Ćirić, Zoran: Hobo

Ćirić, Zoran
Hobo

recenze beletrie zahraniční

Z poměrně rozsáhlého díla srbského novináře, esejisty a úspěšného romanopisce Zorana Ćiriće (1962) přineslo nakladatelství Runa překlad „mafiánského“ románu Hobo, oceněného v Srbsku profesionální i čtenářskou literární cenou.

Tam někde za vodou je Nišvil
Zoran Ćirić
: Hobo. Přel. Jan Doležal, Runa, Praha, 2012, 252 s.

Z poměrně rozsáhlého díla srbského novináře, esejisty a úspěšného romanopisce Zorana Ćiriće (1962) přineslo nakladatelství Runa překlad „mafiánského“ románu Hobo, oceněného v Srbsku profesionální i čtenářskou literární cenou. Název knihy představuje jednu z přezdívek hlavní postavy. Kromě ní má tenhle kluk ještě jméno Zoran, jiní mu zase říkají Zoxi. Proč hned několik jmen? Proto, že román popisuje proměny jeho života v závislosti na prostředí, v němž se pohybuje. A změny jsou to dost bouřlivé.

Zoran žije v Nišvilu, zřejmě literární projekci srbského Niše, Ćirićova domovského města. Má rád fotbal a hudbu, po nocích pracuje jako DJ v jednom klubu. Pak má ještě jednu vlastnost, se kterou nás autor seznámí hned v úvodní scéně, a sice tu, že se umí v pravou chvíli ohnat pěstí a nebojí se ránu ani přijmout. Jedné noci to Zoran přežene s alkoholem, a když se vrátí domů, najde na podlaze ležet svého mladšího bratra – v krvi a s dírou do hlavy. Tady ovšem autor vynechal v kauzálním řetězci jeden článek: kdo držel v ruce pistoli, která patří jejich otci, neprozradí. Toto prázdné místo se pak ukáže ve výstavbě děje jako úhelný kámen, protože umožňuje rozehrát spekulativní hru s motivací hned několika postav ohledně toho, jak okolnosti téhle záhadné smrti zakamuflovat. Šlo o sebevraždu? Nebo snad…?

Zoran je sám jedním z těch zametačů stop. Vyhledá místního mafiánského bosse jménem Saša Baron a nabídne mu, že vstoupí do jeho služeb. Baron se obléká do drahých obleků, šíří kolem sebe vůni značkových parfémů a druhé oslovuje větou „Kdo si myslíš, že seš, abys…?“, kde za tečky je třeba dosadit to, co oslovený právě udělal nebo se udělat chystal. Zoran splní několik úvodních úkolů a postupně se vypracuje tak, že pro Barona dokonce vymyslí vlastní byznys.

Zároveň sledujeme druhoplánovou výpověď románu: příběh o tom, jak vstup do mafiánských struktur člověka změní. Gangsterka se postupně začne měnit v nic menšího než existenciální drama. Zoran naráží na to, že občas někomu dát nakládačku nebo se ztřískat whiskou v klubu je jedna věc, avšak morální aspekty toho, co člověk dělá, jsou věc druhá. A aby toho nebylo málo, ještě třetí věc jsou zákony, které vládnou v podsvětí, kde panuje přísná hierarchie: stát se z Baronova člověka jeho nepřítelem je snazší, než by se zdálo. Jedna zkouška střídá druhou, rozhodovat se je třeba rychle a opravné termíny se neposkytují. Právě to, jak Ćirić svět organizovaného zločinu dokázal dostat na papír, je silnou stránkou tohoto románu. Ani ho neparoduje, ani se sofistikovanými zápletkami nepokouší psát kriminální román, ani se nesnaží dokumentaristickou přesností vyrovnat takovému Robertu Savianovi nebo Nicolaiovi Lilinovi. K tomu ovšem dodejme, že nějaká míra autobiografie či autenticity tu zřejmě přítomná bude, protože anotace na obálce knihy tvrdí, že atributy podsvětí popisované v knize splývají „se zkorumpovanou realitou Srbska druhé poloviny devadesátých let“, a něco velmi podobného psali o Hobovi i srbští kritikové.

Autor zůstává věrný perspektivě své hlavní postavy, jejímž prostřednictvím nabízí pohled na ztvárněný svět skrze psychologii člověka, který má své cíle a své pochybnosti, ale také své city a slabosti. Hobo má zkrátka smůlu, že přemýšlí i tam, kde by podle zákona podsvětí přemýšlet neměl.

Je skutečným potěšením sledovat se Zoranem-Hobem jeho šachové partie, v nichž chybný tah může mít fatální následky. Jenže stejně jako ve skutečné hře v šachy se tady zatraceně vyplácí myslet o několik tahů dopředu, protože občas není všechno tak, jak to na první pohled vypadá. Na druhou stranu hlubokomyslné úvahy, do nichž se Hobo občas pouští, nezřídka postrádají hlavu i patu, což je snad další autorův způsob, jak postavu zlidštit. Cítíme také, že krev, které tu občas teče trochu moc, není žádný kečup. Hlavně je však ze stránek románu cítit Zoranův-Hobův mrazivý děs nad světem, ve kterém se ocitl. Ačkoli jsou závany tohoto děsu vnímatelné jen ve chvílích, kdy hrdina nedává navenek najevo agresivitu anebo cynickou blazeovanost – jak správný gangster najevo dávat má.

Ve třech případech dochází ke konfliktu mezi Zoranem a systémem, jehož je součástí: když dostane za úkol dodat jednomu prachatému nádivovi nezletilou (a retardovanou) společnici, elegantně si to vyřídí s dotyčným nádivou – to souvisí se zmíněným vlastním byznysem pro Barona a tah je to vskutku mistrovský. Zanedlouho mu je naznačeno, že nepůsobí dobře, že se stýká se svou kamarádkou Kinky, která je HIV pozitivní. Vzepře se – zatím jen tím, že ponechá hlavu hrdě vztyčenou a nepodřídí se. Skutečný problém nastane, když je předmětem sporu žena. On má Baron totiž také svá zranitelná místa… Konec proto není nijak překvapivý: šachová partie končí koncovkou, v níž jsou obě strany poražené, a pozor – skutečně poražené. To není totéž co pat.

Na závěr jedna poznámka. Jestliže se nakladatelství Runa na svých webových stránkách prezentuje jako „kulturní projekt založený na vysokých estetických kritériích při volbě knih a na profesionální kvalitě překladu, výtvarného řešení a grafického zpracování“, těžko se ubránit rozpakům při pohledu na to, že autor grafického zpracování se zjevně nedokázal držet základních typografických pravidel. Odfláknutá sazba se snad dala tolerovat v divokých devadesátých letech; u této knihy bohužel zůstává zbytečnou, byť jedinou vadou na kráse.

 

© Jan M. Heller

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.