Mak, Geert: V Evropě

Mak, Geert
V Evropě

ukázka historie

V té vesnici nikdo nikdy neviděl moře – kromě Holanďanů, starosty a Jószefa Puszky, který byl ve válce. Domy stály podél úzkého potůčku – pár zažloutlých, polorozpadlých stavení se zelenými zahradami, barevnými jabloněmi, dvěma kostelíky, starými vrbami a duby, plaňkovými ploty, slepicemi, psy, dětmi, Maďary, Němci a Cikány.

Geert Mak: V Evropě. Přel. Petra Schürová, Barrister & Principal, Brno 2012, 756 s.

Prolog

V té vesnici nikdo nikdy neviděl moře – kromě Holanďanů, starosty a Jószefa Puszky, který byl ve válce. Domy stály podél úzkého potůčku – pár zažloutlých, polorozpadlých stavení se zelenými zahradami, barevnými jabloněmi, dvěma kostelíky, starými vrbami a duby, plaňkovými ploty, slepicemi, psy, dětmi, Maďary, Němci a Cikány.

Čápi už odletěli. Opuštěná hnízda na komínech ztichla. Léto se vydávalo z posledních sil; zpocený starosta sekal trávu na obecním. Nebylo slyšet žádný zvuk stroje, jen hlasy, psa, kohouta, husy přecházející přes cestu, skřípot dřevěné kárky tažené koněm, starostovu kosu. Později odpoledne zatopili – nad střechami se vinul tenký závoj modrého kouře. Tu a tam zakvičelo prase.

Byly to poslední měsíce milénia. Cestoval jsem po Evropě křížem krážem – celý rok. Na tu cestu mě poslaly moje noviny, NRC Handelsblad, pro které jsem měl každý den napsat článek na titulní stranu, vpravo dole. Bylo to něco na způsob závěrečné inspekce – jak si stojí kontinent na konci dvacátého století? Zároveň to byla historická cesta: sledoval jsem trasu dějin – alespoň pokud to bylo možné – a hledal jsem stopy, které zanechaly. A opravdu jsem ty němé svědky našel, mnoho desítek. Zarostlý zákop po bitvě na Sommě, rozstřílené dveřní zárubně v berlínské Oranienburger Strasse, zasněžený les u Vilniusu, novinový archiv v Mnichově, pahorek za Barcelonou, bílo-červený sandálek v Osvětimi. Ta cesta měla kromě toho také něco společného se mnou. Chtěl jsem ven, překračovat hranice, dozvědět se, co znamená ten mlhavý pojem „Evropa“.

Evropa je, jak jsem si v průběhu toho roku všiml, kontinent, po němž se dá snadno cestovat v čase sem a tam. Každá etapa dvacátého století zůstala někde zakonzervována. Na mostech v Istanbulu je stále rok 1948. V Lisabonu je 1956. Na pařížském Gare de Lyon je 2020. A v Budapešti mají mladí muži tváře našich otců.

Ve vesnici Vásárosbéc na jihu Maďarska se čas zastavil v roce 1925. Žije tady přibližně dvě stě lidí. Dobrá čtvrtina obyvatel jsou Cikáni. Dostávají od státu malou podporu – zhruba šedesát euro měsíčně – a ženy se vlečou po domech s košíky a pochybným zbožím. Jejich domy se pomalu rozkládají, místo dveří visí hadry, a někde dokonce nejsou ani zárubně, hodily se v tuhé zimě jako topivo.

Ještě chudší jsou rumunští Cikáni, kteří se ve vsi objevili v dřevěných maringotkách. A chudší než ti nejchudší jsou kočovní albánští Cikáni, ostatně ti byli párii mezi všemi ostatními chudáky, vždycky byli těmi nejubožejšími.

Bydlel jsem u přátel, kteří se po smrti Jószefa Puszky, místního holiče, nastěhovali do jeho domu. Na půdě našli maličký notýsek se spoustou poznámek načmáraných tužkou v roce 1945 s názvy míst jako Aalborg, Lübeck, Stuttgart a Berlín. Kdosi pár řádek rozluštil:

Válečný zajatecký tábor Hagenau. Ach Bože, nemám na tomhle světě nikoho. Možná, až se vrátím, na mě ve vsi nezbyde ani žádné děvče. Jsem jako ptáček, který volá do dálky. Nikdo nedbá na chudáka maminku, nikdo nedbá na chudáka malého ptáčka. Ach Bože, pomoz mi, prosím tě, domů, k otci a k mamince. Tak daleko od domova, tak daleko ode všech cest.

Uprostřed vesnice, vedle blátivé cesty jsem narazil na zvětralý podstavec z obyčejného betonu s jakousi rytířskou postavou a dvěma letopočty: 1914 a 1918. Pod nimi třicet šest jmen třiceti šesti chlapců. Zaplnili by celou hospodu.

Rok 1999 byl rokem zavedení eura, všeobecného rozšíření mobilních telefonů, internetu pro každého, bombardování mostů v Novém Sadu, jásající burzy cenných papírů v Amsterdamu a Londýně, nejteplejšího září, co lidská paměť sahá, strachu z konce milénia, jenž by měl 31. prosince způsobit naprostý chaos ve všech počítačích.

Ve Vásárosbéku byl rok 1999 rokem, kdy místní metař jel naposledy s koněm a povozem. Náhodou se stalo, že jsem tento historický den ve vesnici zažil – metař si koupil nákladní auto. Téhož podzimu začali čtyři nezaměstnaní Cikáni zpevňovat další kousek písčité silničky, asi na ni přijde asfalt. A zvoník dostal vyhazov – ukradl podporu starostově matce. I to se stalo v roce 1999.

Se všemi jsem se setkal v hospodě: se starostou, bláznivou Marií, bezzubým chlapíkem (o kterém se říkalo, že je „špion“), s opilci, Cikány, pošťákovou ženou, která bydlela se svou krávou. Seznámil jsem se s veteránem, velkým, přívětivým mužem v maskáčích, který zaháněl své noční můry pitím a lysohlávkami. Všichni tvrdili, že umí francouzsky, ale jediné slovo, které jsem od něj francouzsky slyšel, bylo Marseille.

Večer pak zpíval nový zvoník s metařem staré písničky a všichni se k nim přidávali.

Byli jsme na práci v lese, vysoko,
za ranního kuropění,
když byl den ještě plný mlhy a rosy,
už jsme pracovali mezi stromy,
vysoko do stráně, s koňmi jsme šplhali vysoko do stráně...

Dělali jsme na dráze z Budapešti do Pécsi,
na té velké nové dráze,
u velkého tunelu u Pécsi...

Putování po Evropě, po celé ty měsíce, působilo jako odlupování starých vrstev nátěru. Víc než kdy jindy jsem si uvědomoval, jak mezi východem a západem Evropy, generace po generaci, narůstala slupka odstupu a odcizení.

Máme – my Evropané – vůbec společné dějiny? Jistě, a každý dokáže vyjmenovat, jak šly za sebou: římská říše, renesance, reformace, osvícenství, 1914, 1945, 1989. Ale jak odlišné jsou individuální životní zkušenosti Evropanů! Mluvil jsem s postarším polským šoférem, který se za svého života musel čtyřikrát učit nový jazyk; s německými manželi, kterým bomba zničila domov a pak je jako vyhnance hnali východní Evropou; s baskickou rodinou, která zažila na Štědrý den vražednou hádku o španělské občanské válce a pak o ní celý život mlčela; poklidné uspokojení Nizozemců, Dánů a Švédů, kteří zůstali většinou v závětří. Posaďte ale někdy kolem jednoho stolu Rusy, Němce, Brity, Čechy a Španěly a nechte je vyprávět rodinné historie. Jsou to světy samy o sobě. A přesto je to všechno Evropa.

Dějiny dvacátého století také nebyly žádné divadlo odehrávající se před jejich očima, byly větší nebo menší součástí jejich – a našeho – vlastního života. „Jsme částí tohoto století, toto století je částí našeho života,“ napsal Eric Hobsbawn v úvodu své rozsáhlé historické práce o dvacátém století. Pro něj samotného například datum 30. ledna 1933 nebylo jen dnem, kdy se Hitler stal říšským kancléřem (zdůrazňuje, že toto datum nesmíme nikdy zapomenout), ale také vzpomínkou na zimní odpoledne v Berlíně, kdy šel jako patnáctiletý chlapec ze školy domů se sestrou a kdesi cestou zahlédl novinový titulek. „Mám to ještě před očima, jako ve snu.“

Pro mou starou tetu Maart ze Schiedamu byl například 3. srpen roku 1914, kdy vypukla první světová válka a jí bylo sedm let, teplým pondělním odpolednem, kdy na všechny padla náhle velká úzkost. Dělníci stáli ve skupinkách přede dveřmi domů a rozmlouvali, ženy si cípkem zástěry utíraly oči a jeden muž volal na kamaráda: „Bude válka, hochu!“

Pro Winricha Behra, jednoho z vypravěčů v této knize, znamená pád Stalingradu telegram, který přijímal jako německý spojařský důstojník: „31. 1. 07.45 Uhr Russe vor der Tür. Wir bereiten Zerstörung. AOK 6, Ia. 31. 1. 07.45 Uhr Wir zerstören. AOK 6.“

Iře Klejnerové ze Sevastopolu se 6. březen 1953, kdy bylo oznámeno Stalinovo úmrtí, vybaví jako kuchyň ve společném bytě, ve které sedí ona sedmiletá a bojí se, že nedokáže plakat. A pak úleva, když jí přece jenom ukápne slza – přesně na žloutek ve volském oku, které právě jedla.

Pro mě, tehdy devítiletého kluka, má listopad 1956 zvláštní vůni paprikových lusků, jež do našeho bytelného domu na grachtu v Leeuwardenu přivezli maďarští uprchlíci – tiší, rozpačití lidé, kteří se holandsky učili podle Kačera Donalda.

Dvacáté století je už historií, naší soukromou i tou z filmů, knih a muzeí. Zatímco píšu tato slova, kulisy světového jeviště se mění rychlým tempem. Mocenská centra se posouvají, spojenectví se ruší a vznikají nové koalice, do centra pozornosti se dostávají jiné priority.

Vásárosbéc se připravuje na vstup do Evropské unie. V průběhu tří let se přistěhovalo šest Nizozemců, kteří koupili celkem na tucet domů. Většinu z nich fascinují nízké ceny ve východní Evropě, některé sem patrně přivedly problémy – takové lidi najdete všude na okraji kontinentu, utíkají před minulostí: daňovými dluhy, katastrofálním rozvodem, bankrotem nebo problémy se zákonem.

V jedné z těchto holandských zahrad stojí velký sádrový německý orel a na boční stěnu domu se majitel nechal namalovat na koni, jak mává kovbojským kloboukem, připraven podmanit si Divoký východ. Jiný si nechal za dvě stě tisíc guldenů přestavět dům na venkovskou usedlost a tráví tady každý rok tři týdny dovolené. Po zbytek roku je dům prázdný. V jednom se však přepočítal: jeho nejbližší soused je náčelník vesnických lupičů a bydlí s osmi dětmi v prasečím chlívku. Ten teď pozvolna zkoumá, jak se dostat přes bytelné okenice do holandského eldoráda. Děti už se prohánějí kolem bazénu.

V hospodě se ptali mého kamaráda, co to vlastně znamená ta nová Evropa. Nejdřív požádal hulákajícího Cikána s harmonikou, aby zmlknul, a pak pravil, že tato část Evropy v průběhu staletí stále chudla, že všichni jen vzhlíželi k bohaté a mocné západní Evropě a je naprosto samozřejmé, že k ní teď také chtějí patřit.

Ale nejdřív, pravil můj moudrý přítel, musíte všichni projít hlubokým údolím ještě větší chudoby a pak dalších možná deset let šplhat vzhůru k blahobytu Západu. „A kromě toho ztratíte spoustu věcí, které mají velkou hodnotu: přátelství, schopnost vystačit s minimem peněz, umění opravovat rozbité věci, možnost chovat a porazit prase doma, svobodu pálit větve, kdy se vám zachce, a ještě hromadu dalších.“

„Cože?“ řekli. „Už bychom nemohli doma porazit prase? Ani pálit větve?“ Dívali se na něj nevěřícně. Netušili, že v hospodě zanedlouho nebudou smět kouřit. „Zvoník při mém projevu odešel,“ napsal nám kamarád. „Zvenku slyším zvon, protože slunce zapadlo. Zatím jde všechno postaru.“

Světový řád dvacátého století – pokud se dá o „řádu“ mluvit – je už navždycky pryč. Jenom je třeba nezapomenout: Berlín nelze pochopit bez Versailles, Londýn bez Mnichova, Vichy bez Verdunu, Moskvu bez Stalingradu, Bonn bez Drážďan, Vásárosbéc bez Jalty, Amsterdam bez Osvětimi.

Maria, zvoník, Winrich Behr, Ira Klejnerová, starosta, bezzubý vesničan, stará teta Maart, moudrý kamarád, my všichni, ať chceme, či nechceme, si šílené dvacáté století poneseme s sebou. Po další a další generace se dál budou vyprávět příběhy, nesčetné zážitky i sny, okamžiky odvahy i zrady, vzpomínky plné strachu a bolesti, chvíle štěstí.
 

překlad © Petra Schürová
ukázka z knihy V Evropě
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Barrister & Principal
nizozemská verze http://www.geertmak.nl/nl/Europa/Boeken/In%20Europa/256.html

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7689x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce