Rudnicki, Janusz: Pojďte, jdeme!

Rudnicki, Janusz
Pojďte, jdeme!

recenze beletrie zahraniční

Rudnicki svou originální metodou nechce jen exhibovat nebo bavit. Skrze ni pojmenovává dějinná traumata, z nichž některá máme s Poláky společná. Tohle není žádné čtení k vodě, žádná spotřební literatura, kterou lze po přečtení odložit a zapomenout; to v redakci Dauphinu při zařazení Rudnického do edice Pop zřejmě zavládla nemístná skromnost.

Janusz Rudnicki: Pojďte, jdeme!. Přel. Věra Vytřísalová. Praha – Podlesí, Dauphin, 2012, 184 s.

Nakladatelství Dauphin rozeběhlo v loňském roce edici Pop, která se má podle anotací zaměřovat na „populární psaní k odpočinku i zábavě“. Má tedy zřejmě přinášet literaturu spíše oddechovou, jakési „knížky lidového čtení“, inspirovat se ve vodách lehčí, popkulturní produkce. Ze čtyř překladových titulů edice Pop jako čtvrtý a zatím poslední svazek vyšla próza Janusze Rudnického nazvaná Pojďte, jdeme!.

Události, které tvoří děj této rozsahem nevelké prózy, mají společné především to, že jsou naprosto nepravděpodobné. Spouštěčem je výbuch plynu, ke kterému dojde v paneláku na kterémsi gdaňském sídlišti a jehož výsledkem je, že se věžák doslova propadne o několik pater do země. Hlavní hrdina, jenž se právě vrátil do rodného města z německé emigrace, se společně s několika bývalými sousedy ze zničeného domu vydává na pochod do Německa. Spojují se s delegací bývalých polských dělníků nuceně nasazených v Říši, cestou potkávají mimo jiné vzdáleného potomka Dostojevského a rozbíhá se koloběh událostí, které se vyznačují groteskností a absurdní povahou. Efektu černého humoru autor dosahuje obvyklými postupy – nadsázkou inspirovanou trochu magickým realismem, trochu tarantinovskou estetizací neestetických věcí, ale také prací s jazykem.

Děj klopýtá vpřed ztěžka, fragmentarizovaný, lze mluvit o rytmizované próze, kde prosimetrum prosvítá v pozadí, upozorňuje na sebe odskoky a variacemi, odstavce končí spojkou uvozující další větu, kterou začíná odstavec nový, syntaktické periody až starozákonního spádu se střídají s valícím se proudem z úst pavlačové báby, střídaným pro změnu třeba vzrušeným dialogem dvou naprosto se nechápajících participantů, jakoby odposlechnutým ve zvláštní škole. Jednotlivé obrazy na sebe navazují bez přechodů, podle montážního principu, využívajícího filmový střih stejně jako asociační zkrat. Autor s oblibou zachází kreativně s ustálenými slovními spojeními, vytrhává je z kontextu, a tím upozorňuje na jejich podmínečnost, smotává je dohromady a ironizuje samotné vyjadřovací schopnosti jazyka: „skáčou si do řeči jako do náručí“, „svatební dary ještě jednou novopečených novomanželů“ (kteří při výbuchu uhořeli), „z celé přírody se mi v podstatě líbí jenom její lůno“ aj.

Přes zdánlivou dezintegraci jednoty výstavby literárního díla můžeme vysledovat určité stavební prvky, které drží text pohromadě. Je to především titulní motiv pochodu – konkrétně cesty mezi Polskem a Německem (a zpět), probíhající také mezi vážnou a nevážnou polohou čtení prózy. Groteskní putování sousedů z gdaňského paneláku odkazuje na další podobné nosné spojnice: na přesuny totálně nasazeného polského obyvatelstva, na manévry armád i na etnické transfery slezských Němců, jež v jejich bývalých domovech nahradili dosídlenci z východního pohraničí (kresy wschodnie), obsazeného Sovětským svazem. To vše je v knize ať bezprostředně, či odvozeně přítomno: v dialozích, v drsných vtípcích, v pohnutkách postav, v jejich jednání – příkladem za všechny může být nápad vykrádat v Německu hroby a vylamovat kostrám zlaté zuby, protože: „To je mise, to není krádež […]. Co je těch pár zubů proti té hromadě vlasů? A bot?“ Jistě, pomyslíme si, starý dobrý princip karnevalu: věci, co nás děsí, vytáhneme ze zatuchlých, traumatických temnot na světlo, převrátíme jejich smysl, a pak se jim očistně zasmějeme.

Tak by to také celé vypadalo: jako takový trochu hubatý, možná i svatokrádežný, ale přece jen vposledku milý úlet. Nebýt toho, že na posledních přibližně dvaceti stranách autor přepíná do modu smrtelně vážného, a to bez varování, takže přechod působí jako náhlá ztráta půdy pod nohama, po níž následuje pád do propasti. V poslední části Rudnicki inscenuje poslední dějství svého příspěvku k „polsko-německé hře v kosti“ (to je poslední příklad zdařilé frazeologické kontaminace): zpověď Czesława Gęborského, velitele internačního tábora pro Němce, který fungoval v Łambinowicích u Opolí po roce 1945 a byl proslulý nelidským zacházením s vězni. Jazyková kreativita umlká a děsivě věcné a detailní popisy toho, co se v táboře dělo, vyvedou spolehlivě z míry i čtenáře, který je jakžtakž obeznámený s historií i s válečnou vězeňskou prózou a který se zdráhá uvěřit, že tahle polská „anti-Katyň“ opravdu existovala, dokonce jen nějakých 40 kilometrů od naší hranice, a už vůbec nedokáže pochopit Gęborského poslední slova: „Svých činů, jako katolík, nelituji…“ Ta výpověď je podle všeho (přesněji řečeno podle autorových vlastních slov) fiktivní, lágr v Łambinowicích je historický fakt.

Rudnicki svou originální metodou nechce jen exhibovat nebo bavit. Skrze ni pojmenovává dějinná traumata, z nichž některá máme s Poláky společná. Tohle není žádné čtení k vodě, žádná spotřební literatura, kterou lze po přečtení odložit a zapomenout; to v redakci Dauphinu při zařazení Rudnického do edice Pop zřejmě zavládla nemístná skromnost. Jako svědectví o tom, co si dnešní Poláci o sobě, svých dějinách, svém náboženství a svém vlastenectví také myslí, stojí Pojďte, jdeme! za poněkud serióznější pozornost.

© Jan M. Heller

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 131 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.