Rushdie, Salman: Maurův poslední vzdech (in Týden)

Rushdie, Salman
Maurův poslední vzdech (in Týden)

recenze beletrie zahraniční

Maurův poslední vzdech patří mezi těch nemnoho knih, které nelze přehlédnout. Rushdie se opakovaně úspěšně pokusil o to, co mnozí v uspěchaném konci 20. století už předem vzdávají: stvořit velký román. Velký rozsahem, záběrem i počtem a propracovaností důležitých postav.

Fantaskní kaleidoskop 20. století
Salman Rushdie: Maurův poslední vzdech. Přel. Pavel Dominik, Mladá fronta, Praha, 1999, 446 s.

Salman Rushdie, pronásledovaný Chomejního fatvou, obletovaný novináři, politiky i aktivisty, byl v první polovině 90. let nejsledovanějším spisovatelem na světě. Nutno dodat, že drtivá většina těch, které zaujalo jeho skrývání před islámskými fanatiky, ke své škodě nepřečetla jedinou jeho knihu. Ti druzí, jež nadchla erupce příběhů a obrazů, které nabídl v Dětech půlnoci, úchvatné symbolické fresce o zrození Indie, však s napětím čekali, zda britský Ind (nebo indický Brit) dokáže v těchto abnormálních životních podmínkách svůj vrchol překonat, nebo alespoň zopakovat – protože příčina všeho pozdvižení, proslulé Satanské verše (jakkoli o třídu převyšovaly dnešní běžnou literární produkci), se Dětem půlnoci rovnat nemohly.

Nakonec se dočkali: Maurův poslední vzdech patří mezi těch nemnoho knih, které nelze přehlédnout. Rushdie se opakovaně úspěšně pokusil o to, co mnozí v uspěchaném konci 20. století už předem vzdávají: stvořit velký román. Jistě velký rozsahem: hustě popsané stránky (s poměrně omezeným podílem přímé řeči) odkrývají překotně vyprávěné vele- i minipříběhy, děje s nádechem legendy, romance, frašky i sprostého vtipu, a na oněch necelých pěti stovkách stran hnidopich nalezne pět, nanejvýš šest odstavců, které se mu zdají nadbytečné.

Maurův poslední vzdech je velký i svým záběrem. Rushdie jako by se vracel k monumentálním románovým plátnům anglických realistů devatenáctého století a rozplétá rodinnou ságu, která se táhne celým stoletím dvacátým. A toto století autor pojme z gruntu, se vším všudy: prolíná vysokou politiku s manželskou nevěrou, s oslavující i zatracující bohémou, se zločineckými syndikáty i královnami krásy. Mickey Mouse s Le Corbusierem, sport s náboženským fanatismem – tak jak se to v nejbláznivějším století prolínalo a prolíná. Ne že by to bylo podstatné, ale přesto – škoda že ve středoevropském prostoru málokdo odhalí, které příběhy z nedávných indických dějin mají reálný základ a jakým způsobem byly přetvořeny.

Také postavy jsou pojaty velkoryse: v knize jich není málo, ale tvůrce sleduje jejich osudy od začátku až do konce; žádná z nich román neopustí živá. A Rushdie v jejich případě neuznává průměr ani všednost. Všechny postavy jsou výjimečné: fyzicky (kdo není oslnivě krásný, je odporně ošklivý, přičemž hlavní hrdina krásu i ošklivost slučuje) i povahově (géniové umění i zločinu se potkávají s génii přetvářky a fanatiky víry a spravedlnosti). Rushdie žádného z aktérů svého kaleidoskopu neodbude: přidělí mu roli a ve chvíli, kdy už si ho s ní ztotožníme, jej představí v nové, překvapivé podobě – a čím déle se postava v knize vyskytuje, tím více převleků a náhlých zvratů je pro ni přichystáno.

O velký román jde, i co se struktury týče. Sága se drží tradičního chronologického řazení událostí a poctivě sleduje osudy jedné rodiny na tomtéž místě – opět, jako v Dětech půlnoci i v Satanských verších, je to rodná Bombaj. Kolísá přitom mezi memoáry, sociálně kritickou sondou či detektivkou, jako by chtěla sloučit formy, do nichž se román v tomto století rozpadl. Košatý text je plný (nikoli však přeplněný) přirovnání a metafor, uznalých i jízlivých odkazů na velké i malé historické, společenské a (pop)kulturní osobnosti a události. Balancuje mezi realismem a čirou fantazií – Rushdie umně pracuje s fikcí tak, aby se nemusel podřizovat popisnému realismu s jeho logikou a věrohodností. Od začátku prokládá text nadsázkou, čímž ospravedlňuje jak přehánění a patos stylu, tak náhlé a neuvěřitelné zvraty děje. Co bychom jinému neodpustili jako spisovatelskou svévoli, u Rushdieho ani nezaznamenáme.

Postrádá vůbec Rushdieho román něco? Snad jediné: kdo by chtěl za textem hledat vyšší smysl, druhý plán, myšlenkové poselství, bude možná zklamán. Alegorií a skrytých smyslů je v knize mnoho, ale nic z toho si nenárokuje mluvit za celek. Takže možná jediný Rushdieho vzkaz zní: opájejte se mou fabulací a hrátkami s životy románových figur a třeba pak zjistíte, že i vaše životy lze hyperbolizovat do fantastické hry.

© Pavel Mandys
článek vyšel v časopise Týden 21. 6. 1999
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   45%čtenáři

zhlédnuto 3173x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce