Huotarinen, Vilja-Tuulia: Místo ženy

Huotarinen, Vilja-Tuulia
Místo ženy

recenze beletrie zahraniční

Básním finské autorky dominuje společné téma hledání místa či role ženy nejen v současnosti, ale i v minulosti, a především pak v kontinuitě života a lidské společnosti.

Tradice, která nás od sebe nedělí
Vilja-Tuulia Huotarinenová
: Místo ženy. Přel. Marika Kimatraiová, Dauphin, Praha – Podlesí, 2011, 94 s.

Příležitostí seznámit se s moderní finskou poezií měl český čtenář doposud jen velmi málo. Občasné překlady význačných finských básníků vycházely od 60. do počátku 90. let v dnes již neexistující revue Světová literatura. V pozdější době jsme se s finskou poezií v českých překladech setkali pouze prostřednictvím vynikající antologie Má tvář v jazyce (1998), sestavené Violou Parente-Čapkovou, která představila deset básníků silné generace tvořící v 90. letech, a finského čísla měsíčníku Plav. V roce 2002 pak vyšla až dosud jediná celá sbírka přeložená z finštiny (sic!) Zrcadlem zrcadla (Peilistä peiliin) finsko-německého pianisty a básníka Marise Gothóniho. Na podobně odvážný nakladatelský počin jsme si museli počkat dalších deset let. Ale dočkali jsme se – nakladatelství Dauphin nedávno vydalo sbírku Místo ženy mladé básnířky V.-T. Huotarinenové.

Vilja-Tuulia Huotarinenová (nar. 1977) patří k výrazným postavám mladší básnické generace ve Finsku. Vystudovala finskou literaturu na Univerzitě v Tampere a debutovala sbírkou Sakset kädessä ei saa juosta (S nůžkami v ruce se nesmí utíkat, 2004), po níž následovalo Naisen paikka (Místo ženy, 2007). Její zatím poslední vydanou básnickou sbírkou je Iloisen lehmän runot (Básně šťastné krávy, 2009). Kromě poezie píše Huotarinenová také romány pro mládež, zatím má na svém kontě čtyři. Za svůj poslední Valoa, valoa, valoa (Světlo, světlo, světlo, 2009) obdržela cenu Finlandia Junior. Z prestižních finských literárních ocenění získala ještě Cenu Kaleviho Jäntiho (2009), udělovanou mladým autorům. Vedle vlastní tvorby se věnuje kulturnímu životu ve Finsku i jako předsedkyně literárních spolků a členka uměleckých skupin. Jejím manželem je básník Ville Hytönen.

Návaznost na tradice
Sbírka Místo ženy na první pohled zaujme vsazením do rámce, který tvoří čtyři graficky zvýrazněné básně obsahově i formálně připomínající útvary lidové slovesnosti. Sevřenost a provázanost básnické sbírky směřující k vnitřní intertextualitě je aspekt, se kterým finští básníci již delší dobu hojně pracují a cení si jej i tamní literární kritika. Zmíněné čtyři básně neslouží pouze jako prostá motta k jednotlivým oddílům, ale jejich nezvyklé opakování je úzce provázáno s hlavními tématy a koncepcí celé sbírky. Každá část je uvedena básní s příslušným pořadovým číslem a na jejím konci jsou pak všechny dosud známé očíslované básně zopakovány. Tento postup připomíná způsob, jakým se v dávných dobách předávala v karelofinském prostředí znalost lidové slovesnosti – jeden zpěvák část předzpíval a druhý po něm tutéž pasáž zopakoval. Veršů postupně přibývá a čtenář si v rámci této autorčiny strategie postupně všechny čtyři texty osvojuje. Takovýto postup vystihuje i hlavní témata Místa ženy, tedy návaznost na tradice, jejich předávání a vymezování se vůči nim a v širším smyslu koloběh celého života, respektive jeho ženské dimenze.

Ve finské literární tradici je možná více než v jiných literaturách již odedávna patrná jistá genderová bipolarita – linie mužská (epika, srov. většinu eposu Kalevala) a ženská (lyrika, srov. Kanteletar, česky v překladu Josefa Holečka, r. 1904). Tyto linie jsou v jisté míře patrné dodnes, sice již ne tolik v případě žánrů, ale o to více v pojednávaných tématech. Místo ženy je toho důkazem. Básně můžeme zcela nepejorativně označit za čistě ženské, tedy psané ženou a o ženách a jejich vnímání světa.

Hledání moderní ženy
Jak napovídá poměrně všední a nepříliš poutavý název sbírky, básním dominuje společné téma hledání místa či role ženy nejen v současnosti, ale i v minulosti, a především pak v kontinuitě života a lidské společnosti. Díky autorčině schopnosti rozvíjet netypické obrazy a neotřele pracovat s jazykem není naštěstí toto téma pojednáno fádně, jak tomu v současné literatuře mnohdy bývá. Huotarinenová nechce planě filozofovat, hledat velkou pravdu a nabízet bezobsažná moudra. Právě naopak svými mnohdy komorními texty zprostředkovává silné osobní prožitky, zkušenosti a postřehy a vrací se do světa vzpomínek. Hledá vztah k sobě samé i ke svým předchůdkyním – matce, babičce a mytické pramatce.

Jedním z ústředních motivů sbírky je snaha zachytit zrání ženy v rámci vývoje společnosti od dávných dob až do současnosti a hledání vztahu moderní ženy k minulosti. Na jedné straně se žena snaží vůči minulosti vymezovat, odpoutat se od ní a osamostatnit se, na straně druhé cítí, že je se svými předchůdkyněmi neodmyslitelně spojená, že mezi ní, babičkou a matkou vede „hranice, která nás od sebe nedělí“. I v moderní době žena potřebuje cítit sounáležitost s předky, znát starou moudrost, zvyky a tradice, jinak hrozí ztráta obecně platných hodnot: „teď, když bych potřebovala znát rituály, tak je neznám / pouze světlovlasý kluk z reklamy / mi leze do klína“.

Odkazy na lidové tradice a mytologii (dívka Aino, říše mrtvých Manala) je celá sbírka protkána. Nutno ovšem podotknout, že na nich autorka rozhodně nestaví prvoplánově. Vrací se k nim čas od času a bere je jako samozřejmou součást i dnešního světa. Vedle obecně známých prastarých mýtů tematizuje i mýty a symboly moderní společnosti a jejich postavením do kontrastu k mýtům starým je záměrně ironizuje. Ať už jsou to poválečné šlágry, proslulý finský design, moderní technologie nebo naivní ženské touhy po hlubokém citu, modrookém milenci a dokonalém těle.

Nelehká volba
Právě ženská tělesnost a vůbec vnímání vlastního těla je dalším významným tématem sbírky. Moderní žena se snaží být po tělesné stránce bezchybná a usiluje o směřování k jakémusi ideálu „z plakátu“, který je v dnešní době přítomný na každém rohu. Uchyluje se proto k anorexii, plastickým operacím i záměrným potratům. Ženské tělo je ale také nositelem tradice, dárcem nového života. Potrat a porod, přítomnost a kontinuita, já teď a tady a já jako součást rodové linie, to jsou, jak Huotarinenová svými básněmi připomíná, dvě komplementární alternativy, mezi nimiž musí každá žena neustále volit. Nebo existuje i jiná možnost? V závěrečné básni Hledající řeší volbu mezi černým, bílým a červeným klubíčkem následovně: „Životním cílem není stát se šťastnou, / nejdůležitější je nalézt domov; / beru s sebou červené / lehké klubíčko, těžkou volbu.“

Ve finské literatuře nejsou zde nastíněná témata a motivy sbírky Místo ženy až tak nové. Kritiky i různé internetové diskuse přirovnávají poezii Vilji-Tuulii Huotarinenové k tvorbě básnířek Marji-Liisy Vartio, Johanny Venho, Riiny Katajavuori, či dokonce finskošvédské modernistky Edith Södergran. V próze zpracovávala téma moderní ženy a její hledání sebe sama například Raija Siekkinen (několik jejích povídek vyšlo česky v časopise Světová literatura). Také práce s mytologií a lidovou slovesností má ve Finsku tradici již od konce 19. století. Místo ženy je ale důkazem, že tato témata a postupy ještě stále nebyly vyčerpány a mají co říct i dnes. Sbírka Vilji-Tuulii Huotarinenové představuje pro českého čtenáře po delší době opět jedinečnou možnost seznámit se s finskou moderní poezií a zároveň básnickou tradicí, a proto by všemi náročnými milovníky literatury rozhodně neměla zůstat opomenuta.

 

© Michal Švec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2722x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce