohou podat i nakladatelé specializující se na starší texty, studie z přírodních věd, literaturu pro děti a mládež, komiksy atd.

Předložené projekty jednou do roka přezkoumává komise, jíž předsedá ředitel pražského Francouzského institutu a která zahrnuje i představitele českého překladatelského a univerzitního prostředí. Její výběr je následně schvalován pařížským Francouzským institutem. Vybrané projekty získávají buď příspěvek na uhrazení autorských práv, nebo jsou jim z části zaplaceny náklady na publikaci, případně obojí.

V letošním roce program F. X. Šalda finančně podpořil celkem dvacet dva projekty zaslané jednadvaceti nakladateli. Zastoupena je poezie (Max Jacob, Boris Vian), próza (Raymond Queneau, Emmanuel Carrère, Alexis Jenni), drama (Gao Xingjian), literární kritika (Roland Barthes, Jean Starobinski), filozofie (Emmanuel Levinas, Gilles Deleuze, Pierre Manent), historie (Robert de Clari, Michel Pastoureau, Henry Laurens), dětská literatura (Kitty Crowther, Françoise Robert) i komiks (Marzena Sowa a Sylvain Savoia, Juan Diaz a Juanjo Guarnido, Emmanuel Guibert a Joann Sfar).

1„Každý filosof by si měl někdy ,zapřekládat'“. Rozhovor Luďka Svobody s Jiřím Pecharem z 14. května 2009. Akademický bulletin, květen 2009 (internetová verze: http://abicko.avcr.cz/2009/05/07/). zpět
2Otec českého divadelníka, surrealistického básníka, esejisty a překladatele Prokopa Voskovce mladšího (1942–2011), který od sedmdesátých let žil a působil ve Francii. zpět
3Veškerá data uváděná v závorkách odpovídají vydáním českých překladů. zpět
4Rozhovor autorky textu s Jiřím Pecharem ze dne 9. 5. 2012. zpět
5«à chaque moment tout entier présent dans l’esprit du narrateur, qui – depuis le jour où il en a perçu dans une extase la signification unifiante – ne cesse d’en tenir tous les fils à la fois, d’en percevoir à la fois tous les lieux et tous les moments, entre lesquels il est constamment à même d’établir une multitude de relations 'téléscopiques' »... (Genette, Gérard. Figures III. Paris: Seuil, 1972, s. 115.)zpět
6Tadié, Jean-Yves. « Marcel Proust ». In Dictionnaire de la Littérature française du XXe siècle. Paris: Albin Michel. 2000. s. 597. zpět
7Pechar, Jiří. „Nad Proustovým románovým cyklem“. Doslov Hledání ztraceného času VI: Uprchlá. Čas znovu nalezený. Praha: Odeon, 1988. s. 684. zpět
8Ibid., s. 685. zpět
9Do angličtiny byla kniha přeložena pod názvy Tender Shoots (Křehké výhonky) nebo Green Shoots (Zelené výhonky). Český překlad neexistuje. zpět
10« la beauté du style est le signe infaillible que la pensée s’élève, qu’elle a découvert et noué les rapports nécessaires entre les objets que leur contingence laissait séparés. » (Proust, Marcel. « Préface ». In Morand, Paul. Tendres stocks. Paris: Gallimard, 1996, s. 16.) zpět

© Eva Voldřichová-Beránková
článek vyšel v časopisu Plav 5–6/2012, s. 77
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky, redakčně upraveno

Diskuse

Vložil: marek, 02.11.2016 17:16
Proust, Marcel: Hledání ztraceného času (in Plav)
No to teda nevím, jestli má tohle být kritika překladu? Neřekl bych.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5920x

Koupit knihu

Inzerce