Nejznámější žijící spisovatel strávil v roce 2001 na Festivalu spisovatelů Praha dva hektické dny: stihl několik oficiálních i neoficiálních návštěv, besedu, autorské čtení i tiskovou konferenci. Přestože jej na každém kroku provázela bezpečnostní služba, která i české novináře prověřovala detektorem kovu, Rushdie sám se zvýšeným opatřením bránil s tím, že ani doma již ochranu nepotřebuje. Vystupoval velmi uvolněně a přátelsky, ochotně se podepisoval i lovcům autogramů před divadlem Ypsilon.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Zatímco většina západních čtenářů i kritiků je vašimi knihami nadšena a oceňuje, jak barvitě a živě vykreslujete Indii dvacátého století, v Indii vám právě toto někteří kritici vyčítají: podle nich popisujete Indii tak,aby byla atraktivní a přístupná právě západním čtenářům. Jak na takové výtky reagujete?
Salman Rushdie: Každý má své kritiky. Když se člověk stane známým spisovatelem, ztratí možnost uspokojit každého. Tyto výtky se většinou objevují jen u několika kritiků, kteří mé knihy nemají rádi principiálně. Je to podobné, jako když nejznámější německý kritik Marcel Reich-Ranicki vytrvale kritizuje dílo nositele Nobelovy ceny Güntera Grasse. Chtějí po mně něco, v čem jim nemohu vyhovět, protože můj talent je prostě orientován jiným směrem. Mou povinností je využít veškerých svých schopností, abych co nejlépe a nejpoutavěji předestřel svou vizi světa, víc dělat nemohu. A budu šťasten, když co nejvíc lidí bude nadále naslouchat tomu, co říkám. Myslím, že ti, kdo tvrdí, že mé knihy jsou určeny západním čtenářům, nemají pravdu. Když se zeptáte lidí v Indii, kteří čtou knihy, zda znají i ty moje, většinou odpovědí kladně. Mám v Indii obrovské množství čtenářů, což by asi nebylo možné, kdyby je psal někdo odjinud, nějaký vetřelec.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Nepřipouštíte tedy, že by vaše romány vypadaly jinak, kdybyste je psal v prvé řadě pro Indy?
Salman Rushdie: Ale ony jsou psány pro Indy, jsou psány pro každého, kdo je chce číst. Někteří lidé v Indii chválí mé knihy za to, že přinášejí velmi přesný pohled na současnou indickou realitu, na což jsem velmi hrdý, protože přesně o to jsem usiloval. Musím nicméně přiznat, že v Indii jsou vnímány jinak než ve světě. Například román Děti půlnoci zde četli jako historickou knihu, dokonce se mi stalo, že mě někdo oslovil a suše mi sdělil, že jej mohl napsat taky, že to všechno přece dobře zná! A já to bral jako svým způsobem kompliment. Zatímco na Západě oceňovali fantastické prvky té knihy a vnímali ji jako určitou variantu magického realismu. Zkrátka se stávalo, že to, co se v Indii pokládalo za historickou realitu, chápali jinde jako čistou fikci. Lidé, kteří znají Indii, dokážou v mých knihách zachytit ozvěny indických reálií. A mým hlavním úkolem je zpřístupnit tyto skutečnosti i všem ostatním. Mně také uniká mnoho nuancí, které nacházejí ruští čtenáři u Tolstého nebo Bulgakova, což mi ale nikterak nebrání v tom, abych ocenil jejich velikost. A skrze jejich dílo mohu do Ruska i jakýmsi způsobem vstoupit.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Co vy sám ve svých dílech považujete za důležitější, kvalitnější, originálnější: vyprávění reálných příběhů z Indie, nebo ony fantastické momenty?
Salman Rushdie: Ve dvacátém století se literatura rozdělila na dvě části: na takzvanou uměleckou literaturu a na jednoduché narativní romány. Někdy v období modernismu přestala vyprávět příběhy a jediní, kdo v tom pokračovali, byli autoři populárních žánrů, jelikož ti nic jiného ani neuměli. Na začátku mé spisovatelské dráhy se mě zmocnil nutkavý pocit, že je třeba tyto oblasti znovu spojit, vrátit románu silnou vyprávěcí linii, aniž bych přitom musel rezignovat na objevy učiněné modernisty. Velmi prahnu po vyprávění příběhů, po vyprávěcí linii, která se opírá o nějakou prožitou zkušenost. Zároveň jsem byl dlouho inspirován autory magického realismu Borgesem, Garcíou Márquezem či Günterem Grassem. Poslední dobou se však od tohoto typu literatury odpoutávám a více se soustřeďuji na realitu, především na charaktery svých postav. Dá se říci, že román Zem pod jejíma nohama je posledním projevem oné mé první, fantastičtější tváře, zatímco právě vydaná Zuřivost se už více věnuje lidským povahám a vztahům.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Na Západě vás často pasují do role jakéhosi literárního mluvčího dnešní Indie. Cítíte v tomto smyslu nějakou odpovědnost, nebo to vnímáte jako určité prokletí?
Salman Rushdie: Myslím, že jsme svědky jakési kulturní války, v níž se umělci stali bojištěm různých kultur. Někteří kritici se snaží kulturu neustále ideologizovat a atakují spisovatele otázkou, komu je jejich psaní určeno. Ta otázka se však netýká mě: já se snažím oslovit co nejvíc čtenářů odkudkoliv.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Některé vaše knihy líčí velmi detailně Indii zevnitř, podrobně popisují osudy všech postav včetně mnoha vedlejších. Kde všechny ty příběhy berete, když v Indii už tak dlouho nežijete? Čerpáte ze svých vzpomínek? Nebo snad z tisku?
Salman Rushdie: Román Děti půlnoci vznikl na základě mých dětských vzpomínek, Maurův poslední vzdech je možná dospělou verzí téhož světa. Indie patří k těm zemím, které stále nosíte v sobě. K tomu, abych věděl, jak tam lidé uvažují, jak reagují v jistých situacích, do Indie jezdit nepotřebuji. Podobu indických měst i venkova mám natrvalo uloženou v mysli a nikdy ji nezapomenu.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Stejně jako indičtí, i mnozí čeští spisovatelé žijí v emigraci, kam je zahnal komunistický režim. Někteří se po změně situace vůbec nevrátili, někteří ano, ale setkali se zde s neporozuměním, což je i téma posledního románu Milana Kundery. Jak je to s indickými spisovateli? Vracejí se domů? A jak jsou tam přijímáni?
Salman Rushdie: Indických emigrantů, kteří se vracejí domů, není mnoho. Po celém světě – od Afriky přes Británii až po USA – se nachází velké množství Indů vytvářejících kulturní diaspory, v nichž žije již několikátá generace emigrantů. A ti již mají vlastní kulturu, která se liší od té původní. Setkal jsem se v Británii s jedním Indem, kterého šokoval a znepokojoval způsob života indických emigrantů, protože se tak zásadně liší od životního stylu rodin v Indii – i se vší tamní různorodostí. I proto by pro tyto lidi nebylo snadné se do Indie někdy vrátit. A co se týče spisovatelů: indický kulturní establishment si vypěstoval velkou zášť vůči autorům, kteří žijí v jiných zemích, a jsou mezi nimi i tak dobří autoři jako Rohinton Mistry, Amithav Ghosh či Vikhram Seth. Mnoho předních tvůrců přitom tráví značnou část roku mimo Indii. Snaha odjet na nějaký čas z Indie tam bývá vnímána téměř jako zrada. Odráží se v tom nepochopení faktu, že být Indem s sebou nutně nenese povinnost žít v Indii, že člověk může být Indem zrovna tak i v Británii nebo v Americe.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Znamená to, že Indové jsou velcí patrioti?
Salman Rushdie: Indie je země velká jako západní Evropa a žije v ní miliarda lidí. Je zde mnoho jazyků a kultur; když se setká Kašmířan s někým z jihu, rozumějí si asi tak, jako by si rozuměl Fin se sicilským Italem. Národní identita se vždy v prvé řadě váže k regionu: Gudžarátu, Kašmíru, Bengálsku, přičemž si musíme uvědomit, že tyto oblasti, které se svou rozlohou vyrovnají velkým státům v Evropě, mají staletou národní historii a silnou tradici. Vědomí příslušnosti k indickému národu je vedlejší, i když nacionalistické síly jsou velmi silné.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Několik vln emigrace připravilo Československo o značnou část intelektuální elity. Hrozí něco podobného i Indii? Nebo je natolik velkou a lidnatou zemí, že se to v takovém množství ztratí?
