Sluszny, Marianne

Sluszny, Marianne

rozhovor beletrie zahraniční

Marianne Sluszny byla v roce 2012 hostem pražského veletrhu Svět knihy, kde nám poskytla tento rozhovor. Úryvek z jejího románu Bratr oběšeného byl zařazen do čtení v rámci Noci literatury.

Marianne Sluszny byla v roce 2012 hostem pražského veletrhu Svět knihy, kde nám poskytla tento rozhovor. Úryvek z jejího románu Bratr oběšeného byl zařazen do čtení v rámci Noci literatury.

 

iLiteratura: Ve vašem knižním debutu Toi, Cécile Kovalsky (Ty, Cécile Kovalsky) si dívka představuje svůj proslov na pohřbu matky. Ve druhém románu, Le frère du pendu (Bratr oběšeného), si Meier Kovalsky přeje účastnit se vlastního pohřbu. Proč jste si vybrala právě taková pochmurná témata? Líbí se vám spojovat tragično s komičnem?
Marianne Sluszny: V obou příbězích jsem pracovala s velkým množstvím pochmurných témat a snažila se spojit tragické prvky s těmi komickými. To ostatně obě díla nejvíc spojuje. Kniha Bratr oběšeného, ve které si duch zemřelého přeje účastnit se vlastního pohřbu, je svým způsobem fraška, kde vtipné převažuje nad smutným. Ve své prvotině Ty, Cécile Kovalsky, kde si dívka představuje proslov na pohřbu své umírající matky, jsem čerpala z vlastní zkušenosti. Byla jsem u matky, když ležela na smrtelné posteli. Večer těsně před její smrtí jsem začala psát smuteční proslov. Když si na to vzpomenu, je to téměř neuvěřitelné.

iLiteratura: Vnímáte tedy smrt nikoli jako konec, ale jako pokračování?
Marianne Sluszny: Ano. Psaní vnímám jako určitý druh proměny. Oba příběhy pojednávají o velmi složitých tématech, ať jde o politiku, společnost či „obyčejnou“ lidskost. Jsou to mimochodem problémy a tragédie, kterým má rodina musela čelit v průběhu staletí a které i mě do jisté míry ovlivnily a poznamenaly. Napsat knihu inspirovanou rodinnými tragédiemi pro mě znamenalo znovu se s nimi potýkat, proměnit je a zároveň věnovat vzpomínku jednotlivým členům své rodiny, dát jim možnost, aby znovu ožili.

iLiteratura: Ve svých dílech zpracováváte i příběhy časově vzdálené, třeba z 19. století. Jak jste postupovala při hledání podkladů? Můžete nyní bez váhání prohlásit, že toto období dobře znáte?
Marianne Sluszny: Musím přiznat, ze dohledávaní podkladů z tohoto období mě stálo značně množství práce a energie, vzhledem k tomu, ze mým cílem bylo dát znovu dohromady příběh Meiera Kovalského, narozeného roku 1880 v Polsku v Siedlcích, městečku okupovaném carským vojskem. Leželo v místě, které bylo tzv. rezidenční zónou pro Židy. To území zřídila Kateřina II. a Židé tam mohli žít, na rozdíl od většiny polského území.

iLiteratura: Šlo tedy o jakési ghetto?
Marianne Sluszny: Ghettem se to místo teprve stalo, vzhledem k tomu, ze Židé nemohli žít nikde jinde. Soustředili se na území Litvy, Polska a Ruska a jejich počet byl logicky vysoký. Na tomto území však nežili jenom Židé, ale i původní obyvatelé, z čehož potom vznikaly konflikty. Hranice tolerance byly do značně míry překračovány. Chtěla jsem tedy znovu dát dohromady příběh postavy Meiera Kovalského počínaje jeho narozením v Polsku až do začátku revolučních hnutí. Za první ruské revoluce, roku 1905, byl kozáky oběšen jeho starší bratr. Nikoli z důvodu antisemitských, ale čistě politických, protože patřil k židovskému revolučnímu hnutí Bund. To bylo židovské dělnické hnutí, které vzniklo na území Litvy, Polska a Ruska. Po smrti svého bratra musí Meier Kovalsky utéct ze země, protože stejně jako bratr se i on politicky angažuje a pravděpodobně by ho čekal stejný osud. Utíká přes Německo do Antverp, kde žije jeho strýc (jméno jsem si vymyslela). Najde zaměstnání jako dělník v továrně na zpracování vzácných kovů, kde se setká s Vlámkou, která je původem z dělnického prostředí. Mým cílem bylo tedy popsat život v Siedlcích v době, kdy se Meier Kovalsky narodil, a k tomu patří záležitosti jako první revoluční a protirevoluční konflikty, hnutí Bund, život dělníků v přístavu v Antverpách, ať to byli Židé, či nikoli. Na tomto pozadí restituuji cestu, kterou si musel Meier Kovalsky projít. Navíc v roce 1914, kdy propukla první světová válka, odjíždí Kovalsky do Švýcarska, kde zůstane po celou dobu jejího trvání, neboť v té době bylo Švýcarsko neutrálním státem, ale i místem, kam se mnozí revolucionáři uchýlili. Popsat Antverpy ve dvacátých či Brusel ve třicátých letech, to všechno mě stálo spoustu práce, aby bylo pozadí příběhu autentické.

iLiteratura: Právě ke Švýcarsku se v knize stavíte negativně. Tvrdíte, že Švýcarsko není zemí zaslíbenou, jak si ji každý představuje. Například uvádíte, že Švýcarsko odmítalo přijímat Židy z Německa.
Marianne Sluszny: Vypravěčem příběhu je mladík Thomas, který po rozchodu se svou dívkou najde kufr se zápisníky jisté osoby z její rodiny a jejich četba mu nabídne možnost vrátit se ke kořenům, minulosti. Ten mladík se rozhodne napsat scénář a natočit film o autorce deníku. Hlavní postavou tudíž není pouze mladík, ale i autorka deníku. Vypravěčská perspektiva se střídá. Mladík musí, podobně jako to čekalo mě, vynaložit mnoho úsilí, aby mohl scénář napsat. A v určitou chvíli vypráví mladík o Švýcarsku za druhé světové války, načež si uvědomuje, že jeho cílem není popsat činy Švýcarska za druhé světové války, ale napsat příběh o hlavní postavě v době války první.

iLiteratura: Bylo častější, že Židé odešli do exilu, nebo zůstávali častěji v Polsku?
Marianne Sluszny: Je nutno uvést, že lidé, kteří v té době bydleli v Siedlcích, žili a pracovali ve velmi krutých podmínkách, které bych přirovnala k otroctví. Buďto si našli práci u rodinných příslušníků – pekařů, řezníků, šperkařů a podobně, nebo pracovali jako dělníci například v továrnách či jako pomocné síly, kde se dalo. Životní podmínky byly na konci 19. století velmi složité. Nebo to byli tzv. luftmensch, lidé žijící z ničeho. Někteří pak byli například členy revolučního hnutí Bund, které vzniklo v roce 1897 – stejně jako sionismus, jenž zapříčinil vlnu emigrace do Palestiny. Jiní Židé emigrovali do Evropy. Co se týče mé rodiny, někteří odešli do Ameriky přes Elis Island anebo do Belgie. Ovšem jiní byli deportovaní do koncentračních táborů.

iLiteratura: Proč neodjeli do Ameriky všichni?
Marianne Sluszny: Byla to velmi drahá záležitost. Navíc se v té době také rozšířila infekční nemoc, tzv. ruský trachom, který může vést až k oslepnutí. Z Antverp do Spojených států amerických vyplouval velký parník Red Star Line. Přistěhovalci z Polska žili v Antverpách za stejně bídných podmínek jako v Polsku. Před naloděním museli podstoupit lékařskou kontrolu, která je ale kvůli chorobě často na cestu nepustila. Obchodníci na černém trhu toho využívali a za nelidský obnos přistěhovalcům zajišťovali palubní lístek a falešné doklady. Jakmile však tihle lidé dorazili do Ameriky, byli podrobeni další lékařské kontrole, na základě které jim byl či nebyl povolen vstup na území USA. Výsledkem často bylo, že byli posláni zpět do Belgie.

iLiteratura: Umíte jazyk jidiš?
Marianne Sluszny: Ne.

iLiteratura: Jen taková technická otázka: v knize se objevují poznámky pod čarou vysvětlující i celkem běžné pojmy. Bylo vaše rozhodnutí je zařadit, nebo si to vyžádal redaktor, nakladatelství? Obávala jste se, že by čtenář příběh bez vysvětlivek nepochopil?
Marianne Sluszny: To bylo mé rozhodnutí. Přece jen někdy používám pojmy z jidiš nebo například historické reference jako termín Bund, a ty jsem považovala za nutné čtenáři objasnit.

