Cílek, Václav: Prohlédni si tu zemi

Cílek, Václav
Prohlédni si tu zemi

recenze přírodní vědy

Některé pasáže Cílkovy nové publikace se trochu nebezpečně blíží jakémusi „intelektuálnímu kýči“ a občas v nich narazíme na apodiktické soudy, u kterých čtenář netuší, jak k nim autor došel. Kniha snad mohla být kratší, některé příspěvky dotaženější (nebo klidně zcela scházet), ale přes to všechno by v ní i tak zůstaly texty inspirativní, potřebné a velmi aktuální.

Cílek (ne)umlkající, ale stále inspirativní
Václav Cílek
: Prohlédni si tu zemi. I když vidíme obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně. Dokořán, Praha, 2012, 272 s.

Václava Cílka (1955) představuje česká Wikipedie jako „geologa, klimatologa, spisovatele, filosofa, překladatele taoistických a zenových textů a popularizátora vědy“. I tato dlouhá výčtová charakteristika je ovšem možná příliš stručná. Cílek se dnes (kromě geologie) veřejně vyjadřuje k mnoha tématům, od spisovatelů J. L. Borgese, P. Valéryho či B. Němcové přes kámen mudrců a egyptské pyramidy až ke globalizaci, politické situaci v Egyptě, ropě a potravinové krizi… Naopak bychom možná museli vynaložit jistou námahu, kdybychom chtěli určit, ke kterému tématu se poslední dobou Cílek nevyjadřoval.

Tomu odpovídá i jeho velmi pestrá a bohatá publikační činnost (jen roku 2010 se kupříkladu podílel – podle údajů v katalogu Národní knihovny – na vydání 12 knih). Letos je tato statistika – s nadsázkou řečeno – poněkud „slabší“, v rámci Velkého knižního čtvrtku vychází zatím teprve třetí letošní kniha s autorovou účastí (a jeho první vlastní). Nese název Prohlédni si tu zemi. I když vidíme obyčejné věci, stejně toho vidíme hodně. Vznikla přepracováním a rozšířením publikace Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. Tematicky v ní autor navazuje i na svoje další přechozí díla a není v tomto směru žádným překvapením. Podobně jako třeba Makom je i nejnovější publikace členěna na základní oddíly, z nichž první a druhý jsou věnovány – zhruba řečeno – paměti krajiny, třetí víceméně sociologickým úvahám o proměnách současné společnosti (třeba tématu „hikikomori“, tedy problematice mladých lidí odmítajících opustit domov rodičů) a poslední soudobé spiritualitě (najdeme zde třeba text o J. B. Santinim, jehož architektura je tak dle Cílka působivá proto, že si vybíral ty nejdynamičtější či nejvýrazněji archetypální symboly, jako je spirála, severní hvězda nebo číslo 8). Hned ovšem dodejme, že toto dělení je spíše „pracovní“, protože zabývat se krajinou pro autora automaticky „znamená“ psát také o kultuře a posvátnu. A také: meditovat o vesmíru znamená také meditovat o člověku, protože sestáváme z prvků dávných hvězd; uvažovat o žule zase může znamenat i uvažování o lidském genetickém kódu, protože – jak píše Cílek – i když „nelze nalézt žádný společný genetický kód mezi mnou a žulou, vyplývá mi z toho, že pod genomem musí existovat ještě nějaká základnější rovina, že zdrojový kód je něco jako balicí papír na krabičce s důležitým obsahem“. Ze svého přehledu o tom, jaké vývojové části lidského těla máme shodné s jinými živočichy, třeba vyvozuje, že „jsme i nejsme lidmi“, podle Cílka totiž „páteř vymysleli graptoliti v siluru, dýchání pochází ještě z bakteriálních stadií vývoje Země, kosti se objevily u permských ještěrů… Jsme něco jako Arcimboldův portrét sestavený z mnoha přírodnin – co ,přírodnina‘, to historie, příběh a spiritualita. Mnoho času a energie nás stojí držet tento zvěřinec, botanickou zahradu a taky vesmír (a taky vesmír !!!), ještěrky, klen a hvězdy pohromadě v jakémsi funkčním a logickém uspořádání.“

