Brémský, Adam: Činy biskupů hamburského kostela (in Auriga)

Brémský, Adam
Činy biskupů hamburského kostela (in Auriga)

recenze historie

Nakladatelství Argo předkládá touto publikací zájemcům o dějiny raného středověku další svazek velmi cenné řady svých komentovaných překladů středověkých historických pramenů. Tentokrát jde o ukázku středověkého historického žánru českému čtenáři prakticky neznámého, totiž dějin určitého biskupského stolce od jeho polomytických počátků až do autorovy současnosti.

Adam Brémský: Činy biskupů hamburského kostela. Přel. Libuše Hrabová, Argo, Praha, 2009, 282 s.

Nakladatelství Argo předkládá touto publikací zájemcům o dějiny raného středověku další svazek velmi cenné řady svých komentovaných překladů středověkých historických pramenů. Tentokrát jde o ukázku středověkého historického žánru českému čtenáři prakticky neznámého, totiž dějin určitého biskupského stolce od jeho polomytických počátků až do autorovy současnosti. Dějiny brémského biskupství a brémsko-hamburského arcibiskupství, které tvoří základ kroniky, ovšem přerůstají v historii celého evropského Severu, jenž až do 11. století náležel do hamburské arcidiecéze.

Tento věcný záběr díla je zásluhou jeho autora, Adama Brémského, jehož jméno známe z jediné, avšak spolehlivé citace saského kronikáře 12. století Helmolda. Díky ní rozpoznáváme Adama i jako svědka a stylistu zachované listiny brémsko-hamburského arcibiskupa z roku 1069, která ho identifikuje jako správce brémské kapitulní školy. Další informace o jeho životě pak můžeme odvodit již pouze z textu jeho historického díla. Z něho vyplývá, že přišel jako cizinec do Brém roku 1066, jako historik zde začal působit v roce 1072 a byl činný nejméně do roku 1081, možná až do roku 1085.

Adam dorazil do Brém ze středního Německa jako mladý vzdělaný klerik bez osobního vlivu a rodinného zázemí, jak alespoň z jeho textu vyplývá. Přinesl si však na sever vynikající vzdělání a mimořádnou sečtělost v antické i křesťanské literatuře, která vykazuje i znalost děl v 11. století doložených v Německu jen velmi ojediněle (například encyklopedie Plinia Staršího) a naznačuje možnost jeho studia v Bamberku poblíž českých hranic, kde existovala jedinečná knihovna, před rokem 1024 bohatě vybavená císařem Jindřichem II. V této knihovně jsou některé Adamem používané texty jako na jediném místě Německa této doby doloženy. Zůstává ovšem nejasné, jak mohl těchto rukopisů využívat Adam Brémský po příchodu do Brém při psaní svých dějin. V každém případě mu jeho osobní kultura a literární schopnosti pomohly ke kariéře brémského kanovníka, jež byla v době jeho života pro neurozené kleriky jeho typu dostupná jen výjimečně.

Adamovo historické dílo sestává ze čtyř knih, které se velmi zajímavě liší svou formou. První kniha čerpá především z legend o prvních brémských biskupech a přejímá do jisté míry i jejich tón, druhá se opírá o nedochované záznamy brémsko-hamburského arcibiskupství, a je tak cenná i pro současnou historiografii. Částečně již kniha druhá a v plné míře kniha třetí již vychází z Adamovy autopsie a z ústních zpráv jeho současníků, mezi nimiž vyniká vikinský dobrodruh a úspěšný dánský král Sven Estridsen (vládnoucí v Dánsku v letech 1047–1076). Bez jeho osobního přátelství s Adamem a jeho ústních informací by Adamovo dílo v jeho unikátní podobě patrně vůbec nemohlo vzniknout. Nejednoznačným hrdinou třetí knihy je Adamův dobrodinec arcibiskup Adalbert (1000–1072, arcibiskupem od roku 1043). Jeho portrét s tragickými rysy osudového životního ztroskotání přední osobnosti německých dějin 11. století je uměleckým vrcholem díla. Konečně čtvrtá kniha je v rámci středověkého dějepisectví téměř ojedinělá – je geografickým a etnografickým popisem celého pobřeží Baltského moře.

Adamovo dílo jako celek je ve svém žánru diecézní kroniky výjimečné tím, že se snaží v osnově posloupnosti brémských biskupů a brémsko-hamburských arcibiskupů vylíčit dějiny všech zemí severní Evropy, jež do této arcidiecéze patřily nebo k ní přiléhaly, tedy celé Skandinávie včetně Islandu, západoslovanských kmenů a také anglosaských států na britských ostrovech. Zmiňuje zběžně i základní události německých dějin 10. a 11. století. Společným jmenovatelem celého textu je důraz na misijní činnost brémských biskupů a brémsko- hamburských arcibiskupů a na jejich zásluhy o integraci evropského Severu do středověké církve a křesťanské kultury.

Úspěchy této činnosti i historické tragédie, které tuto misii často na mnoho desetiletí zastavily nebo v řadě oblastí uvrhly zpět téměř k nulovému bodu, prožívá Adam upřímně a bytostně, tvoří pro něj smysl dějin alespoň jeho regionu. Souboj pohanství a křesťanství ve Skandinávii a v západoslovanských územích je v jeho líčení osudovou bitvou duchovních, ale i nelítostných politických dějin křesťanské západní Evropy, jejíž výsledek byl po staletí nejistý. Tento osobní tón a na svou dobu a místo vzniku brilantní latinský styl činí dílo výjimečnou, byť až do 20. století nedoceněnou literární památkou.