iLiteratura: Román, jak jste zmínila, začíná okamžikem, kdy se rozpadne vztah mladíka Thomase s jeho přítelkyní Rifkou. Ona je z ortodoxní rodiny, on ne. Myslíte si, že je toto téma stále aktuální, tedy že podobné rodiny nedokážou najít kompromis, aby takoví dva lidé mohli zůstat spolu?
Marianne Sluszny: Myslím si, že problém je aktuální více než kdy jindy, přestože se to nemusí nutně týkat Židů. Postava Rifky je inspirovaná jednou mou kamarádkou s marockými kořeny. Je vdaná za Belgičana, se kterým se zná již dvacet let. Její rodiče měli dvanáct dětí, z toho jedenáct dcer, které měly možnost studovat: otec pro to udělal všechno, pracoval denně na dvě směny. Ta kamarádka se pak ale bála přiznat, že chodí s Pierrem a že je těhotná. Její matka zemřela na rakovinu a otec se pravdu dozvěděl až dlouho potom. Myslím tedy, že tento strach a předsudky stále platí. Rifka z mého románu je navíc jedináček. Bojí se rodičům postavit a zklamat je.

iLiteratura: Proč jste si pro vyprávění o svých předcích zvolila jako prostředníka právě mladíka Thomase?
Marianne Sluszny: Thomas vidí v hlavní postavě toho příběhu vzor, ztotožňuje se s ním. Vylíčit příběh této postavy skrze pohled Thomase jsem chtěla proto, aby v jeho interpretaci byly i moderní prvky, které jsou klíčem k pochopení dnešního světa. Ten román je vlastně obhajoba. Netýká se jen osudu jednoho Žida, ale pojednává o otázkách kulturní identity, o bariérách mezi lidmi, o humánnosti jako základu společenského pokroku. O tom, že společenský boj je vlastně nutností. Tyto myšlenky spojují mé dva hlavní protagonisty. 

iLiteratura: Jak na knihu reagovala média a čtenáři v Belgii? Brala ho spíše jako pohádku, nebo román vnímají i jako výpověď o aktuálním tématu, chytlavý příběh, který se dotýká každého?
Marianne Sluszny: Setkala jsem se jak s pozitivní kritikou, tak i s tou negativní. Zajímavé je, že ať se jednalo o jakékoli čtenáře – obyčejné kamarády, či skutečně kritiky –, většinou víceméně sdíleli stejný názor. Negativní kritika se týkala zejména střídání kapitol a perspektivy vyprávění. Druhá část čtenářů tento krok naopak vítala a vnímala téma jako velmi aktuální. Přesto si myslím, že množství kladných reakcí převažuje u čtenářů, kteří knihu skutečně četli. A jak všichni víme, v dnešní době se čte čím dál méně. Paradoxně byl tentokrát můj druhý román lepe přijat ve Francii než v Belgii. V případě prvotiny, Ty, Cécile Kovalsky, tomu bylo naopak.

iLiteratura: Jak si to vysvětlujete?
Marianne Sluszny: Myslím si, že mé nakladatelství, které je francouzské, změnilo filozofii, posílilo týmy a spolupracuje přímo s knihkupectvími. V Belgii hraje roli zvědavost. Pracuji v televizi, nepatřím mezi extrémně známé tváře, ale ani nejsem veřejnosti zcela neznámá. Moje první kniha se nejspíš i proto dočkala dobrých kritik.

iLiteratura: Zmínila jste se, že pracujete pro televizi. Točíte prý filmy o spisovatelích?
Marianne Sluszny: Dlouhá léta jsem natáčela dokumenty o francouzsky píšících spisovatelích. Původně jsem vystudovala filozofii a vždy jsem se zajímala o filozofii politickou, která jde ruku v ruce s dějinami, jimž se nyní věnuji.

iLiteratura: I když má váš druhý román samozřejmě velký přesah, lze ho brát jako komentář k nepříliš známým detailům evropských dějin. Velkou roli v něm má – jak jste zmínila na počátku rozhovoru – vaše rodina, a hlavně váš dědeček. Dokážete si ještě vzpomenout, kde se vzala ta prvotní potřeba se k jeho osobnosti vracet?
Marianne Sluszny: Postava Meiera Kovalského z mého románu se velmi podobá mému dědečkovi, přestože jsem si spoustu věcí domyslela. Ale vzpomínka na něj se mě hluboce dotýká. Rodina i ostatní lidé ho měli velmi rádi, protože byl neobyčejně hodný, lidský. Byl to člověk, který žil především pro své blízké, rodiče o něm vždy mluvili velmi hezky. Myslím si, že kdyby nebyl tak láskyplný a soustředil se třeba více na společenské a politické dění, asi by mě tak nezaujal. I proto pro mě bylo potěšením tu knihu psát. Meier Kovalsky si taky rychle získá sympatie čtenářů.

 

© Jovanka Šotolová
přepis a překlad Thomas Bastin

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2600x

Inzerce
Inzerce