Vnímání naší současnosti v kontextu stamilionů let geologického, biologického a paleoantropologického vývoje poskytuje Cílkovi nevšední perspektivu. Podobně různorodě tak vnímá také českou krajinu, která „začíná na severovýchod od Persie, na sever od prvního nilského kataraktu, na západě končí v nehostinných Hebridách a na severu na Rujáně“. Anebo Prahu, přičemž právě pražské texty na mne z celé knihy působily nejsilněji. Všímá si přitom jejích různých geologických a historických vrstev, díky nimž chodí Prahou „jako mexickou džunglí“ (komplementárně ovšem v dalekém coloradském kaňonu a tamních bizarních skalních útvarech nalezl v Makomu jistou velmi domácí obdobu: „každý nový útes vzbuzuje údiv, člověk jako by se procházel podél obrovského Karlova mostu plného soch vytesaných cizinci z jiných planet“). Takže „žijete-li v Říčanech, tak prostor, ve kterém stojí váš dům, ležel v kořenech hor vyšších než Alpy. Vápence nedalekého Braníka se tvořily jen kousek pod hladinou teplého rovníkového moře. Na Malé Straně však stojíte na horninách usazených ve studeném moři někde v místech, kde dnes leží Jihoafrická unie. A teprve před 300 miliony let byly všechny ty zdánlivě nesourodé složky spojeny do jednoho tělesa, kterému říkáme Český masiv. Už v samotném geologickém podloží je zakleto příliš mnoho protichůdných příběhů – a přesto vytváří jeden celek pražské kotliny a okolních parovin“. Tato mnohovrstevnatost je pro něj také příslibem toho, že Praha bude i v budoucnosti schopna vstřebávat cizokrajné vlivy: „Dálněvýchodní křídlatka,  čínské pajasany, kanadský zlatobýl přicházejí ve stejné době jako vietnamská tržiště, ukrajinští gastarbeitři a mcdonaldy. Kustovnice, křídlatka a Vietnamec tady už zůstanou a vplynou do krajiny. A proč ne? Není tak dlouho, kdy po Václavském náměstí kráčel srstnatý nosorožec, v Koněprusích pobíhal pavián a kousek za Prahou jste mohli potkat dikobraza.“ Dodejme, že toto úchvatné „paleohistorické“ vidění Prahy dobře ladí s vizemi některých současných českých spisovatelů, kteří ovšem ony exotické tvory zasazují do prostředí Prahy dnešní. Kupříkladu děje próz Michala Ajvaze se odehrávají v centru Prahy, kde se člověk může na Staroměstském náměstí setkat s živým tuňákem nebo chobotnicí či sledovat souboj se žralokem na věži barokního chrámu; u Jana Štolby se skrze stěnu Národního muzea do prostoru Václavského náměstí vysouvá kostra plejtváka, která do šera vyráží „se vší pečlivostí seřazené minerály a zvířata“, a nad město se ženou hyeny s rozježenou srstí a lední medvědi.

Už v Krajinách vnitřních a vnějších ovšem Cílek psal o tom, že až v „Benáresu člověk pochopí, že se narodil v Libni“, a i v nejnovější knize autor variuje Chestertonův výrok, že „domů se můžeme dostat dvojím způsobem; první je, že zůstaneme, kde jsme; druhý, že se vydáme na cestu kolem světa, a tak se zase vrátíme na místo, odkud jsme přišli“ (to cituje Cílek v Makomu). Tentokrát líčí svoje pobývání v jistých slovenských jeskyních, což je místo „jako stvořené pro vyvolávání stínů a larev...“ Nic se pak na Východě nestane, ale „něco dozrává pod kůží“. Když se ale vrací do Prahy a vylézá na Proseku, paty mu prý „přilnou k chodníku, laskavě jako když hladíme koťátko. A já vím, ano tady jsem doma, tady dýchám se zemí, tady věci proudí do morku kostí,“ komentuje to autor. A lehce ironicky dodává, že „po celém týdnu prací ve východoslovenských jeskyních, v nejužším spojení se zemí (já ho nenavázal, i když jsem se celý týden snažil, a pak to vzdal), nakonec se naváže kontakt s chodníkem na Proseku. Očarován kráčím a nohy se opět mírně a radostně dotýkají chodníku, který je ochotně pouští a zase vítá při dalším kroku.“ To jistě není žádné snižování pražských chodníků, naopak působivý odkaz na to, že silný vztah si člověk může vytvořit ke každému místu, respektive že každé místo se může stát posvátným. (Dodejme ostatně, že zmiňovaný G. K. Chesterton napsal povídku Historie tak trochu nepravděpodobná, ve které ulice, po níž vedla trasa hrdiny povídky a které si nikdy nevšímal, se náhle začala pod jeho nohama prudce zvedat. Autorovo vysvětlení? „Tuhle ulici jste uštvali k smrti a přitom jste si ani nevzpomněli, že existuje. Už má po krk vaší bezohlednosti, a vzpíná hlavu k nebi.“)

Podobně Cílek postupuje i v oblasti spirituální: přes „exotické“ kulturní tradice se dostává k pozapomenutým duchovním tradicím místním a pro mnohé je znovuobjevuje, což je podle mne snaha skvělá a v dnešní době nesmírně potřebná (kolik jen mladých Čechů prvně četlo o staroboleslavském palladiu jen díky němu!). Cílek tak kupříkladu už dříve vítal to, že u nás postupně zdomácňuje feng-šuej, které podle něj „pomáhá obnovit starou evropskou schopnost vybrat si správně místo a být v něm spokojený“. „Spirituální“ texty z knihy Prohlédni si tu zemi mne ale, popravdě řečeno, tolik nezaujaly, lépe řečeno autor už jistě napsal i lepší. O Santinim píše už poněkolikáté, a co se týká dlouhé stati o guruovi Jiddu Krišnamurtím, mezi jehož další obdivovatele u nás patří třeba spisovatelka Eda Kriseová, je psán jakoby pro okruh zasvěcenců a nezaujatý čtenář coby „outsider“ v textu podle mne nenajde mnoho důvodů, proč by se o právě o tohoto gurua – jednoho z mnoha – měl vůbec zajímat. Ani popis setkání Krišnamurtího a dalajlamy čtenáře v tomto směru nepřesvědčí: jeden mistr, který byl požádán, aby o události referoval, se prý rozesmál, pak se zklidnil, přičemž „bylo vidět, jak přemáhá smích, a pak se hrozně rozřehtal a neřekl ani slovo“.

Celkově se některé pasáže Cílkovy nové publikace trochu nebezpečně blíží jakémusi „intelektuálnímu kýči“ (což podle mne ale není případ proseckého chodníku!) a občas v nich narazíme na apodiktické soudy, u kterých čtenář netuší, jak k nim autor došel („Praha je jedním z posledních velkých evropských měst, kde – jak říkal Rainer Maria Rilke – o nás věci vědí“). Plně chápu, když autor tvrdí: „nejdůležitější věci nechci a možná nemohu říct“. Ovšem vzhledem k tomu, že to zdůrazňuje stále znovu a v různých variacích, veřejně mluví a publikuje možná až překvapivě často… Trochu kuriózně působí jeho esej Jan Palach: prostor a místo, jehož hlavním poselstvím zřejmě má být to, že veřejná debata o Palachovi je „nepatřičná“, protože hrozí, že toho cenného, co Palachovo poselství obsahuje, se veřejnou debatou „zbavíme, vymluvíme se z toho a nezbude nic“. Autor přitom přiznává, že pro jisté posvátno spojené s Palachovou obětí, do kterého je lepší „moc nevrtat“, by se nikdy do psaní textu sám nepustil, ale byl k němu vyzván – čtenáři by se zde chtělo ptát se, proč se tedy do této debat vůbec pouští. (Abych byl spravedlivý, text nicméně obsahuje i pozoruhodnou interpretaci památníku na místě Palachova upálení, spojující jej s pravěkými mohylami a smírčími kříži.) Jinou esej končí autor slovy o tom, že „zvíře Země má srdce a působí na nás, a nevím, co bych k tomu měl dodat“. Nevím, komu jsou poslední slova určena: nakladateli, který autora nutí, aby posílal delší rukopisy? Nebo snad čtenářům, kteří mají Cílkových knih stále málo? Jestliže v Krajinách vnitřních a vnějších autor jednu kapitolu zakončuje dovětkem, že jeho touha opět vidět „zeleného muže“ je tak veliká, že ho „zvedá ze židle od počítače“, pak v knize Prohlédni si tu zemi už čtenářům provokativně předhazuje: „Já vlastně nevím, proč o těchto věcech píši a vy je čtete, místo toho, abychom chodili po místech“ (a co teprve recenzent, který knihu nejen musí přečíst, ale ještě utrácí drahocenný čas v interiéru psaním recenze, mohl bych dodat…). Ovšem autor se snaží většinou své postoje vyvažovat, takže recenzovaná kniha obsahuje také text Obrana knih o tom, že „většina skutečně vzdělaných lidí v mládí přečte velké množství zbytečných knih“, a přesto to není zcela zbytečné; jindy Cílek k už napsanému článku připojí s odstupem psaný dovětek, v němž de facto sám se sebou polemizuje. A další paradoxy: v knize se můžeme dočíst, že autor vzpomíná na citát M. Ajvaze, podle něhož „bohové sympozia nenavštěvují“, z čehož by ovšem bylo velmi klamné soudit, že je nenavštěvuje Cílek. A publikace zahrnuje i úryvek z Ernesta R. Curtia vyjadřující odpor k akademické kariéře a potřebu „nezávislosti a nesvázanosti…, koupat se za jasných nocí v Neckaru, i kdyby ten večer zasedalo tisíc kroužků nebo kongresů“. Kdo by se ale chtěl potměšile a skoro „denunciantsky“ ptát, co na Cílkovu vlastní potřebu vědecké „nezávislosti a nesvázanosti“ asi říká šéf jeho pracoviště, Geologického ústavu Akademie věd, pak můžeme jen s jistým podivením odpovědět, že ředitelem tohoto ústavu je Václav Cílek sám…

Každopádně k Cílkovým textům je nutné mít specifický čtenářský přístup, ne každý se nad nimi dokáže rozněžnit jako recenzentka, kterou prý při četbě Krajin vnitřních a vnějších napadlo, že autor „se musel osobně potkat s Goethem, svatým Vojtěchem i zeleným mužem, že si chodí ,pokecat‘ s trpaslíky do jeskyní a hlasitě si zamlčet s vodními toky“ (více než u jiných knih si tak recenzent má možnost uvědomit, že to, kolik dá knize procent, se dá vnímat i jako subjektivní hodnocení toho, kolik on sám jako čtenář dokázal z daného textu pochytit či pojmout – ve smyslu holanovského „Jakou lžíci máš, tolik nabereš“). Některé Cílkovy texty končí takřka v mystickém mlčení nebo kóanech, malá část z nich jsou naopak suché vědecké, málo poetické zprávy (třeba o výsledcích výzkumů jeskynních vykopávek), přičemž první složka asi postupně sílí (už nad knihou Makom ne náhodou konstatoval Jiří Trávníček, že Cílek „nám poněkud zguruovatěl a znewageovatěl“, což je ale trochu nespravedlivé hodnocení). Největší podnětnosti alespoň pro mne dosahují ty autorovy texty, kde je obojí v rovnováze, i když některé jeho pokusy o spojení kvantitativně exaktní terminologie s tématy těžko měřitelnými někdy vyznívají poněkud zvláštně: „Benediktýnskému či cisterciáckému kostelu mohu věřit na 90 %, ale baroknímu chrámu sotva na 60 %.“

A na kolik procent věřím já Cílkovi a jeho nové knize? Mohla snad být kratší, některé příspěvky dotaženější (nebo klidně zcela scházet), ale i tak by v ní zůstaly texty inspirativní, potřebné a velmi aktuální.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Radek, 11.10.2012 15:21
Cílek, Václav: Prohlédni si tu zemi
Přidám jen malé faktické upřesnění, Václav Cílek už aktuálně není na Geologickém ústavu ředitelem, ale vědeckým pracovníkem (viz. http://www.gli.cas.cz/cs/user/cilek).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.