Salman Rushdie: Jistěže problém jistého odsávání talentů z Indie existuje. Není to přitom ani tak problém umělců, protože v Indii je spousta spisovatelů, kteří píší v mnoha jazycích, spíše se jedná o špičkové vědce či lékaře, kteří pracují v Silicon Valley či v amerických nemocnicích. Jsem ostatně přesvědčen, že kdyby se vrátili domů indičtí lékaři, zhroutilo by se britské zdravotnictví. Ale i přesto má Indie stále dost dobrých lékařů a v počtu počítačových expertů patří mezi velmoci.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: V románu Zem pod jejíma nohama jedna z postav říká: ƒ„Abychom uviděli celý obraz,musíme vystoupit z rámu." Nedá se těmito slovy analogicky charakterizovat váš postoj vůči Indii?
Salman Rushdie: Také James Joyce prožil většinu života mimo Irsko a příběhy všech jeho knih se odehrávají v jeho vlasti. Také mnozí současní angličtí spisovatelé nežijí v Anglii, někteří se například přestěhovali do Kalifornie. Gore Vidal žije v Itálii, ale přece kvůli tomu nepřestal být americkým spisovatelem. Nezáleží ani tak na tom, kde spisovatel zrovna žije, důležité je spíše to, kde přebývá jeho fantazie.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Kde teď přebývá ta vaše? Stále v Indii?
Salman Rushdie: Ještě přednedávnem jsem se chtěl do Indie znovu rozjet, protože jsem měl pocit, že motor mého psaní se nějak zadírá, a načerpat tam nějaké nové pozoruhodné podněty. Ale myslím, že už jsem toho o Indii napsal dost, a proto se můj zájem přesouvá jinam: má tvorba je ovšem stále plná postav, které jsou nějakým způsobem svázány s Indií, ale už se pohybují stejným směrem jako já, tedy na Západ.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Nedávno jste se z Londýna přesunul ještě západněji, do New Yorku. Proč zrovna tam, a ne třeba do Los Angeles?
Salman Rushdie: Los Angeles je velmi zajímavé a zvláštní město, které však podle mne postrádá ducha pospolitosti. Lidé tu žijí příliš izolovaně, takže není divu, že skoro každý potřebuje psychiatra. Na New Yorku a především na Manhattanu se mi líbí přesný opak: lidé jsou tu velmi společenští, družní a temperamentní.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Jak na vás působí současná Amerika? Arnošt Lustig při vaší společné besedě kritizoval určité důsledky politické korektnosti. Co si o ní myslíte vy?
Salman Rushdie: Myslím, že jde o vážný problém. V některých oblastech, především ve vztahu mezi mužem a ženou, působí jako prokletí. Univerzitní studenti a studentky mívají velké potíže, protože prakticky vůbec netuší, jak se chovat vůči opačnému pohlaví. Ale týká se to i studia literatury: idea pečlivého čtení knih byla nahrazena mnoha ideologickými idejemi, které určují, jak číst.

Pavel Dominik, Pavel Mandys: Dotazům na fatvu imáma Chomejního jste se v Praze spíše bránil, ale přesto: mělo to všechno pro vás také nějaký pozitivní přínos?
Salman Rushdie: Ale ano, jistě. Každá významná událost v životě spisovatele, ať už píše o čemkoliv, mu otevírá nějaké jiné dveře, seznamuje ho s něčím, co dříve neviděl, neznal. Což je i případ fatvy: ukázala mi věci, o nichž jsem dřív neměl ani tušení, odkryla pro mne zcela nové stránky lidské povahy. Ty nejhorší i ty nejlepší. Je to úžasná zkušenost a já se snažím z ní poučit. Nesnažím se psát o tom, co jsem prožíval, nějakým reportážním stylem, ale není pochyb o tom, že to moji tvorbu ovlivnilo. Satirik se vymezuje tím, co kritizuje. Já jsem si však v průběhu oněch deseti let uvědomil, že důležité je nejen vědět proti čemu, ale také za co se má člověk stavět.