Heinrich, Finn-Ole: Frerk, du Zwerg!

Heinrich, Finn-Ole
Frerk, du Zwerg!

ukázka dětská

Ukázka z knihy pro děti oceněné na Frankfurtském knižním veletrhu prestižní Německou cenou za literaturu pro mládež 2012

Finn-Ole Heinrich: Frerk, du Zwerg!. Bloomsbury Kinderbücher & Jugendbücher, Berlin, 2011, 96 s.

JASNÁ VĚC

„Frerk cverk! Frerk cverk!“ hulákají děti na hřišti, ve třídě i v bazénu, když vidí přicházet Frerka. Ani pořádný důvod k tomu nemají, myslí si Frerk. Dobrá, není sice bůhvíjak velký, ale není to ani žádný cverk, žádný cvrček, na kluka v jeho věku. Vždyť ani není nejmenší ze třídy, ještě je tam Marko Knoppkopp, ten je ještě o dva centimetry menší. „Frerk cverk!“ hulákají děti prostě proto, že se to rýmuje, to je jasná věc.

KARANTÉNA A MIGRÉNA

Frerk by chtěl psa a nejradši pořádného obra: bernardýna, bobtaila, bernského salašnického psa. Největší a nejúžasnější by byl irský vlkodav. Pes velký jako tele, s kožichem chlupatým a huňatým, jako mají američtí buvoli, do kterého se člověk může zabořit a držet se a hřát se. Takový pes dokáže zachránit život, vyhrabat člověka z laviny, zahnat lupiče, větřit nebezpečí a vyčenichat tajné stopy. Na jeho hřbetu se dá procválat nocí, třeba až do Mongolska, do Ekvádoru a na nejvyšší hory světa. Dovede skákat přes potoky, plavat v řece, takový pes jistě i ryby loví. Takový pes nebude aportovat klacík, ten bude porážet stromy, nebude panáčkovat, ten se povelům páníčka vysměje. Když štěká, zní to skoro, jako když dvanáct medvědů bručí hodně nahlas v té nejhlubší propasti. Takový pes má pracky jako lev a velké tmavé oči, hluboké jako tunel v horách. A těma očima by se neustále díval na Frerka. Protože tenhle pes a Frerk, to by byli přátelé, praví a nerozluční, a kdyby Frerk na psa jen kývl a pošeptal mu do jeho psího ucha dvě tři stručná tajná slůvka, pes by mu ihned rozuměl. Jemu a jenom jemu, protože takový pes by poslouchal, jen koho by chtěl, a to by byl Frerk. Mluvili by stejnou řečí. Jen ať si děti klidně skřehotají: „Frerk cverk!“, to by k tomu teprve měly důvod. Protože vedle vlkodava by Frerk opravdu byl jako trpaslík, a jak by byl šťastný! Až by děti zase hulákaly, Frerk by se prostě jen vyhoupl na svého obrovitánského psa, pevně by se chytil huňatého kožichu a pes by děti jediným obrovitánským štěknutím zaplašil. A společně by pádili pryč. Někam, kamkoli, a Frerk by tiskl tvář do vlčího kožichu, až by ho to lechtalo v nose a cítil by pach toho divokého psa. Cítil by jeho pach, který šimrá až v břiše. Divoký pes totiž voní jako půda v lese, jako višně nebo kůra stromů, jako dobrodružství, květy jabloní a seno, jako zem a slaná voda, co uschla na kůži. Frerk ale žádného psa nemá, ani čivavu nebo mopslíka. A žádného ani nedostane, ani toho nejmenšího, protože Frerkova máma má alergii. Na kočky. Na neviditelnou špínu. Na slunce, když svítí moc. A na psy.

Co je to alergie? Frerk přesně neví, ale jeho máma je alergická, aspoň to často říká: „Jsem na to alergická!“ Je alergická vlastně skoro na všechno, co ho baví: na psy, výlety, čokoládu, léto a maliny, i na hosty v domě a všechny Frerkovy kamarády, co by s ním mohli spát pod postelí. Když občas není uklizeno a doma panuje nepořádek, má Frerkova máma migrénu. To znamená, že ji bolí hlava, „a kdo to nezažil, nedovede si představit, co je to za bolest“, říkává máma. Takže všude je čisto a naklizeno a Frerk žádného psa nemá. Migréna, napadne Frerka, to zní jako šelma, která má tesáky ostré jako legendární meče z pohádky. A vůbec to nezní jako důvod pro čistý a naklizený dům, kde se nesmí běhat a křičet a dovádět se psy. „Ani jezevčíka, jako má paní Staubfußová odnaproti?“ ptá se Frerk. „Ne, ne, ne, nikdy a třikrát nikdy! Smrdí a slintají a nanosí do domu špínu a blechy!“ tvrdí máma. Děsí se divokých zvířat, hmyzu, bakterií, zárodků a virů a všeho, co žije ve skulinách, pod poklopy, v temných zákoutích nebo ve škvírách. Nosí rukavice a má spreje, které jsou antibakteriální a hubí choroboplodné zárodky. Do domu se chodí přes předsíň, které Frerkova máma říká „karanténa“. Tam se odkládá vše, co přišlo do styku s něčím venku, boty, bundy, tašky. A protože pes se nemůže svléknout, neboť jeho kožich není převlečník, žádný pes do tohoto domu nikdy nevkročí. Karanténa, napadá zase Frerka, to zní jako pirátský ostrov. Jako ostrov plný opic, palem a s doutnající sopkou, s liánami, kolibříky a strašně jedovatými hady.

MALÉ OVOCE

Každé ráno müsli. „Abys byl velký a silný,“ prohlašuje Frerkova máma každé ráno a míchá nejrůznější semínka a krájí ovoce na tak droboučké kousky, až je z toho málem kaše. To vůbec nemá smysl, myslí si Frerk, člověk si pak dá do pusy najednou aspoň deset kousků, a to by prostě mohly i zůstat desetkrát větší. Pak by se daly i kousat. Frerkova máma utopí vločky a miniaturní kostičky ovoce v mléce a postaví tu břečku před Frerka, usměje se a řekne: „Abys byl velký a silný.“ A Frerk si pomyslí: Že to zatím tak funguje! Je třetí nejslabší a druhý nejmenší z celé třídy. Ale třeba má máma pravdu, třeba by byl ze všech nejmenší a ze všech nejslabší, kdyby müsli nejedl vůbec. Třeba, říká si Frerk, ale třeba i zůstanu tak malý, protože pořád jím tak malé ovoce. Chopí se lžíce a pustí se do toho. Frerka napadá, že lžíce je vlastně docela dobré slovo, které už ani není třeba vylepšovat. Klidně může zůstat tak, jak je. Vtipné je dost. Lžíce. Frerk si v hlavě tajně střádá oblíbená slova, která jsou hezčí než ta, co by měl používat. Svoje oblíbená by používat neměl, máma mu říká, že už je dost velký na takové nesmysly. Když Frerk řekne například „poběhni“, opáčí máma: „Říká se běž, a ne poběhni!“ Frerk to má ale v hlavě úplně jinak, vidlička je pro něj návidlí! Láhev je flaštička, minerálka krkavka a zuby tesáky. Vážně je to dobré, mít v hlavě něco jiného než ostatní, něco svého. Frerk to nikomu nemusí vysvětlovat, a už vůbec ne rodičům, kteří stejně dávno nedokážou všechno pochopit, a tak jim ani nemusí všechno říkat a může ta pěkná slovíčka prostě jen mít v hlavě.

VAJÍČKO V PÍSKU

Frerk by chtěl psa a nejradši pořádně velkého, vůbec nejradši obrovského, a vůbec ze všeho nejradši největšího irského vlkodava na světě. A co místo toho Frerk najde? Vajíčko.

Po škole čeká na Frerka Andi Kolumpeck, jako každý den. Ne proto, že by se kamarádili. Andi Kolumpeck chodí už do šesté třídy. Je velký a silný a bohužel dost natvrdlý. Frerka nemá rád, ale on asi nemá rád nikoho. Nevypadá ani jako někdo, kdo by uměl mít rád. „Vypadáš jako buřt,“ řekne mu Andi Kolumpeck, jakmile ho uvidí, a dá mu pořádný šťouchanec. To je ale truhlík, pomyslí si Frerk, nevypadám jako buřt, ale přesně vzato na chlup stejně jako táta a ten prodává boty. Ale to Frerk radši neříká, to si jenom myslí. Stejně by to nemělo smysl. Andi Kolumpeck nejspíš ani neví, že boty se prodávají. „Celý tatínek,“ říkává Frerkova máma, „jenom v malém vydání“, a připravuje oběma na ráno oblečení. Je úplně stejné, liší se jen velikostí. Lehké kalhoty z vlněné látky, která je tak tmavě modrá, že se od černé ani nedá rozeznat. Na kalhotách je sežehlený záhyb, který je strašně komický a nikdo ve škole ho nemá, Frerkova máma tomu říká puky. Frerk si v hlavě puky přejmenoval na fukypuky, protože nikdo na světě neví, k čemu je něco takového dobré. A nechybí košile, solidní košile, to je jasné, s límečkem a kostičkami, tak drobnými jako ovoce k snídani. Vestička nebo pletená vesta, jedině z té nejjemnější vlny, opravdu fajnová. Frerk je vážně rád, že aspoň brýle ještě nosit nemusí, jinak by opravdu vypadal jako otec, jen o hodně menší.

„Naláduj se slámou, buřtíku!“ přikáže mu Andi Kolumpeck a strčí Frerkovi hlavu do studeného mokrého písku na školním dvoře. Pořádně hluboko a na dost dlouho. Pak uteče. Ani se přitom nesměje, jen zvláštně stáhne koutky úst, jako by ho to ani nebavilo. To je ale truhlík, pomyslí si Frerk. Vždyť je to písek, a ne sláma. Malý, ale zásadní rozdíl. A v chladném písku najednou ucítí na špičce nosu něco teplého. Vykutá to. Vajíčko! Co je to za vajíčko? Nějaké divné vajíčko. Je teplé a trochu hrbolaté a nějak moc velké na vajíčko od slepice, ale tak veliké jako pštrosí zase není. Kromě toho má divnou barvu, jakou Frerk ještě nikdy neviděl. Je červenější než mámina rtěnka, zelenější než tráva zjara, žlutější než slunce – a to všechno najednou. Leskne se, třpytí se, blýská se; Frerk té barvě sám pro sebe říká „duhovka“, jen tak prostě. Když se vajíčkem zatřepe, je slyšet tichounké zvonění jako z dálky a pak tenounké bušení. Když se vajíčko přidrží těsně u ucha a úplně potichu se čeká, je slyšet zvuk, jako kdyby na vajíčko zevnitř psalo sto tužek. Frerk nemá ani páru, co by to mohlo být za vajíčko, koneckonců není přece žádný odborník přes vajíčka, a po pravdě řečeno on ještě vajíčko ani nikdy nejedl, dokonce ani o Velikonocích ne. Na vajíčka je totiž jeho máma alergická. Takže je vlastně docela pravděpodobné, soudí Frerk, že vajíčka budou asi nějak zábavná. Tak ho prostě strčí do kapsy. Vyplivne písek, co mu ještě skřípe mezi zuby, vstane a vydá se na cestu domů. S podivným vajíčkem v kapse. Každopádně s vajíčkem, říká si Frerk. To už přece jen něco znamená, přinejmenším je to víc než nic. Strčí tlapinu, vlastně ruku, do kapsy a hladí duhové vajíčko, i když by radši hladil psa, nejradši nějakého pořádně velkého. Ale někdy to tak v životě asi je: člověk si něco přeje, třeba psa nebo malinovku nebo vousy – a to, co nakonec dostane, je pouhopouhé vajíčko.

VAJÍČKO, CO UMÍ ŠTĚKAT

Frerkův táta toho moc nenamluví, jen po ránu řekne „Dobré jitro“ a večer, to zase řekne „Dobrou noc“. Tak jako teď, sedí u Frerka na posteli, přikryje ho a řekne: „Dobrou noc.“ Pak si ještě chvilku prstem pohrává se špičkou nosu a Frerk si pokaždé myslí, že by možná přece jen ještě něco řekl. Ono to tak totiž vypadá, jako by ho pár slov svrbělo v nose. Možná všechna ta slova, co se nemají říkat: poběhnout, randál, haksna a nosáč. Ale táta je ze sebe nedokáže dostat, možná proto, že nejsou na správném místě. Co by taky dělala slova v nose? Možná mu táta chce říct: „Rozmyslel jsem si to, zítra ti koupím psa. Budeme mu říkat Braktulimur anebo Kurt, jak budeš chtít.“ Ale místo toho se jen poškrábe na nose a řekne znovu: „Dobrou noc.“ Zhasne lampičku a zavře dveře.

Sotva je pryč, vytáhne Frerk šuplík u svého nočního stolku, kam si to podivné vajíčko schoval. Vyndá ho a přitiskne si ho na tvář. Cítí, jak je teplé, vyhřáté jako silnice v létě, když se jde naboso, anebo jako kousek cukroví právě vytažený z trouby. Už se nemohl dočkat, konečně je večer a Frerk je sám v pokojíku. Dveře jsou zavřené a nikdo už ho neruší. Je ticho, Frerk slyší tiché zvuky a tiskne si vajíčko k uchu. A skutečně ty zvuky vycházejí z vajíčka. Hlasy, kterým nejde rozumět, tlumené a vzdálené, šplouchání, škrábání, drkotání. Jako by se ve vajíčku doopravdy něco dělo! Frerk netuší, co si s takovým vajíčkem počít. Neměl by ho radši odnést zpátky do písku, kde ho vzal? Něco se z něj vylíhne? Měl by ho propíchnout a vyfouknout? Rozklepnout na pánvičku a udělat míchané vajíčko? Dát ho do ledničky k ostatním? Postavit mu hnízdo? Prostě neví, tak prozatím to podivné vajíčko vrátí zpátky do šuplíku a usne.

Druhý den ráno strčí táta hlavu do dveří a řekne: „Dobré jitro.“ Frerk vstane a oblékne si věci, které mu máma připravila. Potom jde k nočnímu stolku, chce si vzít vajíčko do školy. Tajně, do kapsy. Otevře šuplík a na vajíčko se podívá. Je ještě divnější než včera: vajíčku přes noc narostla srst. To je ale záhadné vajíčko! Opravdu podivné!

Frerk si ho strčí do kapsy a pomyslí si: když už má srst, třeba mu do zítřka narostou ještě nohy a čumák, aby mohlo štěkat a kousat. Třeba z toho vajíčka bude pes. Nejdřív malý, který ještě poroste. Anebo je možná pes uvnitř ve vajíčku a přes skořápku mu vyraší srst, protože pes bude na takové vajíčko moc velký, a současně ještě moc mladý, aby už běhal po světě. Ale kdo ví, jak přesně se pes z takového vajíčka vyklube? A jestli ve vajíčku žádný pes není, tak třeba dostane vajíčko aspoň blechy. Frerk se usměje a vyrazí do školy. Vajíčko, co umí štěkat, možná, a co má blechy. Havěť plná bakterií.

 

© Bloomsbury, 2011
překlad © Jitka Nešporová
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora, překladatelky i nakladatele. Přeloženo pro mezinárodní festival Literatura v parku, pořádaný v září 2012 Pražským literárním domem autorů německého jazyka.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2448x

katalogy

Inzerce
Inzerce