Překladatelku svazku Libuši Hrabovou Adamova kronika Severu uhranula již před řadou let – roku 2001 se podílela na překladu její třetí knihy a roku 2009 dostala od nakladatelství Argo možnost přeložit Adamovo dílo celé. Její překlad je plynulý a čtivý, pro čtenáře příjemný a srozumitelný. V rámci rejstříku českých literárních stylů je ovšem nesnadné napodobit Adamův klasicizující jazyk, a neupadnout přitom do archaismů nechvalně známých z překladů nejen českých klasických filologů starší doby. Překlad velmi názorně odráží složitou strukturu originálu obsahujícího řadu doplňků a scholií, které k první verzi textu dodal jak Adam sám, tak jeho pozdější opisovači.

Libuše Hrabová je i autorkou obsáhlé předmluvy, která dokládá její zájem o osobnost a dílo Adama z Brém a podrobnou poučenost v moderní i starší odborné literatuře jemu věnované. Její obsah čtenáře na četbu vlastního překladu dobře připraví a orientuje ho v problematice, jejíž znalost není možné v Čechách automaticky předpokládat.

Překladatelka opakovaně zdůrazňuje výjimečně široký záběr díla, líčícího dějiny celého evropského Severu. Nenastoluje ovšem otázku, zda jsou pro dnešní poznání tyto informace Adama Brémského z historického hlediska podstatné v situaci, kdy i nejstarší dějiny skandinávských národů pokrývá bohatá literatura v tamějších národních jazycích, a Adam naopak své informace o nich získával pouze z ústních zpráv několika jednotlivců, především svého přítele dánského krále. Latinské písemné prameny totiž ještě ve Skandinávii neexistovaly a není nejmenší náznak toho, že by Adam některý skandinávský, natož slovanský či baltský jazyk znal; naopak je zřejmé, že se o jazykovou situaci evropského Severu naprosto nezajímal, jak překladatelka sama připomíná. V této souvislosti zaujme její poznámka o negativním postoji moderní skandinávské historiografie k Adamovu dílu, který patrně tuto situaci odráží.

Jak je pro ediční řadu nakladatelství Argo typické, je překlad doplněn podrobným poznámkovým aparátem, jehož autorkou je rovněž překladatelka Libuše Hrabová. Na základě spolehlivé znalosti moderních kritických edic latinského originálu a sekundární literatury doplňuje Adamův text mnoha podrobnostmi, daty událostí a jejich souvislostmi zřejmými až z moderního úhlu pohledu. Velmi pečlivě komentář dokládá početné autorovy citáty z antické literatury, z Bible, z autorů patristického období a z historických textů středověkých.

Četba Adamova díla působí čtenáři, který není zkušeným historikem raného středověku, problém, který je v rámci překladu těžko řešitelný. Právě díky svému širokému úhlu pohledu toto dílo obsahuje velké množství zpráv o dějinách všech zahrnutých severských a pobaltských oblastí, přičemž se autor při četných přesunech ohniska své pozornosti nechává vést pouze časovou přímkou. Je tedy pro čtenáře obtížné vytvořit si představu o souvislostech historického vývoje určitého jednotlivého státu nebo regionu (pokud k tomu nepoužije kvalitních rejstříků – viz dále). Samotný komentář mu v tom nemůže příliš pomoci, pokud by se nestal neúnosně objemným. Velmi přínosné jsou v tomto ohledu rodokmeny severských, slovanských, anglosaských a říšských dynastií a schémata jejich vzájemných příbuzenských vztahů, které překladatelka na konec svazku zařadila. Je ovšem škoda, že v perspektivě celkových dějin raně středověké německé církve podrobněji neshrnula dějiny brémsko-hamburského arcibiskupství, které si tak čtenář musí rekonstruovat z často úmyslně nejasných údajů Adamových a z posloupnosti biskupů a arcibiskupů, jež je bez jakékoli poznámky kromě letopočtů uvedena na počátku závěrečného oddílu rodokmenů. Příslušná pasáž v předmluvě překladu při své stručnosti tento úkol plní jen obtížně. V této souvislosti by pro pochopení řady pasáží věnovaných přímo širšímu okolí Hamburku a Brém posloužila i podrobnější mapa severního Německa a západního Pobaltí.

Svazek doplňuje instruktivní výběr bibliografie a pečlivé rejstříky jmen historických osobností, kmenových celků a geografických názvů, jež umožňují motivovanému čtenáři vytvořit si i z mozaikovitého Adamova líčení představu o dějinách konkrétní oblasti, která ho zajímá.

Krutá dramata expanze skandinávských vikingů na pobřeží Severního a Baltského moře a německé říše na slovanský a pobaltský východ tvoří v Adamově vyprávění chmurný rámec v podstatě nenásilnému procesu christianizace evropského Severu, jenž po staletích peripetií dosáhl až k Severnímu ledovému oceánu a jenž fascinuje samotného autora i jeho čtenáře.

© Jan Kalivoda
článek vyšel v časopisu Auriga (Zprávy Jednoty klasických filologů) č. 54, 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce časopisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

48%čtenáři

zhlédnuto 2813